Drony už ohrožují Evropu. Na jejich zneškodnění ale nejsme připraveni, říká expert

Dron s výbušninou, který se minulý týden dostal až k letadlům na letišti v Lipsku, ukázal na problém, který se v Evropě objevuje stále častěji: státy sice dokážou podezřelé drony sledovat, jejich zneškodnění je ale mnohem složitější.

Bezpečnostní analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) v rozhovoru popisuje, proč evropské země na podobné hrozby stále nejsou dostatečně připravené a jakou roli v tom hrají zákony i politická vůle.

„Pořád ještě máme docela dobré schopnosti, pokud jde o odhalování dronů. Problém ale dlouho nebyl jen v monitoringu a včasném odhalení, ale také v tom, co může následovat,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co nám incident v Lipsku říká o současné schopnosti Evropy chránit kritickou infrastrukturu před drony?

Myslím, že nám to ukazuje jednu věc: evropské společnosti nejsou připravené. Dobře to ukázal i nedávný průzkum, který zveřejnil server Politico Europe. Z něj vyplývá, že valná většina Evropanů považuje své státy za nepřipravené čelit zásadnější vojenské eskalaci, zejména pokud jde o vztah s Ruskou federací.

Zároveň vidíme, že radikálně narůstá počet nepřiznaných hybridních incidentů, které se objevují v evropských zemích. Německý spolkový ministr vnitra Alexander Dobrindt například informoval o tom, že útoky podobného charakteru probíhají v Německu prakticky každý den.

Stačí si vzpomenout na ne tak dávnou dobu, kdy Německo, sousední Dánsko a další země provázela celá řada dronových incidentů kolem letišť. Na východním křídle, především v Litvě, zase pravidelně dochází k narušování letecké dopravy prostřednictvím takzvaných balónů vypouštěných z Běloruska.

Takže navzdory přibývajícím incidentům s tím stále nic neděláme?

Proces přípravy nějakým způsobem probíhá, teď především na legislativní úrovni. Například Česko v uplynulých týdnech konečně přijalo prováděcí legislativu k zákonu o ochraně kritické infrastruktury a myslím, že podobnou cestou postupuje celá řada evropských států. Tento rámec je zároveň tlačen i ze strany Bruselu, tedy na evropské úrovni.

Na druhou stranu, ďábel je v detailu a v implementaci. Myslím, že stále nemáme úplně nastavený mindset na to, že se budeme muset chovat trochu jinak a připravovat se na něco, co je velmi nepříjemné politikům, ale i společnosti.

Musíme si přiznat, že válka na Ukrajině se týká také nás a velmi snadno se může přelít za hranice Ukrajiny. Tohle je podle mě nepříjemná realita, se kterou dnes trochu bojujeme. Politici nedokážou společnostem vysvětlit, že se nás ta válka týká také. Bojí se společenské reakce a adekvátně tomu potom nevěnují dostatek zdrojů ochraně toho, co chráněno být má.

Jak je podle vás možné, že se dron s výbušninou dostal až k letadlům? Co za podobnými incidenty v Evropě stojí?

Je potřeba si uvědomit, že jde o vojenské letiště, které slouží také k přepravě materiálu v rámci NATO. Zaujalo mě ale, že vedle této funkce se tam například připravují balíčky DHL, je to jedno z jejich centrálních míst. Vidíme tedy, že se tam mísí vojenský a civilní charakter a význam letiště. To už samo o sobě trochu bije do očí.

Řekl bych ale, že povaha těchto útoků se velmi liší. Vidím dva typy toho, co se vlastně děje, a na každý z nich je potřeba trochu jiná reakce.

Na jedné straně vidíme, že ruské tajné služby masivně investují do verbování běžných lidí. V našem případě to mohou být třeba Kolumbijci, které přivezete z druhé části světa, nebo snadno zradikalizovaní lidé, pro ně ideálně například z Ukrajiny či Běloruska. To se dělo třeba v sousedním Polsku nebo v pobaltských zemích.

Těm lidem přes Telegram slíbíte tisíc eur, které jim ještě nikdy nedoručíte, a oni mají někde posprejovat zeď, něco vyfotografovat nebo třeba něco zapálit.

Pak je tady ale úplně jiný typ, který jsme si bohužel velmi fyzicky vyzkoušeli i u nás. Jde o skutečně sofistikované operace ruských tajných služeb, jako byly Vrbětice nebo některé další incidenty.

A lipský incident podle vás spadá do té druhé kategorie?

Ano. Operovat s dronem, naplnit ho výbušninou a potom ho ve správnou chvíli, kdy tam stojí Antonov, dostat na správné místo, na to už potřebujete dobré informace.

Není to tedy úplně primitivní. Není to, jako když někomu nabídnete tisíc eur, aby někde ve Francii posprejoval zeď nebo vytvořil plakát s tím, jak umírají francouzští vojáci na Ukrajině. Je to sofistikovanější. Je to jiná hra a na tu potom nedokážeme dostatečně reagovat.

Řekl bych, že je to obzvlášť velkým problémem v Německu, kde je systém tajných služeb velmi decentralizovaný, až na úroveň jednotlivých spolkových zemí. Ten mechanismus potom podle mě špatně drží pohromadě.

V čem je podle vás právě německá decentralizace problém?

Je to strukturální problém, kterému Německo čelí dlouhodobě. Tím, že decentralizovalo strukturu fungování tajných služeb, dochází k tomu, že si jednotlivé složky ne vždy dostatečně vyměňují informace.

Je to odvěký problém, který známe z minulosti na mnoha úrovních, a to i ve větších státech a u efektivněji fungujících tajných služeb. Tady je ale podle mě ještě specifikem právě Německo.

Neříkám, že by se nám něco podobného nestalo. Spíš si myslím, že to rozhodně není vyloučené. Víme, že podobné incidenty byly evidovány i na českém území – drony létající nad zbrojařskými závody nebo například nad některými zásadními kritickými uzly. V Německu je ale podle mě situace ještě horší a ten problém může být akutnější.

Co je dnes větší problém - drony včas odhalit, nebo je po odhalení zneškodnit?

Myslím, že pořád ještě máme docela dobré schopnosti, pokud jde o odhalování dronů.

Bavili jsme se například s představiteli českých společností, jako je ČEZ. Ukazuje se, že problém dlouho nebyl jen v monitoringu a včasném odhalení, ale také v tom, co může následovat. Operátoři kritické infrastruktury totiž neměli možnost takové drony sami zneškodnit.

Ještě donedávna, než byli prováděcí legislativou přizváni do systému ochrany kritické infrastruktury, si například nemohli pořizovat prostředky k jejich likvidaci. Z jejich pozice je to přitom logické. Pokud máte jako společnost, která je do velké míry vlastněná státem, uplatňovat politiku dobrého hospodáře, nemůžete investovat do technologií, které následně legislativně nemůžete použít.

Vzniká tak paradoxní situace: naléhavost problému vám zároveň nedovoluje pořídit si prostředky, které by ho mohly řešit.

Je tohle problém specifický pro Česko?

Týká se celé Evropy. Souvisí s tím, o čem jsem mluvil na začátku: společnosti stále nejsou nastavené na situaci, která je sice formálně mírová, ale zároveň vyžaduje přípravu na některé scénáře spojené s válečným stavem. Nejenže si nedokážou efektivně pořídit potřebné vybavení, ale často ho ani nemohou samy používat.

Myslím, že to se postupem času může změnit. Ta logika už tímto směrem jde. Zásadně ji ale stále brzdí politická a s ní spojená legislativní rovina, která mnoha - byť dobře připraveným - společnostem až donedávna neumožňovala využívat prostředky, které jsou objektivně dostupné a známé.

Ty společnosti by do nich dokázaly investovat a pořídit si vybavení pro zneškodnění dronů, ale jednoduše k tomu neměly právní možnost.

Takže je problém i v tom, komu stát de facto „dovolí“ samotnou obranu?

Určitě. Před evropskými společnostmi je v tomto směru ještě velká výzva spojená s decentralizací této agendy. Na Ukrajině se například vedly dlouhé debaty o tom, zda si jednotlivé firmy, včetně soukromých, můžou na vlastní náklady pořizovat prostředky, kterými by mohly drony zneškodňovat. Dnes už je to povolené, ještě před rokem ale nebylo.

Stát tak v určitém smyslu dává z ruky část svých pravomocí. Je to citlivá věc, pokud uvážíme, že jednou ze základních funkcí státu je udržovat monopol nad výkonem obrany a bezpečnosti a zajišťovat bezpečí svých občanů.

Najednou ale vzniká situace, kdy musíte dalším subjektům důvěřovat natolik, abyste jim svěřili určité prostředky k zajištění vlastní ochrany.

I to souvisí s politickou a legislativní rovinou, ale zároveň s širší otázkou, jak má vypadat bezpečnost v budoucnu. Před evropskými společnostmi, včetně českých a německých, proto stojí celá řada konkrétních výzev.

A skutečně nebude stačit, že když uvidíte dron letící nějakým směrem, upozorníte českou policii a ona za půl hodiny dorazí a začne situaci řešit. V lepším případě ji bude pouze dokumentovat, než se dostane k prostředkům, kterými by mohla dron bezprostředně zneškodnit.

Pokud podobných incidentů bude přibývat, jak rychle jsme schopni vybudovat efektivní obranu?

Myslím, že je to především otázka politické vůle. Dát tyto kompetence operátorům kritické infrastruktury. Když například dáte ČEZ možnost v tomto směru konat, bezpochyby se dokáže zajistit velmi rychle. Už se to ostatně děje kolem kritických uzlů a na celé řadě míst kritické infrastruktury.

Jedna věc je ale investovat do bezpečnostních služeb, druhá dát těmto subjektům prostředky, kterými dokážou drony skutečně zneškodňovat – například prostředky elektronického boje, kulomety nebo vlastní drony. Právě ty mohou být velmi efektivní. Na Ukrajině už například používají drony, které dokážou vystřelovat sítě a zachytávat jiné drony.

Možností je tedy celá řada a může to jít velmi rychle, pokud operátoři dostanou potřebné kompetence a prostředky.

Kdybyste měl z dlouhodobého hlediska vybrat jednu věc, kterou bychom měli udělat co nejdříve pro například lepší ochranu letišť, co by to bylo?

Nesnadno se mi na to odpovídá. Myslím, že by tady mohlo být na místě přenést část odpovědnosti za zajištění bezpečnosti přímo na provozovatele letišť. V Česku má policie v tomto ohledu zvýšenou pozornost a máme také orgány, jako je Úřad pro civilní letectví, které dohlížejí na provoz dronů.

Jsou například legislativně nastavená ochranná pásma, do kterých drony nesmějí. Úřady mají ve spolupráci s policií už dnes také možnosti, jak je zneškodňovat. Je to ale velmi těžkopádný a reaktivní systém.

Kam by se to mohlo posunout, jsem naznačoval na příkladu ČEZ. Ten má určitě kapacitu i motivaci zajistit si vlastní ochranu, koneckonců provozuje jaderné elektrárny. Musíme ale prolomit určité mantinely, které dnes existují.

Pokud se bavíme konkrétně o Lipsku, je to o to jednodušší, že jde minimálně zčásti o letiště napojené na vojenskou infrastrukturu. Ochranu tam proto může zajišťovat i armáda a další prostředky, které lze v případě potřeby okamžitě mobilizovat.