Článek
Baví ho metafory, proto říká: „Jako daňař jste jako kněz. Řeknou vám všechno - a vy si to musíte umět zpracovat.“ A za ním chodí sportovci často. Olympijská ikona Ester Ledecká, hokejový šampion a nejlepší střelec švédské ligy David Tomášek, bývalý kapitán fotbalové reprezentace Tomáš Souček, wimbledonská šampionka Markéta Vondroušová, paralympijský plavecký hrdina David Kratochvíl…
To je jen pár jmen z řad desítek vrcholových sportovců, jimž se Pavel Šnobl stará o daně. Dlouho vedl daňové týmy v Deloitte, poslední roky pracuje na sebe. „Stejně jsem zjistil, že nevolají firmě, ale vám,“ popisuje profesní změnu.
A změnit by chtěl i něco dalšího. „Trápí mě neinformovanost o věcech, které jsou pro ně denním chlebem. Osvěta je potřeba,“ říká Šnobl ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ten stylově vychází těsně před US Open, posledním tenisovým grandslamem roku, jehož vítězka a vítěz dostane obří prize money pět a půl milionu dolarů, 110 milionů korun. Ještě o něco víc než Linda Nosková ve Wimbledonu. A právě Šnobl umí zodpovědět na otázku, která se po takových triumfech vždy vyrojí - kolik peněz sportovcům reálně zbude?
Tak kolik? A můžeme se pro zjednodušení bavit o částce 100 milionů korun.
Na účet pak nepřijdou všechny peníze, ale 80 milionů, srážková daň v Anglii činí 20 procent. Ale to není finální daňové zatížení, protože Anglie má progresivní daň, při tomhle příjmu 45 procent. Pak podáváte jedno daňové přiznání, kde zohledníte Wimbledon i případné ostatní turnaje v Anglii. Dáte dohromady všechny příjmy - a náklady. A tam se skrývá obrovsky široké pole.
Jak ušetřit?
Trenér, realizační tým, fyzioterapeut, letenky, bydlení, to je klasika. Ale taky vám někdo udržuje sociální sítě a dělá vám PR. Pronajímáte si travnaté kurty, abyste si zvykli na povrch. Je potřeba to vidět trošku zeširoka - a upozornit na to sportovce.
A schovávat si účtenky.
Důkazní povinnost je samozřejmě na naší straně. Pokud znám principy daných zemí, mohu dosáhnout daleko lepšího výsledku. Anglické úřady nezajímají jenom prize money. Máte na tričku sponzory? Může existovat smlouva, že čím častěji budete ve Wimbledonu na televizní obrazovce, tím víc peněz od sponzora dostanete. A co vyděláte navíc po dobu hraní v Anglii, to byste tam měli zdanit. I na to se anglické daňové úřady mohou ptát.
Takže zaplatíte kolik?
Když to uděláte opravdu dobře, tak to nemusí být při sazbě 45 procent ze sta milionů 45, ale třeba 40 milionů. A to je velký rozdíl. Tam je potřeba intenzivně pracovat.
Pavel Šnobl se stará o daně českým vrcholovým sportovcům.
A co dál v Česku?
Protože máme smlouvu o zamezení druhého zdanění mezi Českou republikou a prakticky všemi státy kromě například exotické Argentiny či evropského Monaka, tam raději nepodnikejte, tam je to složité, dáte 100 milionů do českého daňového přiznání. Česká daň je 23 procent, tedy 23 milionů, ale to už se dávno zaplatilo v Anglii, takže po započtení anglické daně jsem na nule. Sociální a zdravotní pojištění může být mnohem zajímavější debata. A docela komplikovaná věc.
Zkusme i tu zjednodušit, prosím.
Sociální pojištění má roční strop, zjednodušeně 700 tisíc korun. U zdravotního se při stomilionové prize money dostaneme zhruba na šest milionů korun. Se sociálním sedm, když zaokrouhlujeme. A máte to vypořádané. Čtyřicet milionů na dani v Anglii a sedm milionů v Česku. Ze sta milionů vám zbude 53, když si to odpracujete. Při téhle částce už je velký rozdíl. A hlavně: opravdu máte všechno podle zákona.
Což je klíč.
Když jsme se bavili o sedmi milionech korun na pojištění, tak úmyslné krácení daně či pojistného už od 100 tisíc korun může být trestný čin. Čím dlužná částka stoupá, tím roste i možnost odnětí svobody. Pokud tohle udělá podnikatel, vůbec se s ním nebude nikdo bavit a bude brutálně rád, když vyvázne s podmínkou a samozřejmě všechno doplatí včetně penále. Proto tak varuji před tím, aby například tenisté deklarovali daňovou rezidenturu jinde, aniž by tomu odpovídala jejich situace. Vědomé deklarování nepravdivého stavu s cílem zkrátit daň nebo pojistné může být snadno nahlíženo jako účelové krácení daní. A to je trestný čin.
Přitom je to velké téma. Dělo se to a děje.
Zvlášť u tenistů to historicky byly hlavně Monako a Spojené arabské emiráty, tam Dubaj. Kde jste rezident, ale určí český zákon o daních z příjmů, který vám řekne dvě základní podmínky, hodně paušální. První, jestli zde lidé stráví v daňovém roce více než 183 dní, což je u tenistů nebo u fotbalistů působících v zahraničí prakticky vyloučené. A ta druhá, jestli tady mají bydliště a úmysl se zde trvale zdržovat. Ten úmysl se neposuzuje podle toho, co člověk prohlásí, ale podle skutečných okolností – kde má rodinu, zázemí a kam se pravidelně vrací. Že někomu v Dubaji vydají tax certificate, že je rezidentem, je sice hezké, ale Česká republika řekne: Já si to posoudím sama. Máme spor.
Jak se řeší?
Bereme do ruky smlouvu o zamezení dvojího zdanění. To je smlouva, kde se obě země dohodly, jak budou určení rezidenství řešit. Důležité je upozornit, že tato smlouva je nadřazená národním zákonům a je pro oba státy závazná. První otázka: Mám v obou státech nějaký byt k dispozici? Většinou si člověk pronajme byt v Dubaji, což něco stojí, ale zároveň má bydlení i v Česku. Takže první otázka nerozhodla.
A ta druhá zní?
Ke kterému státu máte bližší osobní a hospodářské vztahy? I když máte bydlení v obou zemích, v Česku zůstávají většinou osobní vztahy, rodina, zázemí. To je obrovská indikace, že centrum životního zájmu není v Dubaji, ale tady, tím to finanční správa pravděpodobně uzavře. Řeknu vám nesportovní příklad, týkající se inženýra, který vyrazil pro českou firmu pracovat do Dubaje.
Sem s ním.
Strávil tam dva roky, 350 dní ročně, pracoval tam, v Česku podal daňové přiznání na nulu, protože v Dubaji není daň z příjmu, ale finanční správa mu řekla: „Rezident jsi v Česku.“ Šlo to k soudu a ten rozhodl, že vazby k České republice trvaly i po dobu, co byl v Dubaji, protože tady měl mimo jiné dál stavební spoření, takže měl v úmyslu se jednou vrátit. To by vás v životě nenapadlo. Mě taky ne, upřímně. V případě Monaka je situace ještě jednodušší. Není zde žádná mezistátní smlouva a rezidentství se určí podle českého zákona.
Hráči i realizační tým jsou podnikatelé. Když to přeženu, když si objednáte instalatéra a zaplatíte mu fakturu, taky mu neřeknete: Hele, teď musíš zaplatit daně, sociální a zdravotní, nezapomeň na to.
Sportovec se tedy vystavuje riziku? Případně i vězení?
V Dubaji se hraje štědře dotovaný tenisový turnaj. Pokud zde sportovec stráví v součtu s tenisovým turnajem a třeba dovolenou řekněme tři týdny v roce, má tam pronajatý byt, jeho pozice obhájit si, že zde má centrum svých životních zájmů, může být složitá. Pokud sportovec nebude souhlasit s rozhodnutím úřadů, skončí celá debata zřejmě až u soudu. Samozřejmě, rozhodnutí soudu je vždycky unikátní, ale jak se říká, k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale s argumenty. A ty v našem případě na straně sportovce příliš nejsou. Navíc si dovedu představit velmi kritický náhled na lidi, kteří by to jako sportovci udělali. Vystavujete se obrovskému trestněprávnímu riziku - a nakonec zjistíte, že finančně vám to vlastně nepomůže.
Vážně?
Počítal jsem takové případy, u zmíněných 100 milionů korun je daňová úspora buď nulová, nebo maximálně nižší stovky tisíc korun. Důvodem je zápočet v zahraničí odvedené daně. Udržovat si rezidentství v Monaku nebo v Dubaji ale také něco stojí. Takový byt v Monaku může vyjít kolem dvou milionů korun ročně, plus jsou tu známé historky, že vám tam někdo chodí v noci rozsvěcovat, aby to vypadalo, že tam fakt bydlíte. Kromě bydlení musíte mít u monacké banky uložené finanční prostředky, abyste prokázali, že máte na to tam žít. A to se bavíme o stovkách tisíc eur.
A další rizika?
Velký omyl je, že rezidenstvím v Monaku či Dubaji se automaticky vyhnete platbě pojistného, což je prakticky ten největší výdaj. Daňová rezidence a stát, ve kterém jste sociálně a zdravotně pojištěni, jsou totiž dvě různé věci. Jednoduše řečeno, pokud jste občan Evropské unie a vyděláváte zde tenisem peníze, odvádíte z této činnosti pojistné do některého ze států EU. Riziko je obrovské, nejen pokuta, i vězení. A obrovská negativní pozornost, nikdo nechce sponzorovat sportovce, který podvádí na daních. Takže si řeknete: Proč by to někdo dělal a stojí to za to?
Slyší na to sportovci?
Nejlépe rodinní příslušníci, maminky mladších hráček. Úžasná byla maminka Markéty Vondroušové. Slyšel jsem od ní krásnou větu: „Stala se nám Paříž.“
Tomáš Souček je jako fotbalista West Hamu zaměstnanec. V Česku jsou z jeho kolegů „podnikatelé“.
V roce 2019 tam Vondroušová hrála grandslamové finále. Nebylo jí ani dvacet.
Nádherný sportovní úspěch, jistě. Ale přináší to problémy. Tlak na to, co udělat se spoustou peněz. Také jí nabízeli stát se rezidentkou v Dubaji, přitom Markéta vždycky danila v Česku a dělala všechno správně. Maminky jsou nejlepší ochranitelky. Když tohle vysvětlujete lidem z tenisu, často opáčí: Ale oni tam jsou i jiní. Neznají vás a myslí, že na ně děláte bu bu bu. Když už nějaké renomé máte, poslouchají mnohem víc. A rozhodně by měli.
Jako tehdy Vondroušová?
Seděli jsme s ní, její maminkou a nevlastním tátou, fajn rodinka. Já lidem nikdy neříkám, co mají dělat, dávám možnosti, rozhodnutí je jejich. Ale když vidím patovou situaci, nadhodím: Když se mě zeptáte, co bych udělal já u svého dítěte, řeknu vám to. Kdyby s tímhle přišla moje dcera, tak jí to zakážu. A to byl argument, který tenkrát zabral. Proč dělat něco, co finančně nevychází o tolik „lépe“- a vystavuje se tím obrovskému riziku?
Já si připadám jako zubař. K tomu taky nikdo nechce, ale když pak máte problém, tak dáte všechno na světě, aby vám někdo ten zub vytrhl.
Kvůli české větě: Protože se to tak dělalo odjakživa?
Když jsem vedl daňové týmy, tak mě rozčilovala právě zkratka SALY. Same as last year. Uděláme to jako minulý rok. Jak můžete vědět, že je situace stejná, když to neprověříte? A co když to minulý rok někdo jiný udělal špatně? Když jako sportovec prorazíte, tak se na vás nalepují lidé, kteří chtějí finanční podíl. Pro mě je důležitá profesní etika. Čímž neříkám, že jsem populární u všech tenisových agentů, protože já mám rád, když jsou podmínky fér. Agentské smlouvy často zahrnují také daňovou podporu, ale obecně je agentů, kteří by se sportovci řešili i daně, velmi málo. Čest výjimkám, na první dobrou mě napadá třeba Honza Koukal (šéf divize sportovců v agentuře Sportegy, v jeho stáji jsou třeba Lurdes Manuel, Adam Ondra, Martina Sáblíková a mnozí další).
Mám teď mezi klientkami mladé tenistky Nikolu Bartůňkovou a Terezu Valentovou. Niky znám od jejích 16 let, Terku přes dva roky. Začali jsme spolu, kdy vůbec nebylo jasné, že budou takto zářit. První přiznání dělám vždycky zdarma, baví mě dělat osvětu, tehdy to byly studentky, měly obrovské náklady, takže vždycky v daňovém přiznání skončily ve ztrátě. Ale s rodiči si prošly celým procesem a dnes vědí, jaké mají možnosti. Spoustu lidí řeší finanční gramotnost, ale není ta daňová mnohem důležitější?
Zajímavý pohled. Danit musíme všichni.
A pokud správně nezdaním, tak jsem porušil zákon a hrozí mi peněžitý trest i například odnětí svobody za krácení daně. Já si připadám jako zubař. K tomu taky nikdo nechce, ale když pak máte problém, tak dáte všechno na světě, aby vám někdo ten zub vytrhl. Tohle je úplně stejné. Když chodíte na prevenci, tak se vám to nestane. A daně jsou lepší v tom, že prevence u zubaře znamená, že nebudete mít problémy, ale my umíme najít i výhody. Roky opakuji, že vrcholoví sportovci nepotřebují účetní. Potřebují daňaře.
Tenistky jsme probrali, v žebříčku nejlépe placených sportovců Česka podle Forbesu jsou kromě nich fotbalisté, hokejisté a hráči pokeru. Jak to mají oni?
Tak odkryjeme karty a začneme pokerem. U profesionálního hráče je mezinárodní princip podobný jako u tenisu – vyhrajete prize money v zahraničí, řešíte zdanění v dané zemi a následně i v zemi své daňové rezidence, včetně zamezení dvojímu zdanění. V Česku má ale poker vlastní specifický daňový režim.
A fotbal a hokej?
To je zásadní rozdíl individuální versus kolektivní sporty. V Česku jsou v nich sportovci typicky podnikatelé, OSVČ. V západní Evropě a v Severní Americe jsou všichni zaměstnanci. Jakmile fotbalista nebo hokejista odejde do zahraničí, uleví si. Stejně tak mu může ze života zmizet kouzelná zkratka: DPH. Když vyděláváte peníze v Česku, zjednodušeně jste od dvou milionů ročně plátce DPH, musíte podat daňové přiznání, kontrolní hlášení a správně vystavit fakturu. V NHL, ve Švédsku nebo v Německu se nemusíte o nic starat. Co se týká zdroje příjmů ze sportovní činnosti, máte všechno vyřešené přes zaměstnavatele.
A vy vyprávíte příběhy o tom, jak cizinci v top českých klubech po měsících, ba po letech najednou zjistili, kolik dluží na daních a na pojištění.
Anebo když tady byl ve Spartě pan Stramaccioni a jeho italsko-řecko-francouzský tým, byl jsem u rozhovorů, kde jim říkáte: „V Česku ale nejste zaměstnanec, i když jste jím u vás byl celý život.“ A oni najednou zjišťují: „Takže ty peníze, co mám ve smlouvě, mi nejdou v čistém?“ Nejdou. A navíc jsou zodpovědní za správné zdanění. Většinou na dani a pojistném zaplatíte dohromady kolem 32 procent.
Bývalý vynikající kanonýr David Lafata vyhrál spor o to, zda může být český fotbalista podnikající osobou.
Proč jim to neřeknou kluby? Agenti?
Kladete fantastické dotazy, ale odpovím jinak. Hráči i realizační tým jsou podnikatelé. Když to přeženu, když si objednáte instalatéra a zaplatíte mu fakturu, taky mu neřeknete: Hele, teď musíš zaplatit daně, sociální a zdravotní, nezapomeň na to.
Sportovní švarcsystém trvá a slavný fotbalista David Lafata před lety uspěl u soudu s tím, že dokonce jako sportovec a OSVČ může uplatňovat nejvyšší paušál ve výši 60 procent.
Soud tehdy řekl: Situace je nejasná, vy jako zákonodárci, finanční úřady a daňová správa si nejste schopní vydefinovat pojem sportovce, vlastně to je kočkopes. Takže my říkáme: Není to jasné, je tady smluvní volnost. Pokud si dva obchodní subjekty zvolí vztah poskytovatele a příjemce služeb, tak vy jenom mlčte a styďte se, protože jste to si měli sami upravit.
Což platí doteď?
Doteď se nic nestalo. V zájmu klubu však je, aby hráč odváděl perfektní výkony a když na něj zaklekne finanční úřad, protože v médiích proběhne, že někdo vydělává milion měsíčně a ani po několika měsících se pořád neregistroval jako plátce DPH, těžko se může soustředit na fotbal. Proto se kluby většinou snaží svým cizincům pomáhat.
To se stává?
Pokud fotbalista nezná své povinnosti, finanční správa ho nemusí být schopna jednoduše kontaktovat, například když nemá datovou schránku. Mohou se obrátit na klub, ale i na úřady v Itálii, ve Francii. Najednou fotbalista zjistí, že má na účtech v těchto zemích blokaci - to je nejzazší případ, ale ano, stalo se to. Anebo pokud má český účet, jdete na večeři a najednou zjistíte, že tam máte blokovanou částku na účtu v Česku - a jste v šoku. Když je hráč v šoku, tak to úplně neprospívá sportovní výkonnosti. Klub by měl mít zájem, aby se všechno plnilo v pořádku. Potřebujete, aby hráči mysleli jenom na fotbal.
Ale povinnost klubů to není.
Není. Určitě ne. Ale já jsem stará generace, možná by mladší kolegové nesouhlasili, chci vždy odvést maximum. Čekal bych, že kluby řeknou: Jsi tady na fotbal, ale promluv si nejen s naší účetní, ale i s tím, kdo rozumí daním.
Takže tento problém si vytváříme sami. Podle hesla „Dohnat a předehnat“ jsme v profisportu západní velké ligy nedohnali.
Já si troufnu říct, že je ani nechceme dohnat. Český sport je financovaný státem a sponzory, máme tu zajetý systém a kdybychom si řekli, že najednou budou všichni sportovci zaměstnanci, zjednodušeně je to pro kluby o třetinu nákladů navíc. A ještě sportovci dostanou méně. Kdo to vlastně chce? Jediný, kdo není spokojený, jsou občas vrcholné instituce typu UEFA nebo FIFA, které říkají: Chtělo by to sjednotit. Protože současný systém přináší velkou nerovnost – v západních zemích, kde jsou sportovci zaměstnanci, stojí hráč klub při stejné čisté odměně výrazně víc.
