Vedení vysokých škol ví, kdo učí špatně. Nemá ale sílu s tím něco dělat

Studenti, kteří netuší, co z nich po škole bude. Uspávači hadů monotónně předčítající prezentace v prázdných posluchárnách. První ročníky plné teoretických předmětů, ve kterých studenti nevidí přínos. Nesmyslně poskládané rozvrhy, urážlivé, ponižující a demotivující komentáře od vyučujících, anonymní prostředí, kde se spolužáci neznají jménem.

Takhle rozhodně nevypadá výuka všude, ale problémy se opakují příliš často na to, abychom nad nimi mohli mávnout rukou.

Ve své práci jsem zkoumal celou řadu studijních programů napříč obory – od uměleckých po technické, od prestižních výzkumných univerzit po regionální instituce. Najde se na nich mnoho dobrého, ale také spousta problémů, které se opakují napříč školami.

Nic z toho není nepřekonatelné, v praxi se ale problémy nedaří řešit, ani když o nich vedení škol roky ví. Nechybí nám chytří lidé s dobrými nápady. V současném systému je ale extrémně složité pozitivní změny uvnitř škol prosadit. Vidím pro to dvě hlavní příčiny.

Tou první je, že naše zdánlivě „kolegiální“ pojetí akademické samosprávy se v praxi mění v pragmatický a leckdy až oportunistický individualismus. Každý se stará jen sám o sebe a nikdo nenese odpovědnost za nic, co se nedá snadno změřit a na co nejsou navázané konkrétní peníze.

Děkan nemůže profesorům nebo vedoucím kateder účinně nařídit, aby se více starali o kvalitu výuky, natož aby se mohl zbavit těch, kdo ji zanedbávají. Ne proto, že by k tomu formálně neměl pravomoci, ale protože ho volí a odvolává akademický senát, kde jsou přesně tito lidé zastoupeni. Nikdo nechce hlasovat pro to, aby na něj byla větší přísnost.

Druhou příčinou je, jak se na školách hodnotí a odměňuje práce. Kariéra a mzda akademika se dnes odvíjí téměř výhradně od výzkumu a projektů, zatímco u učení se sleduje nanejvýš kvantita. To znamená, že „kdo nešidí výuku, šidí sebe“. Každý čas, který budu věnovat zlepšování svých předmětů, je čas, který mi bude chybět na podávání grantů a psaní publikací.

Ministerstvo školství, s nímž náš institut spolupracuje na reformě (zpracováváme analýzy zahraniční dobré praxe), navrhuje, aby děkana (výkonného představitele fakulty) nadále nevolil fakultní senát, ale vybíral ho rektor (nejvyšší představitel univerzity) v profesionálním výběrovém řízení, jak je to běžné v řadě evropských zemí.

Jde o zásadní posun: vedení fakulty má být odborná a manažerská práce, ne politická funkce. A jediným kritériem hodnocení děkana nemá být, jestli je s ním spokojený úzký kroužek akademických senátorů zevnitř fakulty.

Pokud bychom ale změnili jen způsob výběru děkanů a na univerzitní úrovni nechali vše při starém, v praxi by se toho moc nezměnilo. Obdobně jako je děkan závislý na vůli fakultního senátu, i rektor je rukojmím „velkého“ univerzitního senátu složeného z delegátů jednotlivých fakult, kteří často bojují hlavně za to, aby se jim do „jejich“ fakultních záležitostí nikdo nemontoval.

Klíčová strategická rozhodnutí je proto nutné oddělit od vnitrouniverzitního politikaření a zohlednit v nich širší společenský zájem – což nepůjde bez zapojení odborníků zvenčí.

Vedle změny obsazování vedoucích pozic je nutné se podívat i na podobu akademických kariér. Středověké doživotní tituly docentů a profesorů je na místě nahradit transparentně obsazovanými funkčními místy.

Profily akademiků je potřeba diverzifikovat tak, aby si jednotlivci mohli vybrat, jestli se zaměří víc na učení, nebo na výzkum, namísto abychom předstírali, že všichni dělají všechno stejně dobře. A pracovní profil akademiků je důležité promítnout i do jejich hodnocení, tak aby i na kvalitě učení skutečně záleželo.

Zmíněná debata se u nás vede přinejmenším dvacet let, od doby, kdy na problémy upozornila rozsáhlá analýza OECD. Změnu zákona se pak pokoušely připravit různé odborné týmy za různých vlád s ministry z různých stran, pravicových i levicových.

Nečasova vláda pokus o modernizaci spojila s politicky jmenovanými správními radami, zavedením školného a rozpočtovými škrty - a následující masové demonstrace jakékoli reformní snahy zablokovaly na několik dalších let. O nutnosti změny opět mluvil i ministr Mikuláš Bek (STAN) a před posledními volbami ji v programech měly strany napříč politickým spektrem.

Nyní ministerstvo v čele s Robertem Plagou (ANO) předkládá návrh, ve kterém nově zavedené „univerzitní rady“ nemají být čistě externí, ale mají zahrnovat i členy zevnitř vysoké školy. Zástupci byznysu a občanské společnosti mají být v menšině a klíčovou vyvažovací roli mají hrát akademici z jiných institucí, které vybere nezávislá komise. Žádná skupina aktérů tedy nemá mít sama o sobě většinu.

Zapojení externích aktérů do klíčových rozhodnutí škol přirozeně vyvolává obavy z politizace. V podkladech dosud zveřejněných ministerstvem nicméně nejsou žádné volby rad parlamentem nebo netransparentní dosazování lidí ministrem, ale požadavky na výběr odborníků nezávislou komisí a silné kontrolní pravomoci akademického senátu.

Bylo by zároveň třeba, abychom se směrem na západ nevydali jenom v novém zákoně, ale také v objemu financování, které vysokým školám poskytujeme, a v počtu studentů, kterým nabídneme kvalitní a užitečné vzdělání.

Investovat do vysokých škol se vyplatí, pokud chceme skutečně dělat „z montovny mozkovnu“. Nový systém může zajistit, že peníze vložené do univerzit budou využity efektivněji a smysluplněji.