Soud povolil návrat kontroverzní detekce obličejů na pražské letiště

Rozpoznávání obličejů konkrétních lidí patří k nejdiskutovanějším – a značně kontroverzním – využitím umělé inteligence. Evropská legislativa (AI Act) proto tzv. „biometrickou identifikaci lidí na dálku“ řadí mezi systémy, které představují „nepřijatelné riziko“ a jsou považovány za hrozbu pro člověka.

Provoz takového systému je možný pouze ve specifických situacích, například pro vyhledávání obětí únosů, prevenci závažného ohrožení životů nebo lokalizaci osoby podezřelé ze spáchání závažného trestného činu.

„AI Act řadí vzdálenou biometrickou identifikaci v reálném čase mezi technologie s nejvyšším rizikem,“ vysvětlují právníci Dáša Aradská a Nikita Fesyukov ve vyjádření pro Seznam Zprávy. Tento provoz AI systému navíc musí povolit soud: „Každé povolení musí být časově a místně omezené a musí mu předcházet soudní souhlas (tzv. ex ante autorizace).“

Pražské Letiště Václava Havla proto v srpnu 2025 dočasně přerušilo provoz svého automatického kamerového systému. V prosinci pak požádalo o výjimku, kterou Vrchní soud v Praze koncem roku udělil. Veřejnost má k dispozici částečně anonymizované znění tohoto usnesení.

Ve veřejné verzi dokumentu je skryté i to, o které mezinárodní letiště se jedná, nicméně z kontextu je zřejmé, že jde právě o letiště v Praze. To jediné má totiž z českých mezinárodních letišť více terminálů pro veřejnost.

Přípravu obnovení provozu AI detekce na Letišti Václava Havla Seznam Zprávám potvrdil i tiskový mluvčí Policie ČR: „Systém rozpoznávání obličejů na pražském letišti je od minulého roku vypnutý z důvodů změny legislativy. Aktuálně se připravuje jeho opětovné spuštění, o kterém budeme s předstihem veřejnost informovat.“

Systém pro automatickou biometrickou detekci obličejů byl na pražském letišti vybudován na základě vládního usnesení z roku 2015. Ve zkušebním provozu je od roku 2018. O rok později vláda schválila „zpřesnění“ vymezených prostor: 45 kamer bylo přesunuto do veřejné části letiště.

Důvodem byla optimalizace pokrytí, řada kamer totiž během testování neměla dobrý výhled na cestující. Dokument zmiňuje konkrétní fígl, který provozovatel využívá, aby kamera pořídila kvalitní snímek co nejvíce obličejů: „Jedná se zejména o prostory informačních tabulí, kde se osoby (cestující i doprovod) vždy na nějakou dobu zastaví a studují informace o jejich letech, a kamera tak má dostatečný úhel, čas a světelné podmínky na zpracování fotografického záznamu.“

Vláda se v roce 2019 pochlubila, že systém je funkční a vedl k zadržení 84 hledaných osob. „Pracuje s daty, která jsou vložena do policejních databází. To, že je provoz označován za zkušební, je pouhou terminologií,“ popsala tehdy využití systému mluvčí Policejního prezidia Lenka Sikorová.

Od prosince 2023 se provozem systému zabýval český Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). „Policie ČR provozovala tento kamerový systém, aniž by jí pro to svědčil právní základ,“ vysvětlil Josef Štípský z ÚOOÚ. Mezitím vešla v platnost evropská regulace umělé inteligence (AI Act) a k 1. srpnu 2025 policie systém vypnula. Reagovala tak na novelu českého zákona o Policii ČR, ve které se přímo píše, že pro provoz takového „izolovaného systému“ je nutné výslovné povolení soudu.

Podle právníka Jana Vobořila z organizace Iuridicum Remedium je zřejmé, že systém byl dlouho provozován v rozporu s předpisy: „Nejprve šlo o rozpor s GDPR (Obecné nařízení o ochraně údajů - pozn. red.), což potvrdil kontrolou ÚOOÚ. Od února pak ještě navíc o rozpor s přímo účinnou částí Nařízení o umělé inteligenci, které zakazuje použití těchto systémů, pokud nejsou splněny specifické podmínky.“

V této situaci se tedy případu ujal Vrchní soud v Praze, aby zvážil, zda je provoz AI detekce obličejů nutným a přiměřeným zásahem do práv lidí. Pražským letištěm jich ročně projde přes 17 milionů.

Je možné mezinárodní letiště označit za neveřejný prostor? Například pro biometrické ověření zaměstnanců v rámci kancelářské budovy lze systémy používat bez speciálního povolení soudu. Policie ve své žádosti uváděla, že část kamer je v „neveřejných prostorech“.

V rámci své analýzy se Roman Horáček, předseda soudního senátu Vrchního soudu v Praze a autor usnesení, vymezil: „Žadatelem užitý termín neveřejný prostor neodpovídá definici tohoto pojmu dle AI aktu.“ Ten totiž přímo prostory jako letiště uvádí coby příklad veřejného prostoru, bez ohledu na to, zda je vstup podmíněn nějakou kontrolou, například pasu či palubní vstupenky.

Dále soudce zdůraznil, že ke sledování pomocí systému, který dokáže v davu rozpoznat identitu jednotlivých osob, je možné jen v legitimních, úzce vymezených případech: „Může docházet ke zneužití (umělé inteligence - pozn. red.) proti fyzickým osobám, což ostatně dokládají informace ze států s totalitním režimem (viz rozsáhlé využívání této technologie v Číně či v Rusku) o jejich častém zneužívání za účelem trestního stíhání takovému režimu nepohodlných osob.“

Ambicí tedy má být nasadit AI systém takovým způsobem, který „slouží lidem, respektuje lidskou důstojnost a osobní autonomii a který funguje způsobem, jenž může být řádně ovládán a kontrolován člověkem“.

Soudce přímo zmínil i tzv. zastrašující účinek (v angličtině chilling effect). „Systémy AI pro biometrickou identifikaci (…) obzvláště zasahují do práv a svobod dotčených osob, neboť mohou ovlivnit soukromý život velké části populace, vyvolávat pocit neustálého sledování a nepřímo odrazovat od využívání svobody shromažďování a dalších základních práv,“ píše Horáček. Ve svém rozhodnutí tedy posuzuje, zda jsou technické parametry nastavené tak, aby takové dopady minimalizovaly.

Klíčovou otázkou také je, jak bude technicky zajištěno, že snímky lidí nebudou nějak zneužity.

Pro zajištění odpovídající bezpečnosti je systém pro detekci zcela oddělen od internetu a dalších vnějších sítí: „Provoz a práce s daty probíhají izolovaně v intranetové síti Ministerstva vnitra (Hermes) bez přímého přístupu z internetu, komunikace je šifrována, servery jsou umístěny v zabezpečených prostorách a přístup je umožněn pouze oprávněným osobám na základě správy přístupových účtů v nezbytném rozsahu,“ vypočítává usnesení. To podle soudce nabízí několik vrstev pojistek a je tak dostatečně zabráněno svévolnému zneužití podobného systému.

Termín umělá inteligence si většina lidí spojuje s chatboty, generátory obrázků a dalšími nástroji generativní AI. Zde se ale jedná o technologii starší, která pomocí algoritmů porovnává „otisky“ (tzv. bio indexy) obličejů.

Soudce podtrhl, že jde o systém, který nevytváří plošné profily identity všech cestujících. Pouze případy, kdy systém vyhodnotí dostatečně vysokou shodu otisku s nějakým záznamem v databázi, je upozorněna obsluha. „Každý potenciální záchyt je posuzován alespoň dvěma proškolenými pracovníky, přičemž výstup systému je výslovně chápán pouze jako operativní informace, která musí být dodatečně ověřena a nemůže sama o sobě založit zásadní zásah do práv konkrétní osoby,“ připomíná soudce, že algoritmy mohou trpět chybou, a nelze proto někoho zadržet jen na základě automatického alarmu.

Systém si nicméně ukládá fotografie (tzv. „archiv záznamů osob“) po dobu 90 dnů. Do tohoto archivu je ale možné přistupovat jen na základě odůvodněné písemné žádosti.

Podle kritiků však i tak jde o výrazné riziko: „Bio indexy běžných cestujících jsou zpracovávány policií po dobu 90 dnů,“ říká Vobořil z Iuridicum Remedium. „Vytváří se tak mamutí databáze bio indexů tváří tisíců lidí. To samo o sobě je rizikem, protože biometrické údaje jsou neměnné a v případě úniku či zneužití takové databáze jsou škody prakticky nenapravitelné.“

Hlavním předmětem kritiky je ale samotný princip hromadného vyhledávání osob. Právě schválený letištní systém totiž pracuje s větší databází hledaných osob. Tyto osoby jsou do „zájmové databáze“ zařazeny hromadně, na základě předem daných kritérií: osoby podezřelé nebo obviněné ze závažných trestných činů, u kterých trestní zákoník stanoví horní hranici sazby nejméně čtyři roky, případně pokud jde o osoby pohřešované a v ohrožení.

Evropské nařízení o umělé inteligenci ale mluví o tom, že použití „podléhá předchozímu povolení ze strany justičního orgánu“.

„I vzhledem k tomu, že stejné ustanovení mluví o tom, že soudní povolení ve výjimečných případech není třeba, pokud soud dodatečně rozhodne do 24 hodin, je zjevné, že toto povolení se nemá týkat povolení systému jako takového, ale váže se k povolení použití existujícího systému, tedy vyhledávání konkrétní osoby,“ upozorňuje Vobořil.

Jinými slovy, jedno usnesení soudu by nemělo sloužit jako bianco šek na vyhledávání jakékoli osoby, která se dostane do databáze. Místo toho by měl „justiční orgán“ rozhodovat o zařazení osob mezi hledané jednotlivě, případ od případu.

Podle Vobořila by se k tomu mělo přistupovat jako k povolování policejních odposlechů: „Tam se také nepovoluje instalace zařízení umožňujícího odposlech a nenechá se policii volná ruka v tom, koho pak bude odposlouchávat.“

Jenže česká novela z roku 2025 pouze stanovila, že „spravující orgán může používat izolovaný systém (…) po předchozím písemném povolení předsedy senátu vrchního soudu příslušného podle sídla spravujícího orgánu.“ Právě tímto zákonem se soudce Horáček řídil, když povolení 30. prosince 2025 vystavil.

Paušální zařazení lidí do databáze „zájmových osob“ považuje za chybné i další právník, kterého redakce Seznam Zpráv oslovila. „Osobně nejsem odpůrcem využívání systémů (vzdálené biometrické identifikace) na veřejných místech v reálném čase pro účely vymáhání práva, je-li to za striktních podmínek,“ napsal Marek Dvořák z Katedry trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. „Za problematické spatřuji zejména, že aktuálně je povolení vydáváno pro celé kategorie osob.“

To lze podle něj z praktického hlediska pochopit. „Avšak podle mého je to patrně v rozporu s přísnými požadavky evropské regulace vyžadující posouzení každého případu,“ upozorňuje Dvořák. „Mohlo by to vést ke snižování standardu ochrany individuálních práv jednotlivců. Členské státy měly povinnost přijmout vnitrostátní právní úpravu a přesně nastavit pravidla. Ta mohou být přísnější než ta stanovená nařízením, ale nikoliv mírnější.“

Je tedy možné, že aktuální povolení je sice v souladu s českou úpravou, ale v rozporu s evropským nařízením. „Pokud by toto bylo skutečně dovozeno, bude to znamenat závažné konsekvence u případů, v nichž dosud bylo vzdálené biometrické identifikace osob v reálném čase využito.“

Argumentace soudce Vrchního soudu v Praze brala v potaz unikátní charakteristiku místa s vysokým průtokem lidí: „Prostor mezinárodního letiště, jako uzlu s vysokou koncentrací osob, časovým tlakem, přeshraničním pohybem a zvýšenou atraktivitou pro pachatele závažné kriminality, zakládá legitimní a zvlášť naléhavý veřejný zájem na posílení schopnosti včasné identifikace osob.“ Podotýká také, že jiné varianty této identifikace by byly pro cestující větší zátěží.

Zároveň předseda senátu Horáček vidí výhodu dohledového systému i v tom, že lidé vědí o tom, že jsou na letišti kamery umístěné. „I pouhé obecné povědomí veřejnosti o provozování izolovaného systému v prostorách předmětného letiště může následně odradit určité procento osob od spáchání zamýšleného protiprávního činu.“

Zdůraznil také, že povolení není „napořád“, ale je uděleno pouze na dobu určitou. Na jak dlouho, to není zřejmé, tento údaj je z veřejného dokumentu vynechán, stejně jako řada technických detailů o typu kamer. Dokument nicméně zmiňuje, že povolení izolovaného systému může být uděleno maximálně na 12 měsíců.

„Soud rovněž přihlédl k tomu, že izolovaný systém je koncipován jako nástroj cílené prevence, nikoliv jako prostředek plošného sledování populace,“ uzavírá Horáček. „Při zvážení všech okolností soud uzavírá, že negativní dopady na práva a svobody dotčených osob nedosahují takové intenzity, aby převážily nad legitimním cílem, kterému má použití izolovaného systému sloužit, a že zvolené řešení je v daných mezích přiměřené.“

Právník Jan Vobořil nicméně v povolení bioidentifikace na letišti spatřuje semínko budoucích problémů. „Je velmi pravděpodobné, že pravidla, která jsou nyní v české právní úpravě platná pro letiště, se budou v budoucnu rozšiřovat na další veřejné prostory. Už v roce 2019 se policie snažila tyto kamery instalovat v centru Prahy, počítá se s rozšiřováním na další mezinárodní letiště a samozřejmě je řada úvah, kam dál by bylo vhodné kamery umístit,“ říká a zdůrazňuje: „I proto je třeba opakovaně upozorňovat na zjevný rozpor s nařízením EU a nelegální fungování systému. Jinak směřujeme do nekontrolované dystopie.“

Naráží tak na koncept rozšiřování účelu (tzv. function creep), kdy jedno povolení otevírá dveře povolením dalším, a to, co na začátku vypadalo nepřijatelně, se postupně může stát normou.

Marek Dvořák z Katedry trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy však v nasazení systému plíživé kroky k postupnému vzniku policejního státu nespatřuje. „Nejsem tím, kdo by v aktuální legislativě a navazujícím rozhodnutí Vrchního soudu spatřoval přímo kroky vedoucí k postupnému rozlézání vzdálené biometrické identifikace v reálném čase na další místa a prostory,“ domnívá se. „Považoval bych za vhodné lépe a restriktivněji nastavit pravidla, za nichž může být osoba do referenční databáze zahrnuta. Ale na stranu druhou i diskutovat, zda těchto systémů nevyužívat (za přísných podmínek) i mimo prostor mezinárodního letiště.“