Pod čarou: Vysavač nepotřebuje kameru ani mikrofon. Sledování není normální

Pamatujete si ještě na Snowdenovu aféru? Když v roce 2013 americký whistleblower novinářům popsal pokročilé sledovací kapacity bezpečnostních složek, zvedla se vlna obav ze státního špehování a všichni začali řešit, kdo se nám na internetu kouká pod prsty.

K orwellovské dystopii se nějaký čas přirovnávalo kde co, ale druhdy populární fráze „Velký bratr“ už vyšla z módy a dnes na ni narazíme jen zřídka. Přílišné obavy ze sledování korporacemi či tajnými službami člověka dnes spíše zařadí do škatulky konspiračních cvoků. Na sledování jsme si zkrátka opět zvykli, i když by k tomu aktuální dění rozhodně svádět nemělo, právě naopak.

Stačí se podívat na krátký výčet kauz a odhalení z posledních několika týdnů. Web The Verge informoval o objevu programátora Sammyho Azdoufala, který se vrtal ve svém robotickém vysavači od firmy DJI a najednou zjistil, že získal plnou kontrolu i nad 7000 dalšími přístroji ve 24 zemích. Mohl sledovat živý feed z jejich kamer a mikrofonů nebo prohlížet podrobné mapy domácností jejich majitelů.

Technická chyba je sama o sobě průšvih, ale zároveň nás přivádí k otázce, proč vlastně vysavač potřebuje připojení k internetu a kameru s mikrofonem. Nejspíš si ji nepoložili ani majitelé nových chytrých brýlí od firmy Meta, kteří teď také mají o něco horší spaní. Investigace švédských novinářů odhalila, že brýle natáčely video i ve chvílích, kdy o tom jejich vlastníci zjevně netušili (třeba v ložnicích, koupelnách a dalších intimních situacích), a pak záznamy posílaly ke špatně placeným subkontraktorům v Keni, kteří je sledovali a ručně kódovali za účelem tréninku AI modelů.

Chytré brýle s neustále zírající kamerou jsou naštěstí pro většinu normálních lidí stále nepřijatelné – kdo by také chtěl na obchodní schůzce, rande nebo jakémkoliv jiném setkání přemýšlet, jestli ho jeho protějšek zrovna tajně nenatáčí. Pro nositele brýlí Google Glass se kdysi vžil posměšný název glassholes, ty od Mety získávají přezdívku pervert glasses (asi netřeba překládat) a vznikla dokonce mobilní aplikace, která vás varuje ve chvíli, kdy se někdo s chytrými brýlemi objeví poblíž.

Jenže sledování se nevyhnou ani ti, kdo po chytrém vysavači, brýlích či jiné obdobné technice netouží – kamery i další sledovací metody jsou zkrátka všudypřítomné. V USA nedávno vyvolala kontroverze reklama na chytré zámky a kamery Ring od Amazonu, respektive jejich novou funkci, díky které lze prostřednictvím propojených kamer v sousedství snadno hledat ztracené psy a jiná zvířata.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Lidem rychle došlo, že zdánlivě idylická aplikace na komunitní hledání zbloudilých koťátek může být velmi snadno využita na identifikaci a pronásledování osob, které se zrovna obyvatelům daného místa znelíbily, a rozhodně to není jen teoretická obava. Americká vládní agentura ICE už začala při svých honech na migranty vytěžovat data z „chytrých“ dopravních kamer, a nelze se proto divit, že se řada Trumpových odpůrců obratem pustila do jejich fyzické demolice.

Nejde ale jen o kamery – jiný americký úřad zase nakoupil data z online inzertních systémů, které jsou sice určeny k identifikaci zákazníků napříč internetem, ale nic nebrání jejich zneužití bezpečnostními složkami. A jak ukazuje investigace webu 404media, uživatelům nijak nepomůže blokování cookies (stopovat lidi lze i pomocí teoreticky anonymního systému AdID) nebo péče o nastavení aplikací (cestou ke sledování jsou zde reklamy zobrazované v aplikacích a nikoliv aplikace samotné).

Ve výčtu nejrůznějších nových a bujících technologických metod sledování by šlo dlouho pokračovat – pokud ještě nejste dostatečně paranoidní, vězte, že teoreticky můžete být identifikováni třeba prostřednictvím specifické kadence psaní na klávesnici, jazykového stylu příspěvků na sociálních sítích nebo rytmu chůze snímaného vaším telefonem.

Váš pohyb v bytě lze údajně sledovat pomocí změn wi-fi signálu, odposlouchávat vás mohou i bluetooth sluchátka, a kdybyste snad měli dojem, že se to vše děje někde bezpečně za hranicemi, vězte, že například o vašich cestách autem má velmi podrobný a dlouhodobý přehled také česká policie a AI vaše obličeje zvesela eviduje i na ruzyňském letišti.

Technologický pokrok v oblasti sledování je zajímavý, ale celkem očekávatelný jev. Mnohem pozoruhodnější je pro mě fakt, jak relativně malou pozornost (vzhledem ke své závažnosti) toto téma v poslední době přitahuje. Nedostatek veřejného zájmu o problematiku sledování bývá občas zdůvodňován obyčejnou rezignací – lidé mají pocit, že s tím nic nesvedou – ale to stále není dostačující vysvětlení.

Jako první možná příčina se nabízí neznalost. Od dob Snowdenovy aféry už technologie udělaly nejen díky nasazení AI značný krok kupředu, ale řada lidí si stále digitální sledování představuje jako relativně přímočarý proces – někdo se na vás dívá kamerou, čte vaše e-maily, poslouchá vaše telefonní hovory apod. Jak ale ukazuje zmiňovaná kauza zneužívání dat z online inzertních systémů, ta pravá magie spočívá teprve ve vzájemném překrývání, doplňování a zpřesňování různých typů dat.

Údaje z dopravních kamer, online inzerce, mobilních aplikací, sociálních sítí apod. mohou samy o sobě poskytovat jen omezené množství informací o konkrétních lidech, ale jejich kombinováním a strojovou analýzou lze zjistit takřka vše – a zdánlivě nevinné dílčí zásahy do soukromí pak dostávají zcela jiný rozměr.

Pokud se chceme přidržet konspirační linky, lze důvodně spekulovat o tom, že jsou uživatelé v této neznalosti cíleně udržováni manipulacemi shora – ať už ze strany velkých technologických firem, kterým to samozřejmě hraje do karet z obchodního hlediska, tak i státu a bezpečnostních složek.

Dobře to jde vidět třeba na aktuálním globálním tažení za omezování přístupu dětí k sociálním sítím či pornografii, které spočívá především v zavádění povinných kontrol věku. Pokud něco zdůvodníme ochranou dětí, vypadá to zcela správně a smysluplně, a až zpětně došel řadě naivních uživatelů skutečný rozměr věci.

Aby se zjistilo, kdo je či není nezletilý, musí věk ověřovat všichni. Jediné skutečně efektivní ověření věku je prostřednictvím dokladů (nikoliv nespolehlivých AI systémů apod.). K ověřování věku je nutné přistoupit všude, kde se může teoreticky najít nějaký obsah „18+“, což je takřka celý internet, a výsledkem je akutně hrozící kolaps veškeré internetové anonymity.

Zjišťují to už lidé ve Velké Británii nebo Austrálii, kde musí prokazovat zletilost nejen na erotických webech či sociálních sítích, ale např. i u videoher nebo diskuzních fór, k obdobným procesům dochází i v USA nebo Evropské unii (více v tomto starším newsletteru), a pokud se rozšíří i snahy o ověřování věku rovnou na úrovni operačních systémů na PC, můžeme se s anonymitou zcela rozloučit – není divu, že stovky vědců a expertů z oblasti informačních technologií a kyberbezpečnosti nedávno podepsaly petici proti neuváženému nasazování technologií na ověřování věku a identity uživatelů.

Uživatelská neznalost může ovšem být stejně tak výsledkem manipulací shora, jako lidské pohodlnosti a zvyku. Jak upozorňují redaktoři 404media, mezi uživatelským nepohodlím a účinnou ochranou proti sledování je nepřímá úměra. Čím víc používáme produkty velkých technologických korporací a neřešíme jejich zabezpečení a anonymitu, tím je náš život pohodlnější. Hledání bezpečnějších programů, platforem a aplikací a život bez „chytrých“ spotřebičů je mnohem náročnější. Nedat se a hledat alternativy je ale zároveň jeden z mála způsobů, jak účinně sypat písek do soukolí sledovací mašiny.

Pohodlnost zároveň nespočívá jen v obyčejné lenosti – jde i o výsledek dlouhodobého procesu, v rámci kterého jsme se všichni začali sledovat navzájem a už nám na tom nepřijde nic zvláštního.

Sociální sítě a celá digitální ekonomika jsou do velké míry postaveny právě na sledování všeho druhu. Je to systém, který ve svém globálním bestselleru v roce 2019 pojmenovala americká akademička Shoshanna Zuboff jako Surveillance Capitalism, česky kapitalismus dohledu. Podobně jako se v industriálním kapitalismu dobývají nerostné suroviny, v kapitalismu dohledu se těží osobní data. Naše chování, prožitky a samotná existence jsou neustále sledovány a následně zpracovány v data a predikční modely, které mohou být dále zpeněžovány a přeprodávány.

Je to systém s obrovským potenciálem k dalšímu růstu, protože je tu pořád spousta oblastí, kam sledování ještě neproniklo (proto také povinnému ověřování věku a identifikaci uživatelů fandí vedle tajných služeb i firmy ze Silicon Valley). Neexistuje v něm navíc hranice mezi „nevinným“ a „zlým“ sledováním, protože nasbíraná data mohou být využita k různým účelům.

Výsledkem je sílící koncentrace moci v rukou digitálních korporací a bezpečnostních složek. Zuboff tak celkem přesvědčivě argumentuje, že je kapitalismus dohledu z podstaty nedemokratický a autoritářský systém a aktuální dění nejen v USA jí dává za pravdu.

Smutné kouzlo celého mechanismu spočívá v tom, že jsme jej do velké míry dobrovolně vybudovali sami. Největší podíl sledování mají na svědomí jednotliví uživatelé, kteří se prostřednictvím sociálních sítí ochotně začali navzájem monitorovat a sami o sobě sdílet řadu do té doby zcela soukromých informací.

Částečně to bylo ze zištných důvodů (stačí se podívat na influencerskou ekonomiku) a do velké míry za to mohla i postupná proměna norem chování. Kdybychom dříve v celostátních novinách publikovali fotky náhodných cizinců, na ulici šmírovali své bývalé partnery nebo povrchním známým z práce vyprávěli politické názory a podrobné detaily ze svého života za posledních dvacet let, bylo by to přinejmenším podivné, ale na facebooku či instagramu jsme de facto stejné aktivity začali dělat zcela přirozeně a nikdo už se nad tím ani na chvíli nepozastaví.

Jak nedávno upozornila technologická reportérka Tatum Hunter, neustálé vzájemné sledování se stalo normou i při seznamování nebo ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Řada lidí tak už od mládí vyrůstá v dříve šokujícím nedostatku soukromí a výsledkem je situace, kdy v roce 2023 ve výzkumu amerického Pew Research Center přes 70 % respondentů uvedlo, že mají jen velmi malou nebo žádnou kontrolu nad tím, co s jejich daty dělají firmy a stát.

Zde se také nachází odpověď na otázku, nad kterou jsem kroutil hlavou v úvodu tohoto textu: Jak může někomu přijít zcela bezpečné a normální pořídit si vysavač s kamerami a mikrofony nebo nedejbože Zuckerbergovy šmírovací brýle?

Zamýšlel se nad ní i reportér Ryan Broderick, který upozorňuje na dnes již polozapomenutý fakt – první iPhone měl jen mizerný foťák, na který nešlo nahrávat video, iPad neměl vůbec žádný, a nikomu to nepřišlo divné, protože tablet objektivně vzato foťák nepotřebuje. Věci se začaly měnit až postupně spolu s tím, jak firmám rostla chuť po dalších datech.

Když pak někdo do vysavače začne montovat mikrofony, nikdy za tím není snaha o větší uživatelské pohodlí, ale vždy jen budování další nenápadné cesty k těžbě osobních dat. Tatum Hunter zde používá trefný výraz trickledown surveillance, tedy prokapávání špehování z nejvyšších pater digitálního byznysu až na úroveň každého z nás.

Když na to budeme myslet, už také snadno dojdeme k cestám, jak se zbavit rezignovaného přesvědčení, že nad svými daty nemáme kontrolu a se sledováním nelze nic dělat. Nemá smysl žehrat na to, že je dnes boj o digitální i fyzické soukromí stále těžší – málokdo z nás musí na sítích denně unikat intrikám CIA či Mossadu a na úrovni „běžného“ každodenního šmírování se pořád dokážeme bránit celkem dobře.

Prvním krokem musí být především vyšší nedůvěra v záměry firem i státu. Digitální korporace mnohdy data ochotně prodají každému, kdo za ně zaplatí, a pokud by snad někdo argumentoval tím, že sběr a využití dat v Česku či EU přece účinně regulují zákony, měl by se zbavit naivity.

Pokud už jsou nějaká data nasbírána (nebo tu existuje snadná možnost jejich sběru), je jejich únik a zneužití jen otázkou času. A zdánlivě bezpečné sledovací systémy vybudované v dobách fungující demokracie (za potlesku všech, kdo chtějí „chránit děti“ nebo „bojovat s terorismem“) se mohou velmi rychle stát účinnými nástroji v rukou autoritářů – pro příklady ostatně nemusíme chodit až do USA, stačí se podívat na Maďarsko.

Neznamená to, že by tlak na legislativní ochranu soukromí neměl smysl (v evropských institucích se zrovna teď hraje o hodně), ale na individuální úrovni je potřeba především prostá hmotná prevence.

Zbavit se nástrojů a produktů Microsoftu, Googlu, Meta a dalších notoricky zvědavých korporací je sice složité, ale alespoň z části jistě možné. Jediný spotřebič, který v domácnosti skutečně potřebuje kameru, mikrofon a neustálé připojení na internet, je (s dílčími výjimkami) pouze počítač a telefon. Chytré hodinky, náramky, prsteny, vysavače, ledničky, žárovky a další závěje elektroniky jsou v první řadě vždy sběrači osobních dat, nikoliv věci, které by nám nějak zásadně usnadňovaly život. A když se zbavíme šmírovacích udělátek, možná nám pak i dojde, co vlastně denně provádíme na sociálních sítích.

Řada lidí už naštěstí zjistila, že např. sdílení fotek svých dětí na sítích opravdu není v pořádku, ale stále je to jen první krok k odstranění kultury neustálého dobrovolného vzájemného sledování. Pokud už chceme kamarádům ukázat fotky z dovolené, jde to udělat i jinak než přes instagram, náhodní známí na facebooku jistě nemusí vidět naše příspěvky z časů střední školy, a OpenAI opravdu nemá a nepotřebuje na svých bezedných serverech archivovat osobní starosti, se kterými se leckdo bezelstně svěřuje chatbotům.

A možná si prostě jen stačí uvědomit, že neustálé sledování není v pořádku a rozhodně není nevyhnutelné. Dřív to bývala celkem samozřejmá myšlenka, a když se k ní vrátíme, řada věcí se dokáže otočit k lepšímu překvapivě snadno.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.