„Je strašné mít pravdu.“ 40 let chrání děti, Viktorka potvrdila její obavy

„Představte si nezkušeného sociálního pracovníka. Rodič, třeba po léčbě závislosti, má právo požádat o dítě. Požádal. Já mám udělat individuální plán, co ten rodič musí splnit, tak ho udělám. Zajistím tomu rodiči tuhle službu, další službu, on všechno splní… A najednou máte pocit: všechno je, jak má být. Proces je naplněný. Můžete mít všechny kolonky odškrtnuté - a pořád ještě nemusíte mít odpověď na tu nejdůležitější otázku: jestli to dítě bude u tohoto rodiče skutečně v bezpečí.“

Právě tahle věta Blanky Vildové vystihuje podstatu našeho více než dvouhodinového rozhovoru.

Blanka Vildová pracuje v sociální oblasti čtyřicet let. Začínala v nemocnici, pracovala v terénu v přímém kontaktu s rodinami a dětmi, prošla sociálně-právní ochranou dětí i náhradní rodinnou péčí a v době, kdy stát začal měnit systém péče o ohrožené děti, působila na pražském magistrátu jako metodik sociálně-právní ochrany dětí a náhradní rodinné péče.

„Pořád se pohybujeme mezi dvěma hodnotami: autonomií rodiny a bezpečím dítěte. A musíme akcentovat obě stejně. Problém je, když jednu z nich povýšíme nad druhou.“

Dnes Blanka Vildová vede odbor sociální péče úřadu jedné pražské městské části. Sama přitom zdůrazňuje, že na začátku patřila k zastáncům změn: vadilo jí, když děti zbytečně dlouho zůstávaly v dětských domovech, a podporovala rozvoj pěstounské péče. Její dnešní kritický pohled tedy nevychází z úplného odmítání transformace od samého počátku.

Postupně ale stále více pochybovala o tom, kam se systém posouvá. A protože, jak říká, chtěla věcem, které denně řešila v praxi, lépe rozumět, vrátila se ke studiu. Vystudovala sociální patologii a sociální pedagogiku a tématu se začala věnovat i akademicky. V roce 2024 na Univerzitě Palackého v Olomouci obhájila rigorózní práci Problémy v koncepci péče o ohrožené děti. Její stěžejní empirická část analyzuje fungování systému péče o ohrožené děti v letech 2009 až 2023.

Ve své rigorózní práci dochází k velmi kritickému závěru: při proměně systému podle ní postupně získalo příliš velkou váhu právo dítěte na život v biologické rodině, zatímco jeho právo na bezpečí ustoupilo do pozadí. Je to názor člověka, který proměnu systému sledoval zevnitř, pracoval s konkrétními ohroženými dětmi a rodinami a nakonec se ji pokoušel ovlivnit také odborně a politicky. A je to také jeden z výsledků jejího výzkumu.

Právě proto s ní mluvíme nyní.

Smrt malé Viktorky po návratu z dlouhodobé pěstounské péče do biologické rodiny znovu otevřela otázku, kde končí správná snaha státu rodinu zachránit a kde už musí převážit bezpečí dítěte. Do stejné debaty vstupují i aktuální data MPSV o týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětech a kroky, jimiž chce ministerstvo ochranu ohrožených dětí měnit.

Paní Vildová, kdy jste začala mít pocit, že se systém ochrany ohrožených dětí nevydal správným směrem?

Když jsem dnes někdy označovaná za zastánce ústavní péče, je to pro mě paradoxní. Mě samozřejmě zasáhly děti, které byly zbytečně dlouho v dětských domovech. Angažovala jsem se, aby tam nebyly, byla a stále jsem velkým zastáncem dlouhodobé pěstounské péče a adopcí.

V době, kdy jsem v systému péče o ohrožené děti začínala, měla jsem také pocit, že některé služebně starší kolegyně jsou vyhořelé a že já vidím věci moderněji. Postupně jsem ale začala narážet na případy, které mi ukázaly, že to není tak jednoduché. Že pěstounství není pro každého, že je potřeba kvalitní psychologické vyšetření a příprava a že nemůžeme dbát jen na kvantitu, ale také na kvalitu.

Takže jste svou pozici měnila s přibývající zkušeností?

Ano. Nic z toho není černobílé.

Co bylo na systému, který jste zažila, dejme tomu, před 25 lety, špatně?

Přežíval v něm socialistický paternalismus. Děti se dávaly do dětských domovů a někdy tam prostě zůstávaly. Nebyla tak intenzivní snaha řešit jejich návrat. A ano, u některých sociálních pracovníků mohla být tendence řešit problém tím, že dítě odeberou. Jenže mám pocit, že transformací jsme se dostali úplně na druhý pól. Dříve se hodně akcentovalo bezpečí dítěte. Dnes se velmi silně mluví o právech rodičů a podle mě se někdy na bezpečí dítěte zapomíná.

Říkáte, že systém dnes chrání práva rodičů na úkor dítěte? To je velmi silné tvrzení.

Říkám, že se pořád pohybujeme mezi dvěma hodnotami: autonomií rodiny a bezpečím dítěte. A musíme akcentovat obě stejně. Problém je, když jednu z nich povýšíme nad druhou. Já nezpochybňuji, že rodina je důležitá. Ale musíme rozlišovat mezi tím, že rodič zůstává rodičem, a tím, že musí mít dítě v každodenní péči. To není totéž. Zdůrazňuju, že se bavíme o rodičích, kteří jsou pro děti ohrožením.

Kde tedy vzniká problém?

Když se snažíme pomoci rodičům, musí tam být minimálně stejná snaha z jejich strany. Nemůže se snažit jen okolí, sociální pracovníci a služby. Někdy se stává, že vlastně děláme sociálně-právní ochranu rodičů, kterým se jí možná nedostalo včas, když byli sami dětmi. Oni si nesou zátěž ze svých původních rodin a teď se všichni snaží, aby z nich byli dobří rodiče. Jenže tomu dítěti mezitím běží čas.

A to znamená?

Malé děti mají největší šanci dostat se do stabilní dlouhodobé náhradní rodinné péče. Čím jsou starší, tím tu šanci ztrácejí. Takže když pořád dáváte další šanci rodičům, můžete současně brát šanci tomu dítěti.

Není ale smyslem takzvané sanace biologické rodiny pomoci rodičům natolik, aby se k nim dítě mohlo vrátit?

Pojďme být upřímní i k těm rodičům. Neměli bychom jim říkat: když se půjdete léčit a splníte určité věci, dostanete dítě za odměnu zpátky. Jedné matce jsem nedávno sama říkala: ‚Děláte to kvůli sobě a kvůli dětem, abyste s nimi mohla být v kontaktu, aby měly matku. Ale neznamená to automaticky, že je musíte mít ve své péči.‘

Pěstounská péče je přece také o tom, že někdo supluje rodiče v tom, co nezvládá. Když rodič nezvládá celodenní péči, může o dítě pečovat jiná osoba a rodič s ním může zůstat v kontaktu.

Takže podle vás se dnes příliš automaticky předpokládá, že cílem sanace musí být návrat dítěte do biologické rodiny?

Ano. Ale zachovat dítěti rodinu nemusí vždy znamenat vrátit dítě do každodenní péče rodiče.

Model „když se půjdete léčit ze závislosti, dítě dostanete zpátky jako odměnu“ dneska běžně funguje?

Často ano. Říkám tomu „sociální romantismus“. Sama jsem si tím také prošla. Člověk chce konat dobro. Vidí rodiče, kterému chce pomoci, a věří, že když dostane dost podpory, zvládne to. Jenže lidé, kteří poskytují podpůrné služby, často nenesou odpovědnost za bezpečí toho dítěte stejným způsobem jako OSPOD. Nemusí znát celý spis, nevidí všechno, co se v rodině odehrálo. Jejich role je podporující. Ale sociální pracovník OSPOD nakonec musí říct: Tady už to riziko nemůžeme přijmout.

Můžete ukázat na konkrétním případu, jak takový „sociální romantismus“ vypadá?

Máme teď jeden případ, který je podle mě úplně typický. Je to maminka, která žila dlouhá léta na ulici a byla závislá na alkoholu. Teď se řeší, jestli jí vrátit děti, které jsou v pěstounské péči na přechodnou dobu.

Ta maminka udělala určitý pokrok. Léčí se, snaží se. Když ji vidíte při kontaktu s dítětem, pohladí ho, chová se k němu hezky. A potom na případové konferenci sedí lidé z různých podpůrných služeb a říkají: ‚Podívejte, jak se snaží. Pojďme jí dát šanci.‘

Já tomu lidsky rozumím. Taky jí přeju, aby se jí dařilo. Ale sociální pracovník OSPOD musí znát celý spis, celou historii té rodiny a všechna rizika. Ta žena nemá stabilní bydlení. Její partner má za sebou problémy se závislostmi. A máme odborné vyjádření ze zařízení, kde s dítětem pobývala, že není schopna samostatné péče. Takže já se ptám: Kam ji s tím dítětem pošlete? Budete čekat, jestli vám někdo zavolá, že se něco stalo?

Ale říkala jste, že se přece změnila, léčila se, začala fungovat. Takže rozumím, že někdo jí chce dát novou šanci.

Ona se změnila. Když se budete dívat jenom na ni, tu změnu opravdu uvidíte. Z člověka, který byl ve velmi špatném stavu, máte najednou člověka, který se léčí, snaží se, při kontaktu s dítětem pod dohledem funguje. Ale otázka není jenom, jestli se zlepšila maminka. Otázka je, jestli je schopná zajistit bezpečnou každodenní péči o dítě. A to jsou dvě různé věci.

Já vůbec neříkám, že té matce nemáme pomáhat. Pomáhejme jí. Ať se léčí, má práci, bydlení, ať se stabilizuje a má se svými dětmi vztah. Ale z toho automaticky nevyplývá, že musí mít děti ve své každodenní péči. V té rodině už jednou došlo k tomu, že děti byly rodičům vráceny. Matka se tehdy také stabilizovala, našla si práci, situace vypadala lépe. A rodiče měli děti jeden jediný den sami, bez pomoci.

Co se tehdy stalo?

Ten den se oba opili. Děti byly malé a zůstaly bez péče. Nakonec skončily v nemocnici, řešilo se podezření na syndrom CAN (syndrom týraného, zanedbaného a zneužívaného dítěte, pozn. red.), nakonec byl v nemocnici diagnostikován. A víte, jak se na to vůbec přišlo? Otec zavolal policii, že jsou opilí a mají u sebe dvě maličké děti. Takže vlastně jen díky tomu se zjistilo, v jakém stavu děti jsou.

A děti šly zase zpátky k přechodným pěstounům, navíc musely být rozděleny, protože se je nepodařilo umístit společně. Takže když dnes někdo řekne: Maminka se změnila, dejme jí další šanci, musím mít v hlavě i tohle. Nemohu předstírat, že se to nestalo.

Co má tedy sociální pracovnice v takové chvíli udělat? Říct matce: Vidím, že jste udělala obrovský kus práce, ale děti vám nevrátíme?

Ano. A to je strašně těžké. Můžete jí říct: Vidím, že jste udělala obrovský kus práce. Má smysl, abyste se léčila, měla bydlení, práci, abyste se s dětmi vídala a byla jejich mámou. Ale to ještě neznamená, že je musíte mít ve své každodenní péči.

Pěstounská péče může znamenat, že někdo jiný zajišťuje dítěti to, co jeho rodič nezvládá, a přitom dítě o rodiče nepřijde. A hlavně může mít stabilní a bezpečný domov. Vždy také musíte říct, že konečné rozhodnutí je na soudu.

Když vás poslouchám, může to znít, že jste v pochybnostech, zda rodiče péči zvládne, nebo nezvládne, spíš pro odebrání dítěte z rodiny. Zažila jste ale naopak případ, kdy byl rodič pro dítě prokazatelně rizikový, a přesto jste dospěli k závěru, že dítě má zůstat s ním?

Samozřejmě. Zažila jsem třeba případ matky, která byla v hlubokých depresích. Partner ji opustil, neměla peníze, měla těžko zvládatelnou dceru a třeba ji i mlátila. Jenže začala brát antidepresiva, docházela na terapii a postupně se to srovnalo. Dcera jí nikdy nebyla odebraná. Normálně ji dál vychovávala. Protože ona ji měla ráda, jenom nezvládala ty stavy bezmoci.

Takže mohou nastat situace, kdy rodič dítěti ubližuje, ale je to řešitelné. Něco jiného jsou podle mě případy, kdy problém vychází třeba z těžké poruchy osobnosti toho člověka. Tam si nemůžu říkat: Ono se to nějak napraví.

Když jste řekla, že sociální pracovník musí mít odvahu jít proti proudu — co nebo kdo je ten proud?

Konkrétně třeba lidé na takzvané případové konferenci. Doprovázející organizace vidí, že se matka snaží, že všechno splnila. Najednou vidí člověka, který se léčí, snaží se, dítě k němu přijde, pohladí ho. Je tam obrovská změna. A oni jsou podporující. Říkají: ‚My vám strašně fandíme, držíme vám palce, abyste to zvládla.‘ Jsou to vesměs hodní lidé, kteří to myslí dobře. Já jsem to taky takhle dobře myslela.

Jenže sociální pracovnice má podklady a zná historii. A pak může být za tu zlou, za nepřejícího člověka. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že na jedné straně jsou osvícení pracovníci OSPOD a na druhé doprovázející organizace. Tak to není. Je to o lidech a jejich zkušenosti. Mluvím o tomhle konkrétním případu.

Může se tedy stát, že u jednoho stolu všichni danému rodiči fandí a OSPOD je jediný, kdo říká: Ne, dítě ještě vrátit nemůžeme?

Ano. A právě proto je to o osobní statečnosti sociálního pracovníka. Musíte svoje stanovisko obhájit. Před soudem, ale také před těmi lidmi, kteří chtějí konat dobro.

A jak silný musí mít sociální pracovník argument, aby to ustál?

Musíte mít podklady a musíte vyložit karty na stůl. V tomhle konkrétním případě jsem na případové konferenci řekla, co se stalo ten jediný den, kdy rodiče měli děti sami. A všem trochu spadla brada.

V momentě, kdy to odůvodníte a řeknete jim celou historii, už si málokdo troufne dál říkat: ‚My jsme pro to, aby se dítě vrátilo.‘ Na chodbě matce ještě řeknou: ‚My vám držíme palce.‘ Ale jsem přesvědčená, že kdybych řekla: ‚Tak mi napište černé na bílém, že jste pro to, aby dítě šlo zpátky k té mámě,‘ už by to po těch informacích neudělali. Protože v tu chvíli je konfrontujete s osobní odpovědností za to rozhodnutí.

Vy ale nekritizujete jen přílišnou snahu vracet děti biologickým rodičům. Kritizujete i to, co s transformací přišlo místo ústavní péče. Co se podle vás stalo špatně?

Původní myšlenka přechodné pěstounské péče sama o sobě nebyla špatná. Pro některé děti může být velmi dobrým řešením. Ale měla být alternativou. Měli existovat specializovaní pěstouni a různé možnosti podle potřeb konkrétního dítěte. Podle mě se z alternativy postupně stalo univerzální řešení.

Vezměte si, že máte dítě v přechodné pěstounské péči. Ta je ze své podstaty dočasná. Pokud se dítě nemůže vrátit domů a nenajdete mu dlouhodobou pěstounskou rodinu, musíte řešit, kam půjde dál. A některé děti jsou velmi těžko umístitelné - sourozenecké skupiny, děti se zdravotním postižením, děti s těžkou životní zkušeností. Pak dítě přechází z jednoho dočasného prostředí do dalšího. A zažívá další odloučení.

Takže při snaze zabránit traumatu z ústavní péče způsobujeme traumata jiná?

Ano. Vazba je pro malé dítě nesmírně důležitá. Ale stejně důležité je, aby dítě nezažívalo opakovaná traumata z odloučení.

Mimochodem, je dnes dost dlouhodobých pěstounů?

Ne pro všechny děti, které je potřebují. A právě to je problém. Když dítě nemůžete vrátit domů a není pro něj dlouhodobý pěstoun, začnete hledat další možnosti: širší rodinu, další zařízení, případně další přechodnou péči. A dítě stárne. Čtyřleté nebo pětileté dítě, které už za sebou má několik přesunů a těžkou historii, je samozřejmě v úplně jiné situaci než miminko.

Vy jste se mimo jiné kvůli výhradám k systému před lety rozhodla vstoupit i do politické strany – KDU-ČSL. Co vás tam dovedlo?

Já už jsem nevěděla, co mám dělat, jak na to upozorňovat. Šla jsem kvůli tomu i studovat, abych tomu sama víc rozuměla… Vystudovala jsem sociální patologii, sociální pedagogiku, potom pedagogiku veřejné správy. Takže na akademické půdě jsem splnila všechno, co jsem mohla. A vstoupila jsem do politiky, abych přesvědčila politiky, aby se na to zkusili podívat taky jinak.

Devět let jste byla členkou celostátní sociální komise KDU-ČSL. Naslouchala tehdy strana vašim výhradám?

Nějaké slovo jsem v lidové straně určitou dobu měla. A podle mojí zkušenosti to funguje zajímavě. Dokud politická strana nemá ministerstvo, naslouchá svým členům, lidem z praxe, kteří jí říkají, co vidí. Protože nemá aparát, který by jí to vysvětloval po svém. Ve chvíli, kdy se strana dostane do vlády a získá ministerstvo, najednou má celý ministerský aparát. Takže hlas člověka z praxe najednou nebyl tak zajímavý.

Takže když KDU-ČSL obsadilo v roce 2022 ministerstvo práce a sociálních věcí, ministrem se stal tehdejší předseda Marian Jurečka, tak to se stalo s vašimi výhradami?

V případě Mariana Jurečky to bylo trochu složitější. Už předtím, než se stal ministrem, se situace uvnitř lidové strany měnila. Přicházeli další lidé, některé doprovázející organizace byly spojené s našimi členy a téma transformace začalo být politicky zajímavé.

KDU-ČSL je strana, která zdůrazňuje rodinu, takže to zní přirozeně: Nechceme dětské domovy, chceme rodinu, nechceme, aby se děti odebíraly. A Marian Jurečka byl pro ten zákaz už předtím, než se stal ministrem. Už to bylo téma, které se vezlo v určitém mainstreamu. Takže bych neřekla, že se všechno změnilo až jeho příchodem na ministerstvo. Ten posun začal už předtím.

V zájmu objektivity musím dodat, že se mi ale loni povedlo prosadit prostřednictvím KDU-ČSL opravu zákona o zvláštních řízeních soudních na ochranu týraných a zanedbávaných dětí ve věku do tří let. Nebylo to ovšem vůbec snadné - a původní ustanovení se v roce 2021 vůbec do zákona nemělo dostat. Fakticky znemožňovalo soudu vydat předběžné opatření, kterým by se dítě ve věku do tří let v ohrožení života a zdraví předalo do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, kdy ho nebude možné svěřit do péče fyzické osoby. V tomto znění zákon platil od loňského ledna až do srpna.

Paní Vildová, když jste se letos na jaře dozvěděla o vraždě tříleté Viktorky, vydané od pěstounů do péče biologického otce, bylo v tom pro vás něco nového?

Pro mě bylo nové vlastně hlavně to, že si toho konečně někdo všiml. Že se dítě může dostat do nebezpečného prostředí - a přijít o život. Já jsem na tohle upozorňovala soustavně, že pokud se systém nastaví tímhle způsobem, budou to odnášet děti. A pak vám lidé říkají, že jste alarmistka, že sejčkujete, že malujete čerty na zeď. Já nerada říkám: ‚Já jsem vám to říkala.‘ Protože u něčeho takového je strašné mít pravdu.

Je ale možné z tohoto tragického případu dokazovat, že je špatně nastaven celý systém?

Samozřejmě že jeden případ sám o sobě nic nedokazuje. Já ale nevycházím z jednoho případu. Když jsem v té oblasti začínala, taky jsem si u některých věcí říkala, že je to třeba jenom exces. Jenže potom máte tu zkušenost opakovaně. Právě proto jsem ve své rigorózní práci popsala několik konkrétních medializovaných případů. Ne proto, že by to byly jediné případy, ale protože u jiných mě váže mlčenlivost.

U těch případů podle mě nejde o náhodné chyby jednotlivců. Ukazují podobný problém: rizika v rodině existovala, ale ve výsledku dostala větší váhu snaha zachovat nebo obnovit péči biologických rodičů. Proto mluvím o systémovém problému. Ne proto, že zemřela Viktorka, ale protože ten způsob uvažování vidím v různých případech opakovaně.

Co tedy podle vás na případu Viktorky není individuálním pochybením konkrétního OSPOD nebo soudkyně, ale systémovým problémem?

Pro mě je zásadní už to, že se dítě z dlouhodobé pěstounské péče svěří otci, který byl v ochranné léčbě a sám měl omezení ve svém fungování. Já si to neumím představit. My máme na našem odboru také dospělé opatrovance a já bych si neuměla představit, že člověku, který sám potřebuje takovou míru podpory, svěříte malé dítě tak, aby o něj pečoval sám bez pomoci.

A jak je tedy možné, že pracovnice OSPOD vydání Viktorky od pěstounů do biologické rodiny doporučila a soudkyně to schválila?

Myslím si, že tam mohla fungovat určitá mašinérie. Jednotlivé kroky mohou být formálně splněné a na papíře pak může všechno vypadat v pořádku.

Takže systém umí zkontrolovat, zda rodič splnil plán – léčí se, našel si práci, má bydlení - ale hůř odpovídá na jednoduchou otázku: Je s ním dítě skutečně v bezpečí?

Ano, to je podle mě přesně ten problém. Rodič má právo požádat o dítě. Požádal. Já mám udělat individuální plán, co ten rodič musí splnit, tak ho udělám. Zajistím tomu rodiči tuhle službu, další službu, on všechno splní… A najednou máte pocit: všechno je, jak má být. Proces je naplněný.

Rodiče mají samozřejmě primární odpovědnost za výchovu dětí, to nikdo nezpochybňuje. Ale zároveň děti mají právo na ochranu. Nemůžu mít pořád na zřeteli jenom jednu stranu. I v tomhle právním prostředí se můžu opřít o Úmluvu o právech dítěte a říct: ‚Ne, já tady hájím právo dítěte na bezpečí. Tomuhle rodiči dítě teď nesvěřím.‘

Jenže to chce zkušenost a schopnost z toho procesu vystoupit. Protože jinak můžete mít všechny kolonky odškrtnuté a pořád ještě nemusíte mít odpověď na tu nejdůležitější otázku: jestli je dítě skutečně v bezpečí.

Zaznamenala jste po zveřejnění případu Viktorky u lidí, kteří dosavadní systém dlouhodobě hájili, nějakou reflexi? Že by si i oni řekli: Tady je něco zásadně špatně?

Ne. Tedy - možná jsem něco zaznamenala u některých lidí na sociálních sítích, třeba u některých pěstounek, které tomu systému věřily. Myslely to dobře, opravdu nechtěly, aby děti zůstávaly v ústavech, a věřily, že když se systém změní, bude fungovat lépe.

U některých jsem možná zaznamenala smutek nebo pochybnost nad tím, že tohle se děje a že to může takhle dopadnout. Ale bohužel jsem nezaznamenala, že by někdo z lidí, kteří ty změny skutečně prosazovali, řekl: Tohle jsme udělali špatně. A já ani nepotřebuju, aby si někdo sypal popel na hlavu. Klidně ať si ho nesype. Ale ať si řekneme: takhle to přece dál nejde, musíme něco udělat, aby se těm dětem pomohlo.

Vy říkáte, že jste po tragických případech postrádala systémovou reflexi. Teď funguje komise MPSV, která má nepřirozená úmrtí dětí zpětně přezkoumávat a hledat systémová pochybení. Je to mechanismus, který vám dřív chyběl?

Ano, a velmi.

Co by podle vás měla taková komise u případu Viktorky skutečně zkoumat, aby její práce neskončila jen konstatováním, že někdo někde pochybil?

Komise by měla prozkoumat všechny slabiny systému péče o ohrožené děti a zabývat se posílením bezpečí dítěte ve vnitrostátní legislativě, protože v Úmluvě o právech dítěte zakotveno je. Také by měla zkoumat dopady zákazů umísťování malých dětí do pobytových zařízení a zrušení kojeneckých ústavů.

Tato legislativní opatření souvisí s tlakem na návrat dětí i do vysoce rizikových rodin z pěstounské péče zejména na přechodnou dobu. V důsledku zrušení sociálně-zdravotních lůžek v kojeneckých ústavech se zkomplikovala až zcela vytratila včasná diagnostika dětí ohrožených týráním a zanedbáváním, za účelem zhodnocení bezpečného návratu do péče jejich rodičů.

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje nový Úřad pro rodinu a ochranu dětí (ÚROD) a mluví o potřebě jednotnějšího metodického vedení. Je to krok správným směrem? Co se musí změnit, aby nevznikl jen nový úřad, ale skutečně se změnilo rozhodování o dětech?

Nový Úřad pro rodinu a ochranu dětí může být změnou k lepšímu, ale za splnění dalších podmínek. Především je třeba vytvořit stabilní a předvídatelné právní prostředí v nejlepším zájmu dětí a tím posílit společenskou prestiž sociálních pracovníků OSPOD.

Aktuálně bych nasměrovala finance hlavně do posílení kapacit Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a pobytových zařízení rodinného typu pro dlouhodobější péči o malé děti tak, aby se děti nemusely vracet do patologických rodin a nedělili se sourozenci jak na běžícím pásu.

Kdybyste dnes měla ministrovi říct, co musí změnit, aby za pár let jiná komise nerozebírala další případ podobný Viktorčině, co by to bylo?

V první řadě bych zrušila zákazy umisťování dětí do pobytových zařízení a navýšila jejich kapacity. A u zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc bych dala do zákona možnost, aby některá z nich mohla poskytovat i dlouhodobější péči, například sourozeneckým skupinám.

My jsme si zakázali všechno možné. Přitom bychom si podle mě měli spíš zakázat rozdělovat sourozence. Samozřejmě s výjimkami, protože mohou být sourozenci, kteří mezi sebou nemají vazbu, nebo situace, kdy můžete alespoň jednomu dítěti najít náhradní rodinu. Ale nemůžeme mít systém postavený na zákazu pobytové péče, když zároveň nemáme dost pěstounů.

Musíme mít nějaké bezpečné místo, kam dítě můžeme dát. Nemusí to být velký ústav. Může to být zařízení rodinného typu, malé centrum, kde dítě dostane péči a bezpečí. Ale ta možnost v systému musí existovat.

Paní Vildová, kdybyste dnes nastupovala na OSPOD jako mladá sociální pracovnice a věděla všechno, co víte teď, šla byste do toho znovu?

Asi ano. Asi jsem takový blázen, že ano. Vždycky si říkám, že ne, ale kdybych řekla, že ne, tak bych popřela sama sebe. Dávno jsem mohla odejít, nikdo mě v tom oboru nedrží.

Je to trošku diagnóza. Ale možná bych si právě tím spíš řekla: vždyť já už tohle všechno vím, vším jsem prošla. Tak to přece někdo musí předat dál.