Článek
Vláda Andreje Babiše začíná pracovat na svém prvním plnohodnotném rozpočtu na rok 2027. Ten letošní je jen předělávkou rozpočtu kabinetu Petra Fialy (stejně jako ten na rok 2022 byl jen předělávkou zase toho, co Fialovi nechala předchozí Babišova vláda).
Babiš se však rozhodl běžet závod, který nemůže vyhrát – naplnit všechny své rozpočtové sliby a zároveň nepřikročit k výraznému zvýšení daní či výraznému snížení výdajů. Výsledkem je samozřejmě bobtnající dluh. To Babišovi nevadí, a to ani v situaci, kdy éra levných peněz je dávno pryč a na desetiletém dluhopisu máte až pětiprocentní úrok.
I s tímto nezdravým nadšením pro extrémně rychlé zadlužování to ale Babišovi pořád nevychází. Bez velké pozornosti premiér před třemi týdny prohlásil, že deficit rozpočtu bude „významně pod 400 miliardami“. To ale prostě není možné. Pokud bude deficit jakkoliv nad 350 miliard, bude to průšvih, který republika okamžitě pocítí.
Rozpočet rajských rozkoší
O co jde: v Evropské unii je jedním z nejzásadnějších kritérií pro posuzování finančního zdraví země, zda je vláda schopna předkládat rozpočty se schodkem alespoň pod tři procenta HDP (protože snění o přebytcích je už výsadou opravdu jen velmi málo evropských zemí). Pro menší země jako Česko s vlastní měnou je to ještě důležitější.
A ví to i Babiš. Chce být sice oproti předchozí Fialově vládě o poznání štědřejší („Vrátíme vám, co vám Fialova vláda vzala!“), ale překračovat tříprocentní schodky, když není krize, to vylučuje i on. Proto už do Bruselu nahlásil, že schodek očištěný o vliv hospodářského cyklu bude 2,9 procenta HDP, tedy těsně pod limitem.
Jenže to jsou jen slova. Doslova relativní, protože jde o procenta. Pokud se podíváme na absolutní čísla a vezmeme za bernou minci jeho představu deficitu „významně pod 400 miliard“, tedy dejme tomu 380 miliard, jsme najednou absolutně mimo hru. Podle Národní rozpočtové rady ona tři procenta HDP dluhu mohou být 350 miliard, plus minus miliarda, rozhodně ne číslo o desítky miliard výše.
Že Babiš už hájí tu nejzazší mez zadlužování jen verbálně, naznačuje i prognóza centrální banky, která už výši schodku převalila přes tři procenta a počítá s deficitem ve výši 3,1 % HDP.
Když si do toho započítáme neustále se množící Babišovy sliby, co se kdy komu od důchodců po armádu navýší, pak je prakticky nemožné, abychom se do oněch tří procent deficitu vešli. A to je problém, protože nás za to okamžitě ztrestají trhy a naše dluhy, tedy budoucí daně, budou najednou o dost vyšší než dosud.
Kdy jindy než teď?
Jak z toho ven? Na to je starý známý recept s naprosto zdiskreditovaným názvem – konsolidační balíček. A je to pochopitelné. Tvrdá fiskální restrikce, kterou se už Václav Klaus v 90. letech úspěšně pokusil zjemnit slovem „balíček“, jako by šlo o dárek od babičky, vždycky bolí. A někdy je ona restrikce ve výsledku i velmi nepovedená. To je příklad konsolidačního balíčku Fialovy vlády, který přinesl za velké politické náklady jen velmi malé dodatečné příjmy.
Zároveň je to však logický osud všech vlád, které – slovy klasika Bohuslava Sobotky – potřebují své populistické předvolební sliby „zasadit do reálného ekonomického rámce“. A právě před tím Babiš tak urputně utíká, ač právě nyní má k tomu jedinečné okno příležitosti.
Po podzimních volbách do Senátu a obecních zastupitelstev je v roce 2027 volební pauza, kdy je možné ztratit trochu popularity, aniž by to znamenalo ztrátu moci. Vyprávěnky Andreje Babiše a ministryně financí Aleny Schillerové, že restrikce přijde až později, jsou naprostou chimérou. Představa, že by si populistické ANO zničilo v roce 2028 výsledky ve volbě prezidenta a krajů, případně v roce 2029 výsledky v eurovolbách a dokonce ve sněmovních volbách, je naprosto absurdní.
Najde odvahu být premiérem?
Babiš tak nyní možná rozhoduje jednu z nejdůležitějších věcí tohoto vládního období. Buď si vybere možnost skutečně plně převzít vládní odpovědnost za Českou republiku. To ale znamená, že po obecních volbách ohlásí konsolidační balíček za zhruba 40-50 miliard. I tak zůstanou české státní finance v dezolátním stavu, ale budeme mít alespoň jistotu, že státní rozpočty jsou zase v alespoň trochu bezpečném pásmu deficitu.
Vyžadovalo by to ovšem značnou politickou odvahu: například radikálně snížit přerozdělení daní pro obce a kraje a dát je deficitní centrální vládě; nezvyšovat valorizace důchodů nad zákonné minimum; nepřidávat na státní pojištěnce a i přesto přese všechno ještě zvýšit některé daně, například přeřadit mnohé položky ze snížené sazby DPH do základní.
Je představitelné, že by něco takového Babiš navrhl? Asi ne.
Tak zbývá už jen druhá varianta. Dluh, ještě dražší dluh a pak jeden z nejdražších dluhů v Evropě. A úroky z dluhu, které ještě v minulé dekádě byly ve státních rozpočtech dlouhodobě kolem 40 miliard ročně a nikoho moc nezajímaly, už nebudou ani 110 miliard jako v letošním rozpočtu, ani 130 miliard jako příští rok. Bude to číslo, které si nyní ani nedokážeme představit.
