Je v rohu duch? Proč se náš mozek tolik bojí v opuštěných budovách

Představte si starý, desítky let opuštěný dům. Vrzající parkety, oprýskaná omítka, vysoké stropy a dlouhé, potemnělé chodby. I když víte, že jste v budově sami a žádné nebezpečí vám nehrozí, váš nervový systém spustí poplach.

Zrychlí se vám tep, chloupky na rukou se vzpřímí a tělo zaplaví stresový hormon kortizol.

Proč v lidech opuštěné stavby, historické hrady nebo chátrající industriální objekty vyvolávají nefalšovaný strach? Dlouho se věřilo, že jde o pouhou kulturní sugesci formovanou hororovými romány a filmy. Moderní vědecké výzkumy ale ukazují něco jiného. Strach ze starých budov je hluboce zakořeněným biologickým mechanismem, který v minulosti chránil náš druh před reálným nebezpečím. Vědeckých vysvětlení je přitom hned několik.

První vysvětlení, proč vás staré budovy děsí, leží v samotné fyzice prostředí. Lidské smysly jsou jemně kalibrované přístroje, které v neobvyklých podmínkách podléhají specifickým iluzím.

Více než dvacet let starý výzkum britského inženýra Vica Tandyho z Coventry University ukázal, že strach ve starých objektech je způsoben infrazvukem, neboli zvukovým vlněním s frekvencí nižší než 20 Hz, které lidské ucho nedokáže vědomě zachytit. Tandy se na stopu infrazvuku dostal náhodou. Pracoval v laboratoři, kde si lidé často stěžovali na pocity depresí, úzkostí a nepříjemných stavů. Sám komentoval, že má opakovaně pocit, že s ním v místnosti někdo je, i když tam byl sám. Když jednou - jako vášnivý šermíř - leštil svůj fleret upevněný ve svěráku, zjistil, že se jeho čepel chvěje. Původ tohoto jevu vystopoval k infrazvuku z nově nainstalovaného ventilátoru u svého stolu. Spolu s psychologem Tonym Lawrencem pak zjistili, že podobný infrazvuk se ve starých domech vyskytuje mnohem častěji než v nových. Vyvolávají ho nárazy větru do rozbitých oken, dlouhé větrací šachty nebo vibrace starého potrubí.

Laboratorní testy potvrdily, že infrazvuk mozek nevnímá jako zvuk, ale že způsobuje pocit úzkosti, chladu a neklidu. Zvukové vlnění o této frekvenci totiž dokáže fyzicky rozkmitat lidskou oční bulvu. Výsledkem je drobné, téměř neznatelné zkreslení periferního vidění. Možná i proto lidé v potemnělých chodbách často přísahají, že koutkem oka zahlédli pohybující se stín.

Druhým fyzikálním faktorem jsou neviditelné toxiny. Staré, nevětrané objekty bývají vlhké a zamořené plísněmi, například druhu Stachybotrys chartarum. Dlouhodobější vdechování spor těchto plísní se dává do souvislosti se zánětlivými reakcemi, které by se podle některých výzkumů mohly projevovat i psychicky - podrážděností nebo zmateností. Tady je ale důležité připomenout, že jde o oblast, na níž se odborníci ještě neshodnou. Navíc chvilka v takovém prostředí takový zánět zcela jistě nevyvolá, alergickou reakci ale spustit může.

Evoluční psycholog Jay Appleton přišel v 70. letech 20. století ve své knize The Experience of Landscape s takzvanou teorií úkrytu a výhledu (Prospect-Refuge Theory). Aby měli naši předci co největší šanci na přežití, potřebovali podle něj v divočině dvě věci: mít dobrý výhled na okolí, aby včas spatřili predátora, a mít za zády bezpečný úkryt, kam je naopak vidět co nejméně.

Moderní stavby se navrhují tak, abyste se v nich cítili dobře - vesměs jsou světlé, přehledné a intuitivní. V minulosti se stavělo jinak. Běžné byly labyrinty malých místností, neúměrně vysoké, nebo naopak nízké stropy a temná zákoutí, kam nebylo odnikud dobře vidět. V takovém prostředí mozkový kmen okamžitě hlásí nedostatek informací. Mozek vyhodnotí, že nemá situaci pod kontrolou, a uvede tělo do stavu pohotovosti.

Špatně se proto můžete cítit i v domě, který není až tak starý či opuštěný. Funguje zde efekt, který neurovědci nazývají nekompatibilita schémat. Pokud vstoupíte do budovy, kde jsou neobvykle vysoké dveře, podlaha se mírně svažuje a schodiště vlastně nikam nevede, mozek nedokáže data správně zařadit do známých šablon. Výsledkem je pocit vnitřního nepohodlí a odporu.

Jedním z nejzajímavějších prožitků spojených se starými domy je pocit, že v místnosti „někdo je“, i když je prostor prokazatelně prázdný. Tento jev detailně zmapoval švýcarský neurovědec Olaf Blanke ze Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne (EPFL). Pomocí jemné stimulace senzomotorických oblastí mozku dokázal u zdravých dobrovolníků vyvolat dojem, že těsně za nimi stojí neviditelná postava, která kopíruje jejich pohyby.

Blanke zjistil, že tento pocit přichází ve chvíli, kdy mozek na moment neuhlídá souvislost mezi tím, co sami děláte, a tím, co zrovna vidíte a cítíte. V prostředí, kde chybí dostatek světelných a zvukových vjemů, což je pro staré, tiché a temné budovy typické, začne mozek „tápat ve tmě“. Při nedostatku vnějších dat má tendenci doplňovat chybějící informace z vnitřních zdrojů. Vjemy si sám domyslí, a tím vytvoří pocit, že nejste v místnosti sami.

Roli hraje i takzvané Uncanny Valley (tísnivé údolí). Tento pojem se původně používal pro robotiku a popisuje stav, kdy se robot až příliš podobá člověku, ale v detailech je „mrtvý“, což v nás vyvolává odpor. Americký psycholog Frank McAndrew, který se fenoménem takzvané „creepiness“ (podivnosti, děsivosti) dlouhodobě zabývá, pak upozorňuje, že podobný mechanismus může fungovat i u architektury. Starý, opuštěný dům nese všechny znaky lidského obydlí: jsou v něm židle, stoly, tapety, okna. Chybí v něm však to nejpodstatnější - lidské teplo, pohyb a život. Tato kombinace známého prostředí s nepřirozeným chladem a opuštěností spouští hluboký neklid.

Strach ze starých budov tedy není známkou slabosti ani přehnané fantazie. Je to souhra fyzikálních veličin, jako je infrazvuk, toxiny a tma, evoluční biologie v podobě chybějícího přehledu o prostředí a neurobiologických chyb při zpracování dat v mozku. Staré zdi ve vás nerezonují proto, že by v nich strašilo, ale proto, že jsou důmyslnou pastí na lidské smysly.