Turistická trasa podél Lužnice patří mezi nejhezčí v Evropě. Vydejte se po ní i vy

Letošní sucho vodákům moc nepřeje, takže hladiny mnohých řek jsou opravdu hodně nízko, což platí také o Lužnici, jedné z nejoblíbenějších vodáckých řek. Když to ale nejde po vodě, proč to nezkusit pěšky po souši. Cesta nabízí nádherné přírodní scenérie i zajímavé historické památky.

A navrch tomu všemu získala v roce 2019 jako vůbec první v Česku světové ocenění. Certifikát kvality turistických stezek Leading Quality Trails - Best of Europe.

Jednou z podmínek pro získání tohoto certifikátu, který pro dálkovou trasu podél Lužnice získala iniciativa Toulová, je, aby se co nejvíce šlo po přírodních pěšinách mimo asfaltové silnice. A to cesta na jihu Čech skutečně splňuje.

Stejně jako to, že by trasa měla mít aspoň 50 kilometrů a šla rozdělit do minimálně tří etap. To cesta po březích Lužnice splňuje s velkou rezervou. I když organizátoři tvrdí, že cesta z Plané nad Lužnicí do Týna nad Vltavou měří 55 kilometrů, vlastní zkušenost ukázala, že je o několik kilometrů delší.

Délka túry a atraktivní okolí umožňují strávit v tomto kraji i více času, klidně třeba týden. Stejně tak si můžete naplánovat vždy jen část z celé trasy. O delší přestávku v pochodu si říkají minimálně dvě místa, a rovnou města: Bechyně a Tábor. Obě nabízí slušnou dávku historických památek i dalších atrakcí.

V bechyňském zámku můžete například nahlédnout do soukromí renesančního velmože Petra Voka z Rožmberka, posledního představitele slavného šlechtického rodu. Trasu si můžete naplánovat tak, že do Tábora dojedete Elinkou, což je nejstarší meziměstská elektrická dráha ve střední Evropě, a z něj se pak vydáte zpět pěšky.

Železniční trať mezi Bechyní a Táborem je dílem vynálezce Františka Křižíka, první souprava tudy projela už v červnu 1903.

V Táboře patří mezi turistickou „povinnost“ návštěva tamní radnice, která byla dokončená kolem roku 1521 a patří mezi nejvýznamnější a nejhezčí památky pozdní gotiky v jižních Čechách. Součástí budovy je také Husitské muzeum. Atraktivní je rovněž návštěva táborského středověkého podzemí, což je síť chodeb pod historickým centrem města.

Udělat zastávku si můžete v cukrárně Moccafé v Pražské ulici. Kromě fantastických zákusků tu mají jednu z nejlepších zmrzlin, co si můžete dát. A to nejen v jižních Čechách, ale celé republice.

Na další zajímavé stavby narazíte po cestě. Jednou z nich je Stádlecký most mezi Táborem a Bechyní. Jde o skutečný unikát, je totiž posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Původně přitom v letech 1848 až 1960 překlenoval Vltavu – u obce Podolsko nedaleko Písku.

Jenže po vybudování přehrady Orlík by byl most potopen, proto se rozhodlo o jeho pečlivém rozebrání a pořízení příslušné dokumentace. V roce 1961 byl uložen do krytého objektu, a dokonce přišla ze zahraničí nabídka na jeho odkoupení, což ale československé úřady odmítly.

Později padlo rozhodnutí o jeho přestěhování a znovu sestavení na romantickém místě na Lužnici na silnici spojující obce Stádlec a Dobřejice. Most tam stojí od svého slavnostního otevření v květnu 1975 dodnes.

Mezi Táborem a Bechyní se ale nachází mnohem více zajímavostí, mimo jiné tunel v Candátí skále kousek za Brendovým mlýnem. Tunel nechal prorazit Klub českých turistů už v roce 1938, smyslem bylo ušetřit cestovatele od náročného a nebezpečného výstupu nad vysokou skálu a následný sestup ke břehu Lužnice.

Tunel o délce 32 metrů, šířce dva a výšce 2,5 metru zhotovil stavitel Jan Šimůnek za bezmála 43,5 tisíce korun. Jak oznamuje deska na skále, dokončen byl v roce 1939. Kvůli německé okupaci tak ani nebyl slavnostně předán veřejnosti.

Právě cesta mezi Táborem a Bechyní patří mezi nejatraktivnější a nejpůsobivější části celé trasy mezi Planou nad Lužnicí a Týnem nad Vltavou. Vede po úzké stezce především lesem, na jedné straně teče řeka, na straně druhé se terén zvedá do kopce, někdy se dostanete až na skály nad řeku.

Prudce vzhůru je možné zabočit asi po deseti kilometrech od Tábora a vydat se prozkoumat zbytky hradu Příběnice z 13. století. V lesích nad Lužnicí se dochovala část osmiboké věže a torza hlavních budov. Jedna z pověstí, která se ke zřícenině vztahuje, je o tajemném černém psu, který se potuluje v tamních lesích a hledá poklad.

Právě pod bývalým hradem Příběnice, kde do Lužnice padá mohutný skalní blok, vede trasa po visuté lávce. Nedaleko zříceniny také stojí legendární turistická restaurace s penzionem Příběnice, a to na místě, kde bylo před mnoha lety podhradí. Po cestě do Bechyně spatříte také staré mlýny – Kvěchův, Matoušovský a Breda.

Před Bechyní se nachází další z romantických míst, které se nazývá Židova strouha. Jde o kaňon se stejnojmenným potokem, který ústí právě v Lužnici. Potok sice pramení nedaleko vesnice Bzí, asi 20 kilometrů od řeky, ale právě jeho poslední úsek s mohutnými skalními masivy je nejkrásnější. Své jméno dostal kaňon po Židech, kteří se zde ukrývali před pogromy za vlády krále Vratislava II.

Výhodou stezky podél Lužnice je nepochybně to, že na ní není žádné velké převýšení, i když někdy se cesta zvedá do kopce a pak znovu klesá k řece. Nejsou to ale žádné „nekonečné“ výšlapy. Právě tam, kde je stezka o něco výše, se otvírají nádherné výhledy na řeku, chatové osady podél toku, ale i do dalekého okolí.

Trase je dobře značená, podrobný popis včetně jednotlivých etap nabízí právě projekt Toulavá. Cestu doprovází 19 informačních tabulí a jakýmsi průvodcem je spisovatel Zdeněk Šmíd (1937–2011), autor legendární humoristické knihy Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, která líčí zážitky party vodáků z různých řek včetně Lužnice. Kniha, kterou ilustroval Adolf Born, poprvé vyšla v roce 1979, a v roce 2008 byl podle ní natočený televizní seriál Proč bychom se netopili.

Na jedné z tabulí nedaleko Bechyně například Šmíd píše: „Od kostela vede cesta do Dobronic. Bílé statky, stodoly s dveřmi do louky, v sadech stromy přetížené jablky. Můžeme si představovat, jak tudy v nedělním ránu kráčeli sedláci, ženy s modlitebními knížkami, babičky a děti. V polích zraje obilí a hospodář promne klas mezi prsty. Po mši utvoří mužové hloučky a baví se o úrodě, o počasí a cenách býků.“

Dalším plusem putování podél Lužnice je, že jsou zde dostupné různé úrovně ubytování – od hotelů a penzionů ve větších městech až po vodácká tábořiště a kempy na březích Lužnice. V nich je také možné posedět, osvěžit se studeným nápojem a za chvilku znovu vyrazit objevovat další přírodní zákoutí Lužnice.