Nejlepší místo na pozorování hvězd: skryté místo s tmavou oblohou v Beskydech

Umělé osvětlení s námi není tak dlouho: ještě před dvěma sty lety nebylo běžné svítit žárovkami, baterkami ani ledkami, lidé si vystačili jen s ohněm nebo svíčkami. Co bylo na počátku zázrakem, se dnes jeví trochu skepticky, alespoň z určitého úhlu pohledu.

Světelné znečištění je totiž škodlivé jak pro člověka, tak pro celé ekosystémy. Přesto roste každý rok o desetinu. Jak se hledá tma, proč má smysl ji chránit a kolik má černá noc odstínů?

Je to paradoxní – svítíme si tak moc, že jsme tmu vyhnali z přírody. A abychom ji znovu nalezli, měříme temnotu a zakládáme Dark Sky Parky (Parky temné oblohy), tedy místa, kam světla z měst a dálnic nedosáhnou. Nebo aspoň ne tak moc.

Nejstarší Dark Sky Park na světě je v Natural Bridges National Monument v americkém Utahu. Pokud je jasno, máte nad sebou kolem patnácti tisíc hvězd. Na Bortleově škále, kterou se tma měří, je to jasná jednička. Mléčná dráha je tak zřetelná, že za velmi jasných nocí vrhá na zem slabý stín. Je to noc, která má sama o sobě tolik přirozeného světla, že její obloha začíná osvětlovat krajinu. Takové asi bývaly noci před těmi dvěma sty lety nejen v Utahu.

I Česko má své Dark Sky Parky. Sice v nich nezažijete to, co v Utahu, ale i tak stojí za návštěvu. Jsou dva, oba mezinárodní: jeden v Jizerských horách na hranicích s Polskem a ten druhý v Beskydech na hranicích se Slovenskem.

Právě tady zvedáme hlavu k obloze. Hvězd není patnáct tisíc, beskydský hřeben na hranici mezi Gruněm a Bílým Křížem vykazuje něco mezi trojkou a čtyřkou, říká se tomu „venkovská obloha“. Převedeno na hvězdy jde asi o dva tisíce viditelných kusů. Když je jasno. Pro srovnání – v Brně jich běžně vidíme jen desítky.

Na kopec nad beskydský Gruň k chatě zvané Švarná Hanka stoupáme krátce před setměním. Chata má zavřeno, nesvítí ani budova místního zemědělského družstva, které tady nahoře víc než osm set metrů nad mořem obhospodařuje krávy – je to eko chov, krávy jsou venku na horských pastvinách a do kravína se vrátí, až začne mrznout.

Tahle cesta nevede přes vyhlášené beskydské lokality, turistů tu moc není a když, jdou pěšky. Žádné auto, jehož světlomety by padající soumrak rušily. Když se ze hřebene otočíme směrem na slovenskou stranu, bere nám dech ten výhled – tedy pokud tu čerň, co nás obklopuje, můžeme považovat za výhled.

K horizontu se táhnou zalesněné kopce jak někde na rumunské pahorkatině, nikde ani vesnička, vysílač, rozhledna, která by blikla, všude ve vrstvách tmavé a ještě tmavší kopce. A vzadu na horizontu se černá Malý a Velký Rozsutec z Malé Fatry, kopce tak specificky vykousnuté, že je pozná každý, kdo k nim někdy vzhlížel a drápal se na ně. Jsou devadesát kilometrů daleko, přes Kysuce na východ, ale dohlédneme až k nim.

První hvězdy se schovávají za mraky, které Beskydy živí ze svých lesů: tady nahoře letošní sucho není tolik znát. Tma tady je jiná, než tma ve městě. Poskytuje útočiště stovkám druhů, které bez ní nemohou žít. Hmyzu, drobným savcům i šelmám. Díky tmě loví, rozmnožují se, přežívají.

Ostatně i proto tady na hřebeni Beskyd založili před dvanácti lety Dark Sky Park, Oblast tmavé oblohy, zkráceně BOTO (v Jizerských horách mají pro změnu JOTO). Jde o odnož mezinárodního projektu, který vznikl už na konci osmdesátých let v Americe ve zmíněném Utahu. Astronomové si tam tehdy uvědomili, že když světelné znečištění poroste takovým tempem, jakým se to děje, nebude za pár let na vlastní oči z města viditelná skoro žádná hvězda. První oficiální Dark Sky Park vznikl v roce 1997.

I v případě toho česko-slovenského z roku 2014 hráli klíčovou roli astronomové, záhy se však přidali i ekologové: v Beskydech je totiž chráněný vlk a rys a ze Slovenska sem občas zabloudí i medvěd. Právě velké šelmy tmu potřebují k životu zásadně, v noci totiž loví.

„Když večery a noci osvěcujeme, nezmateme živočichům jen jejich denní rytmus, takže už nevědí, kdy se mají skrývat a kdy vyrazit za potravou, ale sebereme jim také možnost se maskovat a odhalíme úkryty predátorů i kořisti. Tygr, který loví za soumraku, se spoléhá na to, že svými pruhy splyne s travinami v neviditelný obrys mezi stíny. Jenže v sílícím přísvitu velkoměst ho lze čím dál snadněji odhalit. Tak se ekosystémy mění nebo podléhají zkáze,“ píše švédský biolog Johan Eklöf, autor knihy Manifest za tmu.

Původně zkoumal netopýry, ale začal si všímat toho, jak světlo mate nejenom je, ale i jiné druhy, hmyzem počínaje a právě šelmami konče. A napsal obhajobu tmy, která se stala bestsellerem a vyšla v mnoha jazycích. Je útlá a vejde se do batohu. Předčítáme si z ní ve dne. Za soumraku nechceme svítit.

Čelovky nevytahujeme, ani když už skutečně padne tma. Naše oči se tmě přizpůsobí. Tady na hřebeni Beskyd je tma, že by se dala krájet. Nespočet odstínů černé, od černozelenosmrkové po černoborůvkovou. Když do ní zíráme, zostřují se nám ostatní smysly. Slyšíme cvrkat cvrčky a praskat větve, bzučet hmyz a šustit listí a vnímám i to, že každý strom, když se zvedne vítr, šumí trochu jinak, přemýšlíme v té tmě o věcech, které člověka za světla nenapadnou.

A tak jdeme beze světla, nejprve nejistě, ale brzy si uvědomíme, že odstíny černé přetrvávají dál a je jich víc. I když měsíc zalezl za mraky, pohodlně odlišíme, kde končí cesta a začíná les. Jdeme pořád po hřebeni, cesta přes louku ale míří dál do lesa, kde tma zhoustne.

Dojdeme až na Bílý Kříž, místo opředené mnoha zkazkami. Pašoval se tudy tabák, četníci mordovali pašeráky, pašeráci četníky – a na místě jednoho toho mordu postavil pašerák plný výčitek svědomí malý dřevěný kříž na památku zabitého chlapa. Dnes je opravený, vysoký a bílý, setkávají se u něj věřící z obou států při svých poutích. Stojí na hranici, stejně jako se vine cesta, lemují ji bíločervené patníky a ve tmě skoro září. Nepotřebujeme ani čelovky.

Ty rozsvítíme až ve stanu – a rychle ho zavřeme, aby naše lampy nelákaly hmyz. Zhasínáme, abychom se chránili před štípanci. Mělo by to být ale naopak, zhasínat bychom neměli kvůli sobě a strachu ze štípanců, ale kvůli hmyzu. Naše světla jsou pro hmyz likvidační, jak píše Eklöf, kterého čteme znovu při čelovkách zavření ve svítícím stanu.

Píše o tom, jaký vliv může mít světlo na hmyz rozmnožující se ve vodě: „Umělé světlo vytváří falešné vodní plochy. Asfalt, beton, sklo, lak na karoseriích — všechny tyto materiály odrážejí světlo podobně jako voda… Také jsem už na kapotě někdy objevil potápníky a viděl jepice, jak usedají na parkoviště a chystají se tu naklást vajíčka. Smysl jejich krátkého dospělého života spočívá v zásadě pouze v tom, aby nové generaci zajistily dobré podmínky k vývinu, proto vajíčka kladou do vody. Pokud místo toho vylákáme hmyz na velká parkoviště, můžeme tak přes noc velice účinně vyhladit celé populace.“

Tmu nepotřebují jen zvířata, ale i rostliny. Stromy ve městech zmateně kvetou v říjnu a v listopadu neopadávají, přestože jsou dávno mrazy, protože často stojí v ulici na střídačku s lampami – a shoď listí, když ti lampa každou noc říká, že je dlouhý letní den. Ve městě ale světlo potřebujeme. Jen možná ne tolik, jak ostatně napovídají i iniciativy, které chtějí jeho četnost upravit.

„Ve veřejném prostoru je nutné svítit, ale musíme velmi rychle začít uvažovat o tom, jak moc a čím. Světelné znečištění se zvyšuje o několik procent ročně. Přitom na kvalitní tmě v noci jsou závislé sezónní změny v přírodě, adaptace na zimní období, migrace. Reprodukční fáze organismů je závislá na odečtu kontrastu mezi dnem a nocí, který neustále snižujeme, a tím vcelku významně ohrožujeme ekologické vztahy v přírodě,“ vysvětluje docentka Zdeňka Bendová z Univerzity Karlovy, která tmu a biorytmy spojené se střídáním dne a noci zkoumá roky.

Zhasínáme čelovky a chvíli čekáme, než si naše oči zvyknou. Zapomínáme, že se máme bát tmy. Najednou tady mimo město nemáme strach, co by z ní mohlo vyskočit. Necítíme paniku, že nemáme kontrolu nad prostorem kolem, že zmizelo viděné, to, o čem máme přehled. Neměli bychom se bát spíš světla?

A tmy si vážit. A pečovat o ni.

Tak, jako večer pomalu padal soumrak a den se měnil na noc jen pomalu, po vrstvách vzduchu, jak když hladíte po srsti valaškou ovci, přichází svítání nečekaně rychle. Během pár minut hvězdy zblednou, co nezakryly mraky, vyžene Slunce kdesi pod obzorem. S tmou mizí i odstíny černé a svět je zase barevný. Na dvanáct hodin. Večer to kouzlo zase uvidíme. Když necháme čelovky v batohu…