Článek
Maskot společnosti Mountfield Béda Trávníček ani známé Kolo štěstí nepatřily před čtvrt stoletím českému prodejci zahradní techniky, bazénů a vybavení pro dům a zahradu. Jako soukromá osoba si je coby ochranné známky zaregistroval většinový akcionář Mountfieldu Ivan Drbohlav.
Kolem roku 2004 Drbohlav ochranné známky převedl do komplikované zahraniční obchodní struktury, „zahrnující společnosti v USA, Panamě, Hongkongu a na Kypru, spravované společností ze Seychel, jež je řízena z Lichtenštejnska,“ jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Mountfield si své „symboly“ od zahraničních vlastníků pronajímal za desítky až stovky milionů korun ročně a v roce 2012 se je rozhodl vykoupit. Vydal kvůli tomu i sérii korunových dluhopisů v hodnotě 300 milionů korun s ročním úrokem 11 procent.
Kupní smlouva podle soudu umožňovala uhradit cenu bez sankcí až v roce 2018, firma nicméně zvolila okamžité financování pomocí drahých dluhopisů. Polovinu dluhopisů koupil Drbohlav, druhou polovinu tehdejší místopředseda představenstva a menšinový akcionář Mountfieldu Miroslav Schön.
Korunové dluhopisy využívaly tehdejší mezeru v zákoně. Výnosy z dluhopisů podléhaly 15procentnímu zdanění, podle zákona se ale základ daně počítal za každý jednotlivý kus zvlášť a zaokrouhloval se dolů na celé koruny. Pokud měl tedy dluhopis nominální hodnotu jedné koruny, úrok vycházel v haléřích, po zaokrouhlení dolů byl nulový a investor tak z výnosu neodvedl žádnou daň.
Jak uvádí rozsudek, za dluhopisy neplatili penězi, ale takzvaným započtením pohledávek vůči Mountfieldu, které předtím odkoupili od panamské společnosti Wigmore Group. Ani za tyto pohledávky se neplatilo hotově, protože jejich úhrada proběhla další sérií vzájemných zápočtů. Celým řetězcem přeprodejů a zápočtů se tak částečně zaplatily ochranné známky, aniž by kdokoli poslal jakékoliv reálné peníze.
Finanční úřad při kontrole v roce 2020 ale došel k závěru, že společnost Mountfield „zneužila právo tím, že se stala součástí uměle vytvořené situace uskutečněné mezi kapitálově, personálně či jinak spojenými osobami“. Mountfieldu proto vyměřil dodatečnou daň za roky 2012 až 2015 v celkové výši téměř 76 milionů korun.
Mountfield se bránil u Krajského soudu v Praze a posléze i kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, oba ale jeho žaloby zamítly. „Žalobkyně (společnost Mountfield, pozn. red.) systematicky vytvořila strukturu tak, aby došlo ke snížení daňového základu,“ píše se v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze 7. srpna.
Nejvyšší správní soud tak potvrdil názor daňové správy i krajského soudu, že cílem vydání dluhopisů nebylo sehnat prostředky na výkup ochranných známek od zahraničních vlastníků, ale daňové zvýhodnění firmy.
„Přestože tedy úroky dluhopisů nepochybně (formálně) představují náklad související s koupí ochranných známek, předčasné splacení závazku vzniklého ze smlouvy o prodeji ochranných známek nutně vede k závěru, že důvodem takového postupu bylo daňové zvýhodnění stěžovatelky,“
Mountfield: postupovali jsme správně
Společnost Mountfield dodatečně vyměřenou daň zaplatila hned po vydání výměru, přesto se ale domnívá, že postupovala správně. „Protože jsme byli přesvědčeni, a i nadále jsme, že jsme nic protiprávního neučinili, tak jsme podali kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který bohužel rozhodl v náš neprospěch. Toto rozhodnutí respektujeme,“ uvedla pro Seznam Zprávy mluvčí společnosti Mountfield Kateřina Böhmová.
Ochranné známky měly podle Böhmové pomoci například k expanzi a rozšíření podnikání Mountfieldu v zahraničí. „Proto se na doporučení poradců učinily kroky v rámci přípravy expanze již někdy v roce 2004 s využitím zejména obrazových ochranných známek,“ říká mluvčí.
„O expanzi jsme se snažili opakovaně, ale nakonec jsme se rozhodli pro expanzi velkoobchodní bez použití ochranných známek, a ne maloobchodní s využitím ochranných známek,“ doplňuje Kateřina Böhmová.
