Článek
„To je úplně jedno, i kdyby tam přišla Helena Trójská! Vždyť to byl rozhodující zápas!“ křičí Will Hunting na terapeuta, který mu právě řekl, že propásl největší událost svého baseballového týmu kvůli budoucí manželce.
Matt Damon tím 29 let starým filmem (Dobrý Will Hunting) prorazil. Zmíněnou scénu mu nedávno připomněli v rozhovoru o jeho zatím poslední roli ve snímku Odyssea režiséra Christophera Nolana, kde hraje hlavního hrdinu. Náhoda? Nebo se příběhy prostě proplétají a zdánlivě nesouvisející detaily někdy všechno rozhodnou?
Důležitých detailů, drobných i větších posunů, a hlavně interpretací je Nolanův opus plný, což dokazuje i neusínající celosvětová diskuze.
Na předním místě figuruje důraz tvůrců na fyzickou stránku natáčení. Režisér i jeho herci snad ve všech rozhovorech zmiňují náročnost, která jde na vrub zejména použité technologii. Film byl snímán těžkými a hlučnými kamerami, jimiž proběhly kilometry filmového pásu - ten bylo ještě ke všemu nutné vyměňovat maximálně po třech minutách. Štáb se často pohyboval v náročném terénu, na místech, na něž bylo těžké vůbec dojít, natož tam dopravit techniku a připravit scénu.
Hmotným výsledkem je masa filmu o váze skoro tří metráků, která při navinutí na jeden kotouč dosahuje průměru dvou metrů. Prostě obrovský film. A aby toho nebylo málo, řádně se dá promítnout jen v několika desítkách kin na celém světě, z nichž jedno se nachází v Praze.
Nolanův film je doslova fyzický. Když se Trójané dřou s dřevěným koněm, cítíte jejich vyčerpání, když Odysseovu loď zastihne bouře, hází s vámi vlny ze strany na stranu, když brnkne na tětivu svého luku, rozechvěje se vzduch kolem vás.
Nepřítomní bohové
Fýsis pro staré Řeky znamenala přírodu, ale v mnohem širším smyslu, než jak tomu rozumíme teď, tehdy tak označovali celek všeho, co existuje, včetně bohů. Kritici Nolanovi vyčítají, že právě ti z jeho podání Odysseje zmizeli, s výjimkou Athény, u níž ale není jisté, jestli náhodou není jen Odysseovou vidinou. Ještě tu vidíme Kalypsó a Kirké, ale to jsou nymfy a tedy jakási „druhá liga“.
Bohové přitom ale u Nolana „hrají“, zasahují do děje. Zeus metá blesky, Poseidón bouří moře. Protagonisté příběhu sice zápasí „jen“ s těmito božskými projevy, ale není to nakonec právě to, s čím se člověk vůbec může setkat?
Zaznívají hlasy o tom, že Nolanovo vyprávění je spíš biblické než řecké, tady by se to možná říci dalo. Člověk prostě zkrátka nemůže potkat bohy napřímo a přežít. Ostatně i původní text často říká, že Athéna přichází k Odysseovi v podobě toho či onoho.
Nolanovu Odysseovi také podle některých ohlasů schází ona příslovečná „zchytralost“ (podle překladu Otmara Vaňorného). Ten, který všechno vyřeší díky chytrosti, mazanosti a výmluvnosti, jako by tuhle schopnost nechal před branami Tróje.
Třeba o ni ithackého krále obraly Sirény, bytosti, jejichž zpěv každého zláká, aby se k nim vydal, což znamená jistou smrt. Odysseus je jediný, kdo jejich písně slyšel a přežil (přivázaný ke stěžni své lodě). Jenže – co s ním ten zpěv udělal? Možná ho tohle zlomilo, a právě tady můžeme hledat důvod trápení s tíhou prožité války, kterou na něj Nolan na rozdíl od Homéra sesílá.
Nastražená past?
Abychom nezapomněli. Nolanův film vyvolal rozruch obsazením dvou rolí, a sice Heleny (a její sestry Klytaiméstry), a pak řeckého vojáka Sinona. Toho si dokonce režisér vypůjčil z Vergiliovy Aeneidy, ale o to nejde. Na detailech sice záleží, jak jsme si řekli na začátku, ale co když je to od režiséra past? Nastražená (jako od Odyssea) na ty, kdo se nechají strhnout podružnostmi? Vzhled ani osobnost herce totiž není ani u jedné z uvedených postav rozhodující.
Helenu ztvárňuje herečka tmavé pleti Lupita Nyong’o. Podle Homéra byla Meneláova manželka nejkrásnější ženou tehdejšího světa. Kdo rozsoudí, že tohle zmíněná herečka nesplňuje? Podle básně měla sice „bílé ruce“, ale to je spíš znak výjimečnosti než pigmentu. Sinona hraje Elliot Page, před tranzicí vystupující jako Ellen. Projevuje se nějak tento osobní příběh v tom, jak se na plátně objevuje onen voják? Troufám si říci, že vůbec.
Mezi nejpřísnější Nolanovy kritiky se zařadila Emily Wilson, autorka překladu Odysseje z roku 2017, který režiséra inspiroval. Ta věru nenašla pro jeho poslední dílo příliš dobrých slov, snad až na jedno – film by prý mohl diváky přivést ke čtení původního eposu (právě překlad Emily Wilson mizí z pomyslných regálů po tisících).
Tak zlé to myslím není, naopak, Wilson nám tady nahrává, když jako Odysseova manželka Penelopé sice něco rozpárala, ale zároveň utkala nit dalšího příběhu. Sociálními sítěmi obíhá fotografie Matta Damona z roku 1998, jak si během natáčení filmu Talentovaný pan Ripley čte - Odysseu. V zachyceném okamžiku je teprve na začátku více než 12 000 Homérových veršů. Ty se ani do těch kilometrů 70milimetrového filmového pásu prostě všechny nevejdou. Řekl bych ale, že Christopher Nolan v této nemožné zkoušce obstál.
