Došlo k zásadní změně: Přestali jsme se mýlit

Když se dnes mluví o zásadních změnách v Česku i ve světě, o „světě ve varu“, většinou je řeč o válkách, geopolitickém napětí nebo o proměnách mezinárodního řádu. Mně se ale zdá, že se změnilo ještě něco jiného. Něco méně nápadného, ale možná stejně důležitého. Přestali jsme se mýlit.

Chyby samozřejmě děláme stejně jako dřív. Jen jsme je přestali přiznávat.

Rychlost, s jakou jednu krizi střídá druhá, a my už ani nevíme, jestli a jak ta předchozí vůbec skončila. Rostoucí počet lidí, kteří čerpají zprávy a informace ze sociálních sítí. Algoritmy, které upřednostňují hádku a konflikt před argumentem. To všechno způsobilo, že cena za přiznání omylu postupem času vystoupala tak vysoko, že ji většina z nás není ochotná zaplatit.

Přiznat pochybení bylo těžké vždycky. Ale v minulosti jsme se z toho alespoň nemuseli veřejně zpovídat. Dnes máme internet – a ten nezapomíná. Staré výroky se vracejí jako důkaz pokrytectví, ne jako příklad či doklad toho, že se člověk něco naučil.

Jestli mi čtenář dovolí malou odbočku, zkusím svůj argument vysvětlit na příběhu se svou dcerou. Poslední půlrok jsme žily ve Vídni. Dceři je skoro sedm let, na většině věcí se s ní dá běžně domluvit. Až na jednu: která cesta z našeho vídeňského bytu na autobus 13A byla kratší?

Kdykoli jsme se vydávaly do Prahy nebo jeli někoho vyzvednout na nádraží, rozjel se stejný kolotoč. Dcera trvala na delší trase k autobusu, protože podle ní byla kratší. Mně by to vlastně mohlo být jedno, chodím ráda pěšky. Ale také na rozdíl od ní mám dost přesnou představu o tom, co je metr.

„Můžeme jít tudy, ale není to kratší cesta,“ říkala jsem marně.

„Je.“

„Není.“

Zkoušela jsem všechno. Přeměřit vzdálenost. Ukázat na mapě. Vysvětlit. Nic.

Až jednoho pozdního večera, když jsme se vracely z nádraží, se něco stalo. Já unavená, ona unavená, při představě dalšího dohadování jsem automaticky odbočila na její, delší trasu.

„Já chci jít tvou cestou,“ řekla. „Je kratší.“

Musela jsem se kousnout do jazyka, aby mi neujelo, že to přece říkám od začátku. Posledních několik týdnů ve Vídni jsme pak chodily kratší cestou.

Dcera samozřejmě neřekla, že se mýlila. Řekla, že chce jít mou cestou, a mohla to říct proto, že ji ta věta nic nestála. Vzdala jsem se totiž „triumfu“. A myslím, že právě to jsou dvě podmínky, bez kterých svůj názor neopraví nikdo. Ani dítě, ani dospělý, ani politici, kteří se stále častěji chovají jako děti.

Vzpomínáte si na titulní stranu jednoho údajně konzervativního týdeníku, který návrat Donalda Trumpa do Bílého domu označil za „revoluci zdravého rozumu“?

Jsem přesvědčená, že mnoho podporovatelů amerického prezidenta vedly k jejich volbě skutečné obavy. Že k nim měli i důvody. Zároveň si ale myslím, že pokud dnes ve Spojených státech probíhá revoluce, nemá mnoho společného se zdravým rozumem. Ale jak z toho ven?

Jednou z nejdůležitějších knih o americké politice je pro mě práce politoložky Katherine J. Cramerové. Ve své téměř etnografické studii o Wisconsinu popsala to, co nazvala venkovským resentimentem. Wisconsin, stát na americkém Středozápadě, měl po Iowě druhý nejvyšší počet okresů, které v letech 2008 a 2012 volily Baracka Obamu. O čtyři roky později daly hlas Donaldu Trumpovi. Bylo jich přes dvacet a v mnoha z nich, hlavně na venkovském severu, nešlo o drobný posun, ale o výrazný obrat.

Aby pochopila proč, udělala Cramerová něco, co sami děláme až překvapivě zřídka: mluvila s lidmi. A mluvila s nimi opakovaně, po celé roky. Její zjištění jsou i nejsou překvapivá. Rozhodující nebylo, co si tito lidé mysleli o daních či o migraci. Zásadní bylo jejich přesvědčení, že se na ně zbytek země dívá svrchu. A proč by měl někdo volit politiky, o nichž je přesvědčený, že jím pohrdají?

Ani já si nemyslím, že se něco změní, pokud budeme druhé přesvědčovat, jak moc se mýlili. Povyšování se je nevkusné. A paradoxně čím hlasitěji se od druhých dožadujeme pokání, tím dražším ho děláme.

Nikdo nemá rád toho, kdo mu říká, že se mýlí. Přesně takovou roli má ale hrát věda. Jejím úkolem je podrobovat naše představy o světě neustálé zkoušce.

Vědci jsou ale stále častěji líčeni jako elity, které se povyšují nad ostatní. Dobrá věda přitom nestojí na tom, že si někdo myslí, že je chytřejší. Dokonce je to přesně naopak. Dobrá věda vytváří prostředí, v němž mají omyly omezenou životnost. Dříve nebo později je odhalí nová data, kritika kolegů nebo nové poznatky. Všechny naše vědecké práce vedou dialog s pracemi, které byly napsány před nimi.

Nepřišli bychom na nic nového, kdybychom nejprve nepřijali to, co udělali mnozí před námi. Také bychom ale nic nového nevybádali, kdybychom neřekli, že v dřívější interpretaci, výpočtu nebo přístupu něco nesedí. Že to ve světle nových dat neobstojí. Recenzní řízení, jímž prochází každá vědecká práce, je vlastně instituce, kterou jsme ve vědě vytvořili výslovně proto, aby nám někdo řekl, že (a v čem) se mýlíme.

Za část té kritiky o nadřazenosti si však jako vědci můžeme sami. Ani my jsme se nenaučili říkat „nevím“. A ještě méně mluvíme o tom, kdy a v čem jsme se mýlili.

Snad každý akademik už někdy dostal posudek své práce, který nebyl fér. A snad každý, komu nakonec článek nebo projekt zamítli, si alespoň jednou řekl: Mýlí se oni, ne já. A někdy to je i pravda. Většinou ale není.

Znám to i ze své práce a nejde jen o posudky na texty. Dlouho jsem byla například přesvědčená, že přepisování dějin je slabina, na kterou krajní pravice nakonec doplatí, protože si vymýšlí až příliš okatě a lidé to poznají. A že dějiny budou s každým dalším rokem bádání politicky méně zneužitelné.

Mýlila jsem se v obojím. Možná to platilo několik desetiletí po druhé světové válce, ale dnes již rehabilitace fašismu není v politice přítěží. Tvrzení, která nikdo usilovně nevyvracel, prostě nezmizela, ale naopak zdomácněla. A význam dějin nezeslábl. Naopak, historie dnes patří k hlavním jazykům, kterými se mluví o přítomnosti. Mýlila jsem se tedy i v tom, co je vlastně moje práce.

Možná mi po přečtení tohoto textu někdo řekne, že se mýlím i zde. Kdo jsem ostatně já, abych rozhodovala, co je omyl? Kdo jsem, abych tvrdila, že Trumpův návrat nebyl revolucí zdravého rozumu? (Nebyl!) Pro část lidí je už sama tahle otázka projevem elitářství. A mají pravdu alespoň v jednom: ne každý chce svůj názor změnit. Někomu současný stav vyhovuje. A někteří nic nepřiznávají proto, že nikdy nic netvrdili v dobré víře. Takových lidí je ale podle mě méně, než se nám v našem rozhořčení zdá. Alespoň doufám.

Co tedy dělat? Pokud jde o mě, mám jen jednu odpověď. Nezkazit ten okamžik, v němž někdo změní názor. Všichni někdy potřebujeme únikovou cestu. Jako moje dcera. A všichni jsme někdy ten druhý, který se místo triumfálního výstupu musí kousnout do jazyka. Ale co já vím, třeba se opět mýlím. Jen bych byla ráda, kdybychom ten svět ve varu (a var ve světě) přežili příčetní.