„Viděla jsem, že to bude špatně.“ Pěstounka líčí nucený návrat dětí do rodiny

Marcela Tobiášová v nové epizodě podcastu Ve stínu popisuje okamžik, kdy navzdory vlastním obavám předávala děti zpět do biologické rodiny. Její příběh není ojedinělý. Přinášíme i další případy dětí, u kterých přišla pomoc pozdě.

Smrt tříleté Viktorky, jejíž příběh zmapovala podcastová série Ve stínu, vyvolala mimořádnou veřejnou reakci. Vznikly petice, veřejné výzvy i komise pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí. Do redakce zároveň začala přicházet další svědectví o dětech, u nichž měli jejich blízcí pocit, že systém ochrany selhal.

Některé z těchto příběhů uslyšíte i v debatě, kterou podcast Ve stínu uspořádal.

Když pěstounka Marcela Tobiášová před časem vezla děti zpátky k jejich biologické matce, nebyl to dobrý pocit: „Vlezla jsem do toho bytu, viděla jsem, že to není dobrý. Že tam nemají ani jídlo. Viděla jsem, že to bude špatně.“

Přesto děti v rodině nechala. Musela. Děti, které měla v dočasné pěstounské péči na rok, se měly vrátit k biologické rodině, která se během roku měla „stabilizovat“.

„Rok se vlastně pracovalo s tím selhávajícím rodičem na tom, aby mohly být děti zpátky, pořád byla snaha tu rodinu zachraňovat,“ vzpomíná Marcela Tobiášová. „Systém mi říkal, že už je to OK, že je to dobře. Nebylo to dobře. Rodič se pokusil o sebevraždu, ty děti byly u toho. Bylo to hnusný.“

Děti, které měla předtím v pěstounské péči, skončily v dětském domově. A Marcela Tobiášová, jakmile se o nich dozvěděla, začala bojovat: „Šla jsem proti systému, který mě ani neinformoval.“

Skončilo to tím, že děti putovaly do další pěstounské rodiny. A s matkou, která se o ně nedokázala starat, už jen udržovaly občasné kontakty.

Marcela Tobiášová svůj příběh nezmínila proto, aby ukázala na konkrétního viníka. Popsala ho jako příklad situace, kdy člověk vidí v návratu do biologické rodiny riziko, ale „systém“ ho vyhodnotí jinak.

Hledání hranice, co lze označit za bezpečné prostředí a co už je alarmující a život ohrožující, se jako společné téma táhlo celou debatou, kterou vyvolala smrt dvouleté Viktorky. Holčičky, jež byla po pobytu v pěstounské péči svěřena biologickému otci závislému na drogách, s psychiatrickou poruchou, částečně zbavenému svéprávnosti a s násilnickými sklony, a několik měsíců nato rukou vlastního otce zemřela.

Případ Marcely Tobiášové, i další, které v dnešní epizodě Ve stínu zaznívají, spojuje stejná otázka: Kdy stát pozná, že je dítě skutečně v nebezpečí?

Dvě zkušené přechodné pěstounky Alena a Jiřina (jejich celá jména redakce zná, ale přály si je nezveřejňovat, pozn. red.) popsaly konkrétní případ malého chlapce z Lounska.

Podle jejich slov nebylo problémem to, že by si nikdo ničeho nevšiml. Naopak, o dítěti ohroženém domácím násilím se vědělo. Rodina byla sledovaná orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), varovné signály existovaly.

„Přišlo se na to už rok a půl předtím,“ popsala jedna z pěstounek. Přesto dítě v rodině zůstalo. Když bylo nakonec odebráno, skončilo v nemocnici. Lékaři na jeho těle našli zhojené vícečetné zlomeniny lebky, zlomená žebra nebo přelomenou loketní kost.

Teprve až po tomto hrůzném zjištění úřady přistoupily k odebrání mladších sourozenců.

Podobné případy podle dětského ombudsmana Martina Beneše ukazují jednu ze základních slabin systému. „Nemáme standardy vyhodnocování situace v té rodině,“ řekl v debatě.

Podle něj dnes často závisí na individuálním posouzení konkrétního pracovníka OSPOD, kde přesně leží hranice mezi ještě zvládnutelným rizikem a stavem, kdy už musí přijít razantní ochrana dítěte.

„Nemůžeme nechávat každého zaměstnance OSPODu, aby si ty hranice hledal sám u každého konkrétního případu,“ popsal dětský ombudsman mimořádně nebezpečnou realitu.

Podobný motiv se objevuje i v příběhu malé Nely, který zazní v dnešní epizodě Ve stínu a který už dříve popsal Deník N.

Když se Nela narodila, její matka měla doma už šest dětí, a tak ji nechala v porodnici. Po pár dnech se holčička dostala do přechodné pěstounské péče. Po těch měsících se najednou ozvala pracovnice OSPOD, že se Nela bude vracet do původní biologické rodiny.

„Bylo mi jasné, že s tím rozhodnutím nic neudělám, ale protože jsem tu rodinu trochu znala, vypravila jsem se do ubytovny, kde rodiče žili,“ vzpomíná pěstounka. „Dozvěděla jsem se mimo jiné, že oba berou drogy. Když jsem na to upozornila sociální pracovnici, odmítla to s tím, že mi do toho nic není, že překračuju své kompetence. Dokonce mě upozornila, že pokud toho nenechám, navrhne moje vyřazení z evidence pěstounů. Nezbylo mi tedy, abych sbalila vše potřebné, včetně zásob plenek, sunaru a oblečení a šestikilovou holčičku předala úřadům.“

Uplynuly čtyři měsíce, když na ubytovně zasahovala policie. Našli Nelu s řadou podlitin na těle a popálenin od cigaret. Byla apatická, podvyživená, stále pouze šestikilová. A i když původní přechodná pěstounka žádala o svěření Nely do její péče, nebylo jí vyhověno - Nela putovala k jiné pěstounce.

I tento případ ilustruje, jak úřady nedokáží určit okamžik, když už pomoc rodině nestačí a musí jednoznačně převážit ochrana dítěte.

„Na první místo musím dát bezpečí dětí,“ říká v dnešní debatě David Karl, ředitel odboru rodiny a ochrany práv dětí Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle něj nestačí sledovat, zda se s rodinou pracuje. Důležité je také vyhodnotit, jestli je návrat dítěte stabilním a bezpečným řešením.

„Musím vzít i ten pohled, jestli nebudu mít za půl roku zase traumatizované dítě, které se bude z rodiny znovu odebírat.“

Účastníci debaty se vracejí i k případu tříleté Viktorky. Pěstounka Marcela Tobiášová hned v úvodu říká: „Já jsem překvapená tím, že se divíme, že se tyhle věci stávají.“

Nové je podle ní to, že se o nich začalo veřejně mluvit.

A v tom se s ní překvapivě shodoval i dětský ombudsman Martin Beneš a ředitel z ministerstva David Karl.

Podle Beneše českému systému dlouhodobě chybí jednotná pravidla, kvalitní data i jasně nastavené postupy. Podle Karla je potřeba posílit spolupráci mezi institucemi, které o dětech rozhodují nebo s rodinami pracují.

Oba se ale shodli, že bezpečí dítěte musí být důležitější než snaha za každou cenu zachovat biologickou rodinu.

Příběh Viktorky odstartoval debatu o tom, zda stát dokáže včas rozpoznat dítě, které je v nebezpečí. Příběhy, které po zveřejnění podcastové série Ve stínu začaly přicházet do redakce, naznačují, že tato otázka se zdaleka netýká jen jednoho tragického případu. Týká se celého systému ochrany ohrožených dětí. Kolik varovných signálů je ještě možné přehlédnout, než systém zasáhne?

V kompletním záznamu debaty, kterou přináší dnešní epizoda Ve stínu, také uslyšíte:

Debatu si můžete poslechnout v audiu umístěném nahoře v článku nebo v podcastových aplikacích či na webu Podcasty.cz.