Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Odyssea je špatný film. Ani ne tak sama o sobě – osvědčený autor hollywoodských blockbusterů Christopher Nolan ji po technické stránce zvládl docela kvalitně. Mizerná je především v širším kontextu. Výrazně totiž ukazuje, co vše se kazí v současné popkultuře a v ní zrcadlených politických a společenských hodnotách.
Již před premiérou bylo jasné, že nový film bude mít řadu politických přesahů a vyvolá bouřlivé debaty. Když se objevily první detaily a trailery, pravicoví trollové pod vedením Elona Muska zaplavili sítě výpady proti připravovanému snímku, jenž měl být údajně krutě „woke“ a politicky korektní, protože jsou v něm obsazeni nebílí či trans herci.
Bylo to trapné a absurdní hned na dvou úrovních. Jednak proto, že tato kampaň zcela selhala, protože divácky atraktivní film trhá kasovní rekordy a nikoho již dnes nezajímá, o čem se hádají podivíni na síti X. A především byla zcela zbytečná. Nolanův snímek je totiž velmi konzervativním dílem, ze kterého místo hodnot doby bronzové čiší světonázor stárnoucího hollywoodského režiséra.
Ani to by ještě nemuselo ničemu vadit. Aktualizace prastaré předlohy je jistě legitimní přístup a udělat z antického hrdiny současného muže s traumaty typickými pro veterány amerických válek v Iráku či Afghánistánu může být zajímavý nápad.
Problém je v tom, že mnohé hodnoty, morální systémy a vzory chování typické pro Homérův epos se vytrácejí nejen z Nolanova filmu. Stěží bychom je našli v současné popkultuře jako takové a výsledkem jsou závěje šedivých, nanicovatých a nezajímavých děl, kterým jako by scházela kapka života.
Katolické úzkosti a jídlo bez chuti
Mnozí kritici Nolanovi důvodně vyčítají, že v jeho adaptaci citelně schází rozporuplná a vrtošivá starořecká božstva, bez kterých příběh Odysseova putování ztrácí původní logiku. Redaktor magazínu The Atlantic Luis Parrales podotýká, že Nolanův Odysseus je hnán výrazně křesťanskými pohnutkami, souží se morálními dilematy okolo viny a hříchu a obecně prochází spíše biblickým světem.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Na absenci antických božstev a jejich specifického morálního univerza upozorňuje i historička Emily Wilson, která je v tomto směru opravdu relevantním kritikem – je totiž autorkou oceňovaného nového překladu Odyssey do angličtiny, který jde po premiéře nového filmu na dračku.
Upozorňuje, že ze snímku nemizí jen bohové, ale také všechno ostatní, co dodává hrdinským příběhům i skutečnému životu šťávu. Mnozí diváci oceňují epické akční scény, jenže ve srovnání s předlohou je ve filmu řinčení mečů, ohňů a bitev pořád dost málo. Wilson konstatuje, že Nolanova Odyssea nemá emoční, politickou ani etickou hloubku, což je jistě pravda. Ale za vypíchnutí stojí především další z jejich výčitek – nejsou tu žádné sexuální scény a všechno jídlo vypadá odpudivě.
Mohlo by to působit jako malicherný šťouchanec, ale jde o zásadní poznámku. Odysseus i další Homérovi hrdinové se posouvali z jedné ženské náruče do druhé. Dlouhé pasáže původní básně jsou věnovány barvitým popisům opulentních banketů a žranic, ale i detailů luxusního nádobí či oděvů, a vedle toho jsou samozřejmě i četné výjevy brutálního násilí. Nic z této živočišné smyslnosti a fyzična ovšem v Nolanově adaptaci nenajdeme. Místo toho z ní vyzařuje jen depresivní, konzervativní sterilita a chlad.
Všímá si toho i spisovatel Sam Kriss, který podotýká, že Nolanovi hrdinové nejsou antičtí rekové, ale spíše nudní neurotici z 21. století. Matt Damon v titulní roli jen neustále zapškle trpí, a i když zrovna pojídá opojné květy lotosu, vypadá u toho, jako kdyby žvýkal suchar. Stejně zavile skřípe zuby i při svůdném zpěvu sirén, a Nolan navíc kromě smyslnosti, sexuality a touhy zakrývá i skutečné násilí – odstranit jasně viditelnou krev z eposu, kde se to kromě rozsekaných těl hemží i rituálními obětinami dobytka, je skutečný puritánský majstrštyk.
Nuda prokapává seshora
Mohlo by se zdát, že smyslová vyprázdněnost a chlad v Odyssey je jen autorskou volbou jednoho režiséra. Žádné dílo ale nevzniká ve vzduchoprázdnu a Nolanův film velmi přesně vystihuje hodnotové proměny, které už dlouho prosakují napříč kulturou a společností.
Zkusme si srovnat životní styl společenských elit Homérova Řecka s těmi současnými. Ruku na srdce – dovedete si představit, jak muži jako Mark Zuckerberg náruživě hltají exotické lahůdky ze zlatých talířů, prolévají se vínem říznutým trochou divotvorných bylin, halí se do purpurového hedvábí a pak je čekají extatické zážitky s nadpozemsky krásnými nymfami? Peníze by na to sice měli, ale nejspíš místo toho sedí v šedé mikině u obrazovky a srkají dietní kolu nebo se moří v tělocvičně – anebo alespoň poklesky dávných bohatců nemohou dávat na odiv veřejně.
Vkus vyšších vrstev kopírují i ty nižší. Nekontrolovaná a veřejně deklarovaná smyslovost působí nepatřičně, vše se vyprazdňuje. Kultura sleduje reálný životní styl, a když v Nolanově filmu v paláci na Ithace zasednou ke stolům otravní nápadníci Pénelopé, místo bezuzdného mejdanu vidíme jen trochu divočejší oběd ve školní jídelně.
Dá se to říci i tak, že světu a kultuře dnes schází trocha dekadence. To je i teorie, kterou v čerstvé povedené eseji pro britský The Guardian rozvádějí a řadou příkladů podpírají literární teoretici Michèle Mendelssohn a Charlie Tyson.
Konstatují, že ještě v dobách viktoriánské Anglie byla opulence, luxus a samoúčelná smyslovost typickou zálibou mnoha boháčů i umělců (tedy alespoň těch, kteří si ji mohli dovolit). V současnosti je však terčem útoků zleva i zprava – jedni kritizují údajné rozmary bohatých, jiní zase prohnilou mládež a zvrhlé novoty.
Má to mnoho příčin, mezi kterými vyniká všeobecná snaha o sebeoptimalizaci. Miliardáři ze Silicon Valley zoufale usilují o dokonalé zdraví a nekonečný život, všichni se snaží být více efektivní, trendem dne je asketismus. A ti na společenském dně se zase dřou do úmoru a místo skutečných zážitků jsou jim dostupná jen digitální šidítka.
Mendelssohn a Tyson upozorňují, že skutečná dekadence spočívala ve vzdoru proti úzkoprsé, strohé viktoriánské společnosti orientované na výkon a jejím základem nebyly povrchní hmotné symboly, ale především hlubší prožitky a touha po smyslovosti a doteku – ať už šlo o sexualitu, nebo opulentní jídlo a nábytek. Dnes se ovšem zdá, že i lidé žijící v luxusu spíše jen nervózně skřípou zuby a zapomněli jsme si užívat třeba i vlastní fyzickou krásu – stačí se podívat na deprimované looksmaxxery.
Odysseus v panoptikonu
Úporná snaha o sebeoptimalizaci je ale jen jedním střípkem z rozsáhlé mozaiky. Jako další příčina kulturní strohosti a vyprázdněnosti se často zmiňuje i vliv digitalizace – tedy fakt, že sítěmi zprostředkované požitky jsou jaksi méně opravdové a hmatatelné. To je ale dost vágní filozofická teorie a myslím, že stojí za to zaměřit pozornost spíše na praktičtější faktory, především všeobecný důraz na kontrolu a bezpečí.
Tvrdí to i psycholog Adam Mastroianni, který v rozsáhlé dvoudílné analýze popisuje, jak ze současného světa mizí různé formy deviace a společensky škodlivého chování. Na první pohled je to zcela pozitivní jev – nejen u dětí a dospívajících v posledních dekádách klesá výskyt násilí, drogových závislostí, promiskuity a dalších riskantních aktivit, což je jistě skvělá zpráva.
Má to ale i svou odvrácenou stránku – když jsou lidé méně ochotní riskovat, na celospolečenské úrovni klesá i kapacita a vůle k inovacím a navíc se vyprazdňuje a zakrňuje i kultura, protože zrovna mezi umělci hrály různé poklesky a deviace často dost důležitou roli. Mastroianni to glosuje s tím, že ať už dnes jdeme na kterýkoliv mainstreamový filmový hit, spirituálně to vždy bude Spider-Man 2 a hodí se dodat, že příkladem tu může být právě i Nolanova Odyssea.
Hlavním motivem k neochotě riskovat je banální skutečnost, že se to zkrátka stále více lidem nevyplatí – když máme velkou šanci na dlouhý a pohodlný život, nechceme si to zbytečně pokazit. A i kdyby se nám snad nějaká ta rošťácká myšlenka vloudila, je tu sílící společenská kontrola, v současnosti ztělesněná všudypřítomným digitálním panoptikonem – jednoduše řečeno, pořád se na nás někdo dívá, ať už to je operátor policejní kamery, nebo známí i cizinci na sociálních sítích.
Mastroianni dodává, že se ze společnosti i kultury vytrácí i nepohodlné tření. Vše musí být optimalizováno a rozhodně se nechceme dívat na nic, co by nám způsobilo byť jen špetku nejistoty a nepohodlí. Řada mladších lidí už navíc ani jiné společenské normy nepamatuje. Kdo nežil „divoce“, ani po tom nikdy netoužil, nepotřebuje to vidět ani na plátně - a kruh se uzavírá.
Je logické, že většina příběhů, které nyní na sociálních sítích konzumujeme, není alespoň na první pohled fikcí, ale „reálným“ světem. Mění to náš přístup k literatuře či filmu (už dříve jsem v tomto newsletteru psal o tom, že se řada zejména mladých lidí obtížně ztotožňuje s fiktivními hrdiny nebo jim je to velmi nepohodlné) a mimo jiné to vede k všudypřítomnému moralizování.
Množí se typ obsahu, pro který nedávno blogerka Daysia Tolentino zavedla vtipný výraz panopticontent – jde o různé formy šmírování lidí ve veřejném prostoru a jejich následného kritizování podle přísných morálních kritérií. Je to šikmá plocha, protože se tu od kontrolování skutečně škodlivých jevů posouváme k pranýřování lidí, do jejichž života nám nic není. A dál to utvrzuje všeobecný obrat k unylé slušnosti a nevýraznosti, který popisují zmínění esejisté.
Ve světě, kde si celebrity fotí selfíčka prostřednictvím bezpečnostních kamer a digitální baroni se nám snaží vnutit šmírovací brýle, už pro původního Homérova Odyssea a jeho kumpány není místo. Dohlíželi na ně totiž jen bohové a bohyně, nikoliv kolektivní soud sociálních sítí (či nabroušeného publika v kině), proti kterému je pozornost Olympanů jen drobnou nepříjemností.
Emily Wilson i další odborníci na antickou kulturu a společnost upozorňují, že tehdejší příběhy nepracovaly s kategoriemi dobra a zla tak, jak je chápeme dnes. Chování jejich hrdinů se řídilo složitými hodnotovými systémy, které by nám přišly často dost odpudivé nebo minimálně podivné, a šlo tedy o skutečně rozporuplné, ambivalentní postavy – nikoliv jen tak naoko, jako Batman z jiného Nolanova hitu.
Wilson svůj nový překlad Odyssey otevírá slovy „Tell me about a complicated man,“ tedy pověz mi o složitém či komplikovaném muži. Otmar Vaňorný zase v klasické české verzi hovoří „o muži zchytralém“. Na Nolanově Odysseovi ale není složitého či zchytralého zhola nic.
Bez muže, který někdy statečně bojuje či pečuje a jindy zase dovedně lže, podvádí a manipuluje a kterého kromě chytrosti ženou i nekontrolované protichůdné emoce, ovšem celý příběh ztrácí atraktivitu a význam. Bez hrdiny motivovaného dobovými touhami nedávají smysl ani ona dobová lákadla a požitky. Zbývá jen mdlá nuda a šeď, ve které se lidskému doteku brání i rozpálený středomořský mramor a písek, natož cokoliv dalšího.
Bohužel se to netýká jen jedné rozpačité adaptace antického eposu. Komplikovaní hrdinové, zápletky a světy mizí i odjinud a sterilní kultura se pak zpětně zrcadlí v životním stylu. Když na plátně nechceme či nepotřebujeme vidět složitý, ale plně a všemi smysly prožitý příběh, vzdáváme se ho i ve svém vlastním skutečném životě. A škoda je to i proto, že jistá věc se na Homérových hrdinech ani po tisíciletích nemění – pořád jsou našimi velmi dobrými obrazy, byť si to někdy odmítáme přiznat.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
