Neviditelná ruka trhu zkroucená za zády

V euforii po konci studené války očekával svět dlouhé období intenzivní ekonomické spolupráce a volného obchodu v rámci všeobjímající globalizace. Vnímání bezpečnostních hrozeb bylo minimální, v ekonomice prakticky žádné. Pojem „ekonomická bezpečnost“, dnes tolik skloňovaný v Bruselu i Washingtonu, nepatřil po dobrá tři desetiletí do slovníku ve slušné společnosti.

Svět byl, slovy Thomase Friedmana, „plochý“: hlavním kritériem byla ekonomická efektivita, minimalizace nákladů a maximalizace okamžitého zisku, bez ohledu na možná systémová rizika do budoucna. Úloha státu v ekonomice měla být co nejmenší – její chod měla zajišťovat „neviditelná ruka trhu“.

ČLR ale mezitím zdokonalovala svůj merkantilistický model ekonomiky a obchodu, založený na mohutné státní podpoře výroby pro export a brzdění domácí poptávky. Po jejím – z dnešního pohledu poněkud předčasném – přijetí do WTO v roce 2001 následoval „China Shock“: prudký růst čínského vývozu a přesun značné části průmyslové výroby do Číny. Dnes přichází jako další vlna jeho technologicky vyspělejší verze, „China Shock 2.0“.

Mezinárodní obchod jako takový tyto nápory (prozatím) jakž takž ustál, ale liberální konsenzus o globalizaci nikoliv. Když jeden aktér velikosti Číny hraje na světovém kolbišti podle jiných pravidel, musí se ostatní v zájmu sebezáchovy přizpůsobit. Reflexivní odpovědí na čínský merkantilismus se tak dnes v Evropě i Americe stává náš vlastní příklon k budování obchodních bariér a většímu zasahování státu do ekonomiky.

Jenže když dva dělají totéž, nemusí to vždycky dopadnout stejně.

Centralizovaný leninský režim v Číně je pro státem usměrňovanou ekonomiku přirozeně daleko lépe stavěný než otevřené demokratické systémy na Západě. Může snáze mobilizovat zdroje a koordinovat mimotržní intervence. Ze strategických důvodů může držet nad vodou ztrátové podniky a současně držet při zemi domácí spotřebu.

Státem podporovaný vývoz ve vybraných odvětvích může při troše trpělivosti likvidovat zahraniční konkurenci a vytvořit strategické závislosti na čínských dodavatelích. Učebnicovým příkladem je současná „weaponizace“ dodávek vzácných zemin a kovů, kde Peking cílevědomou obchodní politikou ovládl především zpracování a navazující dodavatelské řetězce, dnes zásadní pro řadu klíčových odvětví moderního průmyslu.

Čínská průmyslová politika je sofistikovaný model pod dohledem centralizovaného státu s mocenským monopolem jedné strany. Zahrnuje celý systém koordinovaných intervencí do tržního prostředí: od identifikace klíčových oborů přes dotace, daňové úlevy a zvýhodněné úvěry až po nucený transfer technologií a preferenční zacházení s vybranými domácími podniky.

Státní subvence představují jen jeden aspekt tohoto mechanismu. Jsou ale relativně snáze vyčíslitelné, a poskytují tak dobrý základ pro kvantifikaci problému.

Podle nedávné analýzy OECD dosáhly průmyslové subvence v patnácti klíčových odvětvích jen v roce 2024 celosvětově 108 miliard dolarů. Čínské firmy přitom dostávaly ve sledovaném období v průměru několikanásobně vyšší podporu než jejich konkurenti ve vyspělých ekonomikách. U čínských podniků může veřejná podpora vysvětlovat až 60 procent růstu jejich podílu na globálních trzích.

Z makroekonomického hlediska však není důležitý jen objem státních pobídek, ale také jejich struktura. Na Západě, v USA a zejména v EU, jsou dotace často spíše politickým nástrojem pro uspokojení dobře organizovaných zájmových skupin, typicky zemědělců (zemědělství tvořilo v roce 2023 asi 24,6 % výdajů EU). Velká část podpory tak putuje do technologicky méně náročných odvětví.

ČLR se nemusí obávat, že by její rolníci zablokovali Peking traktory, nebo potrestali vládnoucí stranu v příštích volbách. Podporu může soustředit tam, kde stranické vedení shledává své dlouhodobé strategické priority: do polovodičů, fotovoltaiky, elektromobilů, baterií nebo biotechnologií.

Evropa a Západ obecně jsou pro současný merkantilistický model mezinárodní dělby práce, do něhož je konkurence s Čínou chtě nechtě tlačí, chabě vybavené. Demokratický model decentralizovaného rozhodování a vyvažování zájmů nejrůznějších vlivových skupin jim neposkytuje stejný manévrovací prostor pro zásahy do ekonomiky, jakým disponuje čínská státo-strana. Celý systém západního kapitalismu je postaven, alespoň teoreticky, na svobodě podnikání a volném trhu.

Západ tak nemůže dost dobře s Čínou soutěžit v její vlastní hře. Aby obstál, nemůže jen reaktivně kopírovat postupy svého konkurenta, ale bude muset přijít s kvalitativně novým řešením, „offsetem“, který by proti čínskému merkantilismu aktivoval vlastní strukturální výhody demokratického kapitalismu.

Centralizovaný direktivní stát dokáže lépe mobilizovat zdroje a koordinovat cílené intervence v předem definovaných oborech, například při dohánění technologického náskoku konkurentů v konkrétním odvětví. Decentralizovaná iniciativa zdola naopak zpravidla lépe otevírá úplně nové oblasti a příležitosti, včetně zásadních technologických průlomů.

Západ historicky vyniká ve vytváření celých nových odvětví, od polovodičů po internet. ČLR od Tengových reforem stále lépe zvládá jejich následnou industrializaci a škálování. Zejména v Evropě se často daří projektová fáze „od nuly k jedné“; v Číně potom následná komercializace od jedné do nekonečna. Evropa bude muset nalézt způsob, jak skloubit svou vynalézavost s brutální čínskou efektivitou.

V Česku je situace ještě ošidnější než ve zbytku EU. Podobně jako jinde v Evropě směřuje velká část státní podpory do zemědělství, u nás však v podmínkách mimořádně koncentrovaného agrobyznysu se silným politickým vlivem.

Namísto perspektivních oborů tak státní (a unijní) dotace tečou do projektů, jako je „inovativní“ toastový chléb společnosti ze skupiny Agrofert. (Kvůli stomilionové dotaci na příslušnou výrobní linku podal letos v červnu pověřený evropský žalobce obžalobu na společnost Pekárna Zelená louka a dvě fyzické osoby.)

Takové zpolitizované pobídky asi naši konkurenceschopnost nepozdvihnou ani v rámci EU, natož v globálním měřítku a ve vztahu k Číně. Potenciální strukturální výhoda otevřené společnosti a ekonomiky se v našich poměrech scvrkává na příslovečnou Platónovu loď bláznů.

„Narovnávání“ vztahů s Čínou a „ekonomická diplomacie“ současné vlády za těchto okolností vyznívají jako plácnutí pádlem do vody.

Můžeme po Okamurovi vyslat do ČLR třeba celou vládu. Na základním nastavení vzájemných ekonomických vztahů to nic nezmění. Obchodní asymetrie není výsledkem nedostatku diplomatického úsilí, ale strukturálních rozdílů obou ekonomik a čínského hospodářského modelu.

Čína bude dotovat pečlivě vybraná průmyslová odvětví budoucnosti - a my toastový chleba.