Stát rozdělil šedesát miliard na podporu vědy. Koho to zajímá?

Za minimálního zájmu médií a daňových poplatníků rozdělilo ministerstvo školství mezi české vysoké školy téměř 10 miliard korun na rok 2026 v rámci tzv. institucionální podpory vědy. Jde o klíčový zdroj financování vědy na vysokých školách. A rovnou se určilo, že ve stejných proporcích se podobný balík peněz bude mezi vysoké školy rozdělovat až do roku 2030 včetně. Půjde tedy bratru o 60 miliard korun.

Laické debaty o podpoře vědy často pomíjejí rozdíl mezi tzv. účelovou a institucionální podporou. Když chce vědec nebo tým peníze na konkrétní výzkum – třeba na zkoumání vlastností bakterie, na studii dopadů sucha nebo přínosů víceletých gymnázií – požádá o grant. O ně se soutěží, hodnotí se jednotlivé návrhy, žadatelé si tedy navzájem konkurují, malá část z nich grant dostane a většina odejde s prázdnou. To je projektové financování, u nás také zvané účelové.

Vedle toho ale běží méně známá tzv. institucionální podpora. Nejde o peníze na konkrétní projekt, ale o podporu vědy pro celou vysokou školu. Má zajišťovat předvídatelný finanční základ, díky kterému škola může plánovat výzkumný proces roky dopředu: tváří v tvář velmi nejistým příjmům z grantů udržet kvalitní lidi, topit, svítit a provozovat drahé přístroje, pustit se do rizikovějšího výzkumu, který by do žádosti o grant nešlo vměstnat.

Zjednodušeně řečeno granty platí konkrétní nápady, institucionální podpora platí za to, aby instituce jako celek vůbec byla schopná dobrou vědu dlouhodobě dělat. Pro vysoké školy jde o páteřní zdroj financování – letos to bude 9,87 miliardy korun, o něco přes tři procenta víc než loni.

Není to tak, že o institucionální podporu by vysoké školy neměly soutěžit. Soutěžit by měly v tom, aby co nejlépe dopadly v tzv. institucionálním hodnocení vědy. Taková hodnocení jsou náročná, zdlouhavá a nejsou levná. Proto se dělají jen jednou za řadu let. Poslední bylo dokončeno nedávno a je tedy přirozené, že se jeho výsledky nyní propíšou i do rozdělení podpory vědy na školách v dalších letech.

Než přejdu k popisu toho, jak ministerstvo tyto peníze rozdělilo, musím připomenout, že do rozdělení institucionální podpory by se teoreticky měla promítat celkem tři odlišná hlediska. Zaprvé by to měla být již zmíněná stabilita financování. Zadruhé, vědecky kvalitnější školy a následně fakulty by měly dostávat peněz výrazně více. Kvalitní věda je totiž nákladnější a její podpora z pohledu státu efektivnější. A za třetí jsou tady strategické, respektive společenské priority. Tedy podpora těch vědních oborů, které jsou pro zemi důležité, ale dosud byly malé, slabé, nebo v nich dokonce žádné pracoviště v zemi nepůsobí. Sama od sebe totiž taková pracoviště vzniknou jen stěží.

Ministerstvo školství do nového rozpisu institucionální podpory na období 2026–2030 výsledky nedávno dokončeného národního hodnocení vysokých škol skutečně propsalo. Přesněji řečeno, zohlednilo známky vysokých škol od nejlepší „A“ (mezinárodně špičková věda) po nejhorší „D“ (podprůměrná věda, s řadou nedostatků).

Dopad známky z hodnocení na objem získané podpory je ale bohužel minimální. Rozdíl ve výši podpory mezi školou hodnocenou jako mezinárodně vědecky excelentní a školou lokálně vědecky podprůměrnou činí pouhých 4,5 procentního bodu. Zájemci o další příklady se mohou podívat na mou online kalkulačku.

Takže například Univerzita Karlova, která je největším příjemcem a ročně touto formou státní podpory získává kolem 2,5 miliardy korun, by v modelové situaci, kdy by místo nejlepší známky „A“ dostala tu nejhorší „D“, přišla o pouhých 82,8 milionu korun – tedy o 3,2 procenta. Nepříjemné, ale pro celkový rozpočet univerzity jde o částku v řádu zaokrouhlovací chyby.

A opačně: Škoda Auto Vysoká škola, nejmenší příjemce s nejhorší známkou „D“, by při skoku na nejlepší možnou známku „A“ dostala navíc pouhých 75 tisíc korun ročně – v přepočtu asi tolik, kolik představují měsíční náklady na půl úvazku jednoho (!) akademika.

Národní hodnocení vědy, na které za dlouhé měsíce padla práce desítek českých i zahraničních expertů a oborových panelů, se tedy na roky promítne do reálného fungování škol jen symbolicky. A protože strategické oborové priority se do alokace podpory nepropsaly vůbec, směrování téměř 60 miliard korun do roku 2030 především posvěcuje status quo. Přesto tato skutečnost větší zájem médií a veřejnosti nevzbudila.

Dále se tím oslabují již tak slabé motivace a možnosti zvyšovat kvalitu a relevanci vědy na českých vysokých školách. Pokud „odměna“ za špičkovou vědu činí pouhé jednotky procent celkové podpory a „postih“ za podprůměrnost je podobně malý, vyplatí se dělat podprůměrnou a levnou vědu a zbytek peněz si užívat na pohodlnější provoz. Kvůli zlepšení známky v příštím hodnocení se teď už asi nikdo moc nepřetrhne. A tam, kde vědu dosud spíše jen předstírali, mají teď černé na bílém potvrzeno, že to vlastně dělali dobře.

Nejde o to, že by institucionální podpora měla mechanicky kopírovat výsledky hodnocení – přiměřená stabilita smysl má. Jenže mezi stabilitou a betonováním historického rozdělení je obrovský prostor a nová pravidla se blíží tomu druhému. Dokud páteřní zdroj financování české vědy na vysokých školách bude založen na principu „peněz jako loni“, těžko se můžeme divit, že se české univerzity stále nebudou posouvat do horních pater mezinárodních žebříčků.

V nové alokaci podpory chybí i akcent na zmíněné strategické a společenské priority. V novém rozdělení totiž nic nesměřuje k podpoře oborů, které jsou pro zemi důležité, chybí nebo jsou slabé. Stačí namátkou zmínit vědní obory zvyšující pandemickou odolnost země nebo psychologický výzkum.

Oborová struktura výzkumu na vysokých školách přitom dnes rozhodně není optimální. Nové rozdělení podpory pouze konzervuje stav, který do velké míry nastolil tzv. „kafemlejnek“, tedy neslavný systém z let 2010–2018, který s kvalitou vědy mnohdy také moc nesouvisel a něco jako strategické a společenské oborové priority země neznal vůbec.