Článek
Všechno zlé bývá k něčemu dobré. Tohle rčení může znít v souvislosti s dnešním pětistým výročím bitvy u Moháče 29. srpna 1526 a tragickou smrtí českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského trochu nepietně, ale co naplat.
Debakl slabého mladičkého panovníka otevřel střední Evropě i českým zemím cestu ke konsolidaci a prosperitě. K lepší budoucnosti. Protože Ludvík neměl dědice, mohl nástup energických Habsburků zastavit invazi muslimských Turků a nás přiblížit k jádru evropského dění. Těžíme z toho dodnes.
Z dnešního pohledu plus
Bývaly časy, kdy Češi považovali rozdrcení Ludvíkova vojska osmanským sultánem Sulejmanem I. u jihomaďarského města Moháč za národní katastrofu. Jak známo, František Palacký ukončil své Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě právě rokem 1526, což odůvodnil koncem samostatné státní existence.
Vadilo především to, že domněle „naši“ slovanskou, ve skutečnosti původem litevskou dynastii tehdy vystřídali Němci, s nimiž jsme v 19. století zrovna vedli nacionální spory. A vycházelo se z logiky, že na tragédii Bílé Hory roku 1620 bylo zaděláno právě Moháčem, protože tehdy se země Koruny české dostaly do rukou Habsburků. O přelom samozřejmě šlo, jenže z dnešního pohledu se nejeví negativně. Spíš naopak.
Jistě, křesťanskou Evropu porážka od tureckých nájezdníků velmi bolela. Opravdovou tragédií Moháč byl a zůstává pro Maďary: dvě třetiny Uher, včetně metropole Budína, následně padly na 150 let do rukou Turků a země navždy ztratila velmocenské postavení. Krutá byla i samotná Ludvíkova smrt – dvacetiletý jemný a uměnímilovný mladík se při útěku utopil v bažině. Tehdejší Praha však událost jako převratnou nevnímala a vnímat ani nemusela.
Důvodů je víc. Třeba státoprávní postavení našich zemí se za vlády Jagellonců (Vladislav 1471–1516, Ludvík 1516-1526) a Ferdinanda I. Habsburského (1526-1564) nijak nezměnilo. Zůstávali jsme součástí personální unie: za Jagellonců česko-uherské, za Habsburka rakousko-česko-uherské.
Přečtěte si také:
Ferdinand se rovněž v zájmu svého zvolení českým zemským sněmem (23. října 1526) zavázal respektovat náboženskou svobodu pro utrakvisty. A že tento „cizák“ sídlil převážně ve Vídni? Vždyť předtím už ani Ludvík nevládl z Prahy, ale z Budína. Navíc Ferdinandovou manželkou byla Ludvíkova sestra, Anna Jagellonská, takže nový král představoval i dynastickou kontinuitu.
Evropa postrádá Ferdinandy
Jeden výrazný rozdíl však přeci jen nastal, a to v kvalitě výkonu panovnické moci. Přísně vychovaný katolík Ferdinand, rakouský arcivévoda, napůl Němec, napůl Španěl, vynikal disciplínou. K tomu měl doslova světové zázemí: jeho bratr Karel V. byl římskoněmeckým císařem a králem Španělska i s jeho novými americkými koloniemi – vládl tedy říši, nad kterou nezapadalo slunce.
Zkrátka, nový český král (a od roku 1556 i římskoněmecký císař) měl vůli, koncepci, rozhled, prostředky, organizační i vyjednávací schopnosti a přízeň u nejvyšších evropských instancí. Nevynikal heroickými gesty ani líbivými činy, zato trpělivě a soustavně vylepšoval státní aparát.
Pro Evropu znamenal krach u Moháče budíček. Invazi Turků přes Balkán dokázal Ferdinand pro začátek alespoň zastavit. A postupně připravil podmínky pro pozdější úplné vytlačení vetřelců. Ludvík Jagellonský by na tak složitý diplomatický úkol nestačil. Mimochodem, i současná Evropa by zoufale potřebovala nějaké energické Ferdinandy, když noví východní nájezdníci - Rusové - opět útočí pouhých pár stovek kilometrů od Ostravy. Místo toho má tucty blátivých „Jagellonců“.
Restart ovšem nastal i u nás. V českých zemích s Ferdinandem I. skončila éra úpadku královské moci. Stát vláčený od dob husitského rozvratu privátními zájmy nejbohatší šlechty získal pevné vedení. Tvrdého šéfa, který ale zároveň realisticky respektoval opozici a dodržoval závazky.
Vsadili jsme na spolupráci
Můžeme se pohoršovat nad tím, že Ferdinandovo jednomyslné zvolení provázely masivní úplatky a intriky. Na druhou stranu je třeba ocenit, že někteří z volitelů odolali pokušení sami kandidovat na krále.
Přečtěte si také:
Teoretickou šanci mohl mít Zdeněk Lev z Rožmitálu nebo Vojtěch z Pernštejna. Jenže s panovníkem domácího původu a k tomu nekrálovské krve bychom to za tehdejšího válečného ohrožení a bez silných spojenců daleko nedotáhli. Naštěstí zástupci stavů svou zemi raději odpovědně „zaparkovali“ do nejschopnějších rukou, jaké se nabízely. Však si Habsburkové dokázali udržet českou korunu dalších skoro čtyři sta let až do roku 1918.
Volitelé ale také vsadili na širší středoevropskou spolupráci. Jako by si řekli: „Bude nás víc, nebudeme se bát Turka nic.“ To už nebylo jen o vylepšení českých pozic v rámci římskoněmecké říše jako kdysi při volbě Lucemburků na český trůn. Tady šlo o místo v hlavním evropském proudu a o kolektivní bezpečnost.
Později sice Čechy potkaly v postupně víc a víc propojujícím se podunajském soustátí i četné karamboly. Náboženská netolerance, bělohorský výprask, národnostní útisk. Nakonec nás ale soužití i potýkání se s nejvyspělejšími evropskými národy dovedlo tam, kde dnes v jedenadvacátém století jsme: v nejbohatší a také nejklidnější části světa. Tuhle devizu se naštěstí našim totalitním, populistickým, nacionalistickým a provýchodním politikům zatím nepodařilo prošustrovat.
Ale nespoléhejme na to. Berme jako varování, že před půl tisíci lety stačila k přehození zásadní civilizační výhybky jedna krátká, půldruhéhodinová bitva v odlehlém koutu Evropy.
