„Měl jsem co dělat, abych nespadl.“ Jak to chodí u vombatů v pražské zoo

V minulé reportáži jsme se podívali pod pokličku k luskounům - jakou kaši v pražské zoo jedí a jestli obsahuje i mravence.

Dva chovatele - Davida Valu a Matyáše Topiče - jsme opustili ve chvíli, kdy spěchali k Darwinovu kráteru.

Teď je 9:45 a krátce se zastavujeme v zázemí. Oba chovatelé řeší, jak se které zvíře chovalo. Kdo zlobil, kdo poslouchal.

Pak popadnou kolečko, hrábě, lopaty. A míří ke klokanům.

„Zůstaňte prosím na cestě,“ okřikuje neúnavně jedna z brigádnic návštěvníky, zatímco my se spolu s chovateli motáme mezi vačnatci.

David Vala při shrabávání trusu vypráví, jak se klokani až příliš rychle množí - ostatně to budou moct za chvíli slyšet návštěvníci při komentovaném krmení. Během čtvrt hodiny je průchozí výběh uklizený a chovatel utíká pro listy, které klokanům nabídne.

Symbol Austrálie v horku líně poklimbává. Tropické teploty je moc neovlivňují, stínu mají dost, chovatelé maximálně přidají mlžítka a vodu.

Listí je ale probere, David Vala si bere mikrofon a reproduktor.

„Jak víte, klokani jsou vačnatci,“ sype z rukávu naučený přednes.

„U klokaních samic je zajímavé, že dokáží vychovávat až tři generace najednou. Ve skupině je samice s dcerou. Dcera má své vlastní mládě, i když ještě chodí k matce pít mléko. Matka má ve vaku další mládě, které začíná pomalu vykukovat. Je velice pravděpodobné, že v tu dobu má samice buď další mládě ve vaku v embryonálním stavu, anebo je znovu březí,“ říká návštěvníkům.

„Samozřejmě, že to je rutina. Každý den říkáte stejné informace, skupina zvířat se vám nemění, tak co máte vymýšlet,“ říká nám po krmení.

„Individuální programy jsou lepší. Je maximálně pro deset lidí a už to funguje. Seznámíte se, popovídáte si, je to osobitější, jiné,“ dodává. A tak si vymyslel programy, jako třeba snídaně s luskouny či večerní krmení tasmánských čertů. Ti ještě k tomu mají vlastní trička i pivo. Peníze putují na záchranu zvířat.

A za vším stojí právě David Vala.

Konkrétně u vombatů, ke kterým se vydáme, jdou peníze na boj se svrabem, lidově prašivinou.

„Přivlekly ji tam lišky, ovce. I když je vombatů v Austrálii dost, tak populace pořád klesá, takže se tomu budeme muset věnovat o hodně víc. V Canbeře podporujeme Wombat Rescue, záchrannou stanici. Pracují tam dva Češi a nedávno se na naše vombaty byli podívat. Vyprávěli nám, jak je tam piplají, léčí mláďata, která jsou ještě ve vaku,“ vysvětluje Vala.

Narodil se v Chrudimi a ve východních Čechách vyrůstal na hájovně.

„Zvířat bylo dost. Měli jsme bažanty, tetřevy, koroptve, všechno možné. Dokonce i nějaké okrasné exotické ptáky. Péče o hospodářství a život na vesnici mě přivedly ke zvířatům,“ vypráví v zázemí tasmánských čertů, kam jsme se šli na chvíli schovat před pražícím sluncem. V zázemí totiž mají krásných 20 stupňů.

„Když počítám i praxi na škole, tak jsem v pražské zoo 20 let,“ doplňuje.

Na zběžný pohled se může zdát, že je jeho práce rutinou. Uvařit kaši, uklidit výběh, nanosit větve, uklidit výběh… ale pod povrchem je méně viditelná kreativita a trpělivost.

„S každým zvířetem se musíte naučit komunikovat. Najít kompromis, jak budete fungovat. Třeba tady u vombatů. Samec Cooper přijel s tím, že fakt hodně vyžaduje kamarádský kontakt. Samice Winkleigh je plachá. Přesto jsme našli cestu, aby si nechala prohmatat tělo, vak. Chodí i na krmení.“

Což si později sami ověříme.

Ke kreativitě je také potřeba přidat oddanost. Není to jen práce, je to poslání. I když to zní jako klišé, lidé jako David Vala se zvířaty žijí.

„Není to tak, že práce začíná v 7 a končí v 16. Když se něco děje, tak s nimi tady zůstanete. Pořád na ně myslíte, jestli jsou v pohodě, jestli se jim něco neděje, jestli nejsou nemocní,“ říká.

K tomu jsou potřeba nadstandardní organizační schopnosti - zvířat je hodně a konkrétně u Davida Valy hodně spí, takže času na práci přímo s nimi je málo.

Vala na konec doplňuje dvě ingredience, které by chovatel měl mít: respekt ke zvířatům, ale zároveň nebojácnost. Úrazy se stávají. S tím je potřeba počítat.

„Nesl jsem na váhu malého mravenečníka. Něčeho se lekl a jak jsem ho měl na ruce, tak mi nějak propíchl ruku drápem. Vyjela mi špička na druhé straně ruky a jezdila pod kůží. Vždycky mě v takové chvíli překvapí, jak to člověk řeší v klidu a racionálně. Vzal jsem dráp, vytáhl ho, odnesl zvíře a jak jsem vyšel z expozice, tak se mi udělalo zle, zbělel jsem a jel na Bulovku,“ vzpomíná.

Přišla očekávaná otázka: Jak se vám to stalo?

„Dost těžko se to vysvětluje. A když to řeknete, tak se půl hodiny bavíte o zoologické zahradě, než aby řešili díru v ruce. Občas to je sranda,“ říká.

Třeba když vás zastaví v autě policisté a zapomenete si doklady.

„Řekl jsem jim, že je mám na gorilách. Koukali na mě… no, tak jsem musel vypnout motor, dýchnout si, ukázat kufr a až potom jsem se přesvědčil, že když mám na sobě uniformu zoo, tak že asi opravdu dělám v zoo a nejsem sjetý ani opilý,“ popisuje další situaci.

Pomalu se blíží 14. hodina. Krmení vombatů. Aby vombatům chutnalo, musíme s Davidem Valou a Matyášem Topičem vyrazit na trávu.

„Sbíráme čerstvou, takovou tvrdou, aby vombatům chutnala,“ říká chovatel Vala. Procházíme zoo, bránami, baráky, nejpřímější cestou a ocitáme se kousek od Vltavy a cyklostezky.

Vpravo míjíme gepardici, která před nedávnem porodila mláďata. Říkám, že takového mazlíčka bych si přál, ale že by mi asi ukousla hlavu.

David Vala spíš vyjadřuje obavy o gauč.

„Zkusíme to támhle? Jo, ta je dobrá,“ ukazuje Matyáš Topič a oba začnou zkušenými pohyby trhat trsy trávy tak, aby zůstaly kořínky v zemi. „Třeba kolegyně takhle vozívá trávu z domova, vždycky ráno autobusem, protože ji tam měla nejlepší.“

Pak zpátky na vombaty.

David Vala se ujímá mikrofonu a my zůstáváme s Matyášem Topičem u vombatice Winkleigh s mládětem. Po chvíli přicupitá „přerostlý křeček“, jak jim chovatel Topič přezdívá.

Pro návštěvníky jsme ještě zpestření navíc. Monotónním hlasem na samici pořád mluvíme. Jakmile na chvíli přestaneme, tak zastřihá ušima a už by utíkala.

„Je lekavá, jakmile je něco trochu jinak, třeba přestaneme mluvit, tak je něco špatně,“ dobírá si ji Matyáš Topič.

Krmení za chvíli končí, vombatice je sice s kvalitou dnešní trávy spokojená, ale už stačilo a odchází zase zpátky do své nory. Ptám se, jak je silná. Takhle zblízka působí větší. „Jsou silní, když se do mě jednou rozeběhl Cooper, tak jsem měl co dělat, abych nespadl,“ říká Matyáš Topič.

Není divu, hrabou si nory, které mohou být opravdu dlouhé. Někdy až 60 metrů. Mají ale jenom jeden vchod, takže veškerou hlínu musí vytahat ven.

Prozatím se s oběma chovateli loučíme. Sejdeme se večer. Ve třetí finální fotoreportáži budeme krmit čerty.