Česká škola nabízí brankáře za 750 milionů. Neuhýbá, neremcá, maká

Ještě mu nebylo sedmnáct, když vyrážel z vesničky Dobříkov u Chocně na dalekou cestu k Atlantskému oceánu. Neměl za sebou jediný ligový start. Portugalsky neuměl slovo. Rodiče rozvedení. Lukáš Horníček zakotvil v internátu a v hlavě měl jeden sen. „Až s odstupem si říkám: Sakryš, to jsem byl dost odvážný a možná i trochu hloupý,“ prohlásil do kamery anglického Newcastlu, když ho představovali jako posilu za téměř 750 milionů korun.

Naivní nebo vyjukaný už Horníček dávno není. Vyrostla z něj skromná fotbalová osobnost, která si začíná zvykat na tempo hráčů z Premier League.

Ačkoli si v české reprezentaci zatím odkroutil jediný zápas a na mistrovství světa byl jen náhradníkem, vypracoval se v elitního evropského gólmana. Při angažmá v Braze nadchl precizními zákroky, prakticky dokonalým výběrem místa, spolehlivostí a suverénní rozehrávkou nohama. Portugalský klub na něm vydělal majlant, protože Horníčkovi kdysi prozíravě všil do smlouvy výstupní klauzuli, kterou musel jakýkoli zájemce zaplatit. A protože Newcastle rozhodně nemá nouzi, neboť ho většinově vlastní saúdskoarabský státní fond, čili korunní princ Muhammad bin Salmán, klidně si mohl dovolit Horníčka vyplatit.

Jen tři čeští fotbalisté v historii byli dražší. Pavel Nedvěd v životním rozkvětu, když v létě 2001 přestupoval z Lazia Řím do Juventusu za více než půldruhé miliardy. Kanonýr Patrik Schick se při odchodu ze Samdporie Janov do AS Řím (2017) v přepočtu málem dotkl miliardy. Loni si pak Wolverhampton pořídil stopera Ladislava Krejčího z Girony nejprve na hostování s odkupním právem na 860 milionů.

A pak už následuje Horníček, další výrazný žák vyhlášené brankářské školy.

Proč stál tolik? A proč Češi neumějí vyrobit kreativní záložníky, zatímco brankářů je na trhu spousta?

„Jsme dříči, nebojíme se dostávat rány, je na nás spolehnutí. A nejde zdaleka jen o fotbal nebo o odkaz Petra Čecha, který to dotáhl ze všech nejdál. Dobré české gólmany najdete napříč všemi kolektivní sporty. Ať se týká hokeje, házené nebo třeba florbalu,“ zbystří někdejší reprezentační brankář Tomáš Vaclík.

„Ačkoli nemáme pro brankáře jednotný tréninkový program, platí jednoduchá rovnice: brankářské řemeslo se dědí z generace na generace. V Baníku je jiný než na Spartě. Ve Slavii pracují jinak než v Plzni nebo na Slovácku. Bývalí gólmani velmi často zůstávají u fochu a předávají zkušenosti dál. Z toho se rodí další a další talenty. A každý je vlastně jiný,“ vidí legendární Petr Čech.

Jakmile se nad otázkou zamyslel sám Horníček, když na soustředění ve španělské La Manze poprvé povečeřel s novým týmem, řekl: „Možná je to i tím, že jsme odvážnější. Nesnažíme se uhýbat a jdeme po každém balonu naplno.“

Být brankářem rozhodně není snazší než střílet góly nebo rozdávat mazané přihrávky. Naopak často je to protivně nevděčné poslání, protože na hřišti už neexistuje nikdo, kdo by zachránil nedokonalost muže mezi tyčemi. Chyby bývají fatální, stejně jako zodpovědnost za celé mužstvo. Brankáři zpravidla trénují sami, mají specializovaný proces a vlastní přípravu. I při zápasech víceméně bývají týmem v týmu. Prožily si to všechny české ikony počínaje Františkem Pláničkou, Viliamem Schojfem nebo Ivo Viktorem.

Moderní éra je na české chytače obzvlášť hojná. Už před nástupem robokopa Petra Čecha, který pro Chelsea vychytal anglické tituly nebo vysněný triumf v Lize mistrů, měl tuzemský fotbal šikovné vyslance v rukavicích. V Anglii, která je považovaná za brankářsky nejtěžší soutěž, po revoluci chytávali Jan Stejskal nebo Luděk Mikloško. Později Pavel Srniček nebo Radek Černý. Po Čechovi přišla celá ekipa následovníků. „Ale neřekl bych, že jsme žáci české školy, spíš jakési brankářské tradice. U nás neexistuje jednotný program. Každý gólman vyrůstá pod různými trenéry, kteří nepostupují podle jednoho mustru. Každý vás naučí základy chytání a padání, pomůže s obratností, zorientovat se při centrech. Ale každý podle svého,“ vzpomíná Petr Čech na své začátky.

Když dnes sleduje mladší ročníky, vidí u každého různé návyky a lehce odlišnou průpravu. Ostatně i Horníček, který vyrostl do 196 centimetrů, musel v tréninkovém režimu dost přešaltovat, když ho Braga koupila z tehdy druholigových Pardubic. Mimochodem, východočeský klub nechal prozřetelně zakomponovat do transferu více než desetiprocentní podíl z dalšího Horníčkova případného přestupu, takže bude kasírovat téměř stomilionový bonus.

Talentovaný gólman mezitím k bezvadnému vykrývání prostoru, tréninkové píli a preciznosti v zákrocích vydatně vylepšil práci nohama. Rozehrávku pod tlakem, což bývá zásadní pro moderní styl fotbalu, neměl z českého prostředí zdaleka zažitou dobře. I proto si Braga mohla dovolit nacenit českého pomocníka na megalomanských 30 milionů eur. Věděla, jakou kvalitu a jistotu pomohla vychovat a jakou perspektivu nabízí. Čtyřiadvacetiletý Horníček totiž není jen hřmotná postava s velkými dlaněmi, dokáže bezvadně zalepovat úhly, být mrštný na čáře, dostatečně průrazný při vybíhání na centry a ještě se zvládá připojit do kombinace po zemi. Novým parťákům v Newcastlu sám hlásil: „Líbí se mi, když můžu přihrát mezi protihráči a vidím, jak to zrychlí hru.“

Není to tak akurátní a sebejisté jako u Antonína Kinského, který by měl v nové sezoně obsadit branku Tottenhamu, ale rozhodně je to chvályhodné. I díky tomu mají čeští gólmani pré. „Nakonec se hodí, že brankářský styl je v každém klubu jiný. Kluci se pak dokážou velmi dobře adaptovat, když povýší a jdou do zahraničí. Přizpůsobíme se,“ zamyslel se Petr Čech.

Horníček v Newcastlu, Kinský v Tottenhamu. Dva Češi v Premier League.

Reprezentační jednička Matěj Kovář v Eindhovenu.

Vítězslav Jaroš hostoval z Liverpoolu v Ajaxu Amsterdam, Radek Vítek zase z Manchesteru United v druholigovém Bristolu, kde ho vyhlásili nejlepším hráčem klubu a bravurně si vychytal si čerstvý přestup za téměř 400 milionů korun do Middlesbourgh.

Adam Stejskal působil poslední tři roky v Innsbrucku, Jiří Letáček čeká na šanci ve španělském Getafe, zkušený Jiří Pavlenka patří PAOK Soluň, ještě zkušenější Tomáš Vaclík pořád doufá, že bude v kariéře pokračovat.

A to nemluvíme o výborných českých gólmanech v lize. Markovič a Staněk ve Slavii, Zadražil v Hradci, Koutný v Olomouci, Jedlička v Ostravě, Koubek v Liberci, Hanuš v Jablonci.

Aktuálně má hlavní roli Lukáš Horníček. V Česku mu říkají Horňas. V Portugalsku mu přišili lechtivou přezdívku Horny Czech, která se do anglického prostředí nehodí. A tak by prosil, ať na něj spoluhráči volají Lukas. Smlouvu podepsal na pět let a po prvních trénincích pochopil, že ho čeká podstatně rychlejší tempo, než na které byl dosud zvyklý. V Braze mu během uplynulé sezony nenašli jedinou chybu, která by vedla k inkasovanému gólu. Zároveň nenápadnému klubu vychytal postup do semifinále Evropské ligy. Díky obří postavě a dlouhým rukám dosáhl i na střely, které by jiným prošly.

Chraň bůh, aby někdy chytal na efekt, ten hlavní test ho ovšem teprve čeká. Premier League by se měla pro Horníčka odpálit 22. srpna šlágrem proti Liverpoolu. Následně je na programu potencionální střet dvou krajanů, čili Newcastle versus Tottenham. Něco takového se naposledy stalo v lednu 2008, kdy Petr Čech z Chelsea vychytal vítězství 2:0 nad Tottenhamem s Radkem Černým.

Možná vám uniklo, že Horníček po krátké dovolené, kterou dostal po mistrovství světa, už za Bragu nastoupil do jednoho soutěžního utkání. V předkole Konferenční ligy na hřišti srbského Pančeva pomohl k výhře 1:0. Odvetu už vynechal, protože na něm trenér vnímal roztěkanost, která souvisela s přestupními spekulacemi. Teď už spekulace zmizely, patří miliardářům z Newcastlu.