Článek
Člověk by musel být slepý, aby tu přehlédl všechny nabídky na Jánošíkovu chatu nebo Jánošíkovu kolibu. A kdyby se vám to přece jen podařilo, tak vám určitě neunikne pohled na kopec nad odbočkou do Vrátnej doliny. Na něm se totiž tyčí obří, sedm a půl metru vysoká Jánošíkova nerezová plastika od sochaře Jána Kulicha, kterou tady vztyčili v roce 1988 u příležitosti třístého výročí zbojníkova narození. Spolu s amfiteátrem, v němž se každoročně konají Janošíkovy dny, tvoří Jánošíkův památník.
Když tady v Terchové ale odhlédnete od marketingových lákadel a vydáte se po horách s batohem a očima otevřenýma, můžete projít Jánošíkovým krajem mimo reklamní pasti a nasát autentickou krásu skrze krajinu. A nezáleží, zda to jsou skalnaté majestáty Velkého či Malého Rozsutce, nebo neprostupný prales, kde se zbojník snadno schoval v každé úvozové cestě.
Slovenská Terchová je vstupní branou do Malé Fatry, leží asi 15 kilometrů východně od Žiliny. Nachází se tu přírodní rezervace Veľká Bránica, Rozsutec, Tiesňavy, Chleb a horský masív Boboty.
Nejfrekventovanější odbočka v Terchové z hlavní cesty vede Vrátnou dolinou nahoru k lanovce, která vyváží turisty na hřebenovku: doprava Velký Kriváň, doleva směrem na Velký a Malý Rozsutec.
Vy se vydejte úplně na druhou stranu než davy turistů, z Terchové vede totiž i odbočka vlevo ke zbojníkovu Rodnému domu v obci Jánošíkovci. Ano, tady se kdejaký kout jmenuje příjmením rodů, které zde žily. Je to šest kilometrů autem přes menší a menší shluky usedlostí, osamocené lazy až nahoru. Vydat se můžete i čtyři kilometry po naučné stezce Jánošíkovým chotárom.
Pokud máte jen trochu svěží nohy, nechte auto dole v Terchové a vystoupejte pěšky právě tudy, stojí to za to – cesta totiž vede přes Kýčery, osadu, kolem níž se rozprostírá takzvaný malý Slovenský Hollywood.
Přírodní scenérie a výhled na skalnaté štíty přilákaly Juraje Jakubiska, když točil Nejasnou zprávu o konci světa, Agnieszku Holland s Jánošíkem, Filipa Renče, který tady natáčel propadák Zoufalé ženy dělají zoufalé věci nebo Kevina Connora a jeho Frankensteina. Nic než louky, lesy a dřevěnice. Odtud je to už jen kilometr k Jánošíkovu rodnému domu.
Valašky pro každého
Jenomže Jánošík se ve skutečnosti narodil o sto metrů dál. To místo připomíná jen kámen z původního rodného domu zbojníka a jeho sourozenců, chalupa spadla po druhé světové válce, protože v ní dlouho nikdo nežil a byla zanedbaná.
Jestli si také lámete hlavu s tím, jak může spadnout tak slavný dům, brzy vám to bude jasné. Míjíte chalupy, které mají ten nejkouzelnější romantický ráz, dřevěnice se slaměnými střechami, jenže to vše v tak zuboženém stavu, že tu zubem času padá každá třetí. Na téhle straně nejsou sjezdovky, turismus vydělává jinde. Ale ten klid a liduprázdno stojí za to.
Tabule po cestě upozorňují na to, že rodný dům je jen symbolický. A opravdu, dřevěná chaloupka působí sice autenticky, ale je tak dozdobená a dokrášlená marketingem kolem Jánošíka, že je sotva vidět mezi bizarnostmi.
Láká na malování na obličej, Jánošíkovu pokladovou stezku pro děti, pamětní raženou minci, zvonkohru složenou z kravských zvonců, plyšové ovce a medvěda vyfoceného a ve velkém formátu vytištěného a nalepeného na popelnici vedle korýtka s vodou. A všude kolem se prodávají valašky, malé, větší i ty největší, každý druhý turista se tu o ně opírá.
Ztraceno v překladu aneb Slovníček místopisných pojmů
Mnoho slov, která se na slovenských horách používají v místopisu, pochází z rumunštiny a valašského nářečí. Přinesli je právě Valaši a častým používáním se přetavila na místní výrazy:
- Kýčery - horský hřeben nebo pastvina na něm.
- Polana (poľana) - lesní louka, mýtina či paseka, místo, kde se mezi lesy v horách dalo žít a pást ovce.
- Grúň - „stráň chrastím porostlá“, jak říká etymologický slovník. Výraz se používá pro horský hřeben nebo prudkou stráň.
- Kotáry - horská krajina chudá na úrodnou půdu plná strží, roklí, výmolů a křovin s neprostupným lesem.
- Lazy - samoty, odlehlé horské osady, které vyrostly na vyklučených loukách.
- Chotár - spisovně bychom řekli extravilán obce, jde o území mimo zastavěnou část vesnice, která ale ke vsi patří, zejména pole a pastviny. Historicky se slovo používalo jako označení pro hranici a také pro mez, která oddělovala dvě území s různými majiteli.
Valaška přitom není jediný atribut Juraje Jánošíka, i když zbojníci valašku potřebovali dennodenně. Zkouška, kterou museli muži skládat, aby je mezi zbojníky přijali, se kolem ní točila – nejprve musel budoucí zbojník sestřelit jedlovou větvičku, pak vyskočit a valaškou ji strhnout k zemi.
Zbojník se od obyčejného lapky lišil právě snad jen tím, že chodil po kotárech v kroji – s valaškou a také s opaskem pobitým železnými cvoky, které chránily jeho břicho před úderem a zraněním. A nepostradatelným kloboukem s širokým okrajem. Ještě v devatenáctém století bylo zákonem zakázané takový klobouk nosit, protože prý ponoukal majitele ke zbojničení.
I košile měla svůj důležitý úkol – zbojníci si ji pomazávali smůlou z místních stromů. Údajně proto, že smůla měla magickou moc, odvracela nepřátelské zbraně a zbojníka činila nezranitelným. Ve skutečnosti šlo ale spíš o ryze praktickou záležitost, smůla jednoduše chránila oblečení před deštěm a větrem. Smůla má zároveň i antibakteriální účinky, mohla tak být zdrojem první pomoci při zranění způsobeným prodíráním se houštím. Ostatně smolné masti se používají dodnes.
Velitelem horních chlapců
U Jánošů, jak znělo jméno rodu původně, měli ještě Jana, Martina, Adama a Barboru, úplně jisté to však není, chlapců se stejným příjmením v té době žilo na kopanicích víc a matriky ze sedmnáctého století nejsou úplně spolehlivé.
Co ale víme jistě je, že během Rákoscziho povstání v Maďarsku proti Habsburkům se mladý Jurko přidal na stranu povstalců. Po bitvě u Trenčína se pak vrátil domů a ať už z donucení, nebo kvůli obživě se postavil na stranu císařských pluků. Sloužil na Bytči, kde se seznámil s vězněným zbojníkem Tomášem Uhorčíkem.
Znovu se setkali v roce 1711 na Terchové a začali spolu loupit a přepadávat bohaté kupce na cestě do Žiliny. První doložený okradený byl Jan Šipoš pod Strečnem, Juraj Jánošík touhle akcí ukázal, že se zbojničení nebojí a Uhorčík mu svěřil vedení skupiny „horních chlapců“.
Kdo jsou Valaši
Juraj Jánošík je nejznámějším karpatským zbojníkem, jehož osud je úzce spjatý s valašskou kulturou a pasteveckým způsobem života.
Valaši původně tvořili specifickou pasteveckou vrstvu v Karpatech, z Rumunska přišli na Slovensko, do jižního Polska a na východní Moravu v 16. století. Jejich drsný horský život, zvyky a tradice položily základ zbojnickému hnutí. Původně šlo ale skutečně o pastevce, kteří hnali stáda bez ohledu na dnešní hranice mezi státy.
Zbojníci, včetně Jánošíka, byli často původem pastevci a lidé z valašských osad na Oravě, Kysucích či Pováží, kteří odmítali těžké poddanské roboty a drsnou šlechtickou nadvládu.
Atributem valachů je valaška, sekera, kterou používali nejenom při pastevectví či porážení ovcí, ale hodila se každodenně v lese na prořezávání mlází nebo proti divokým zvířatům. Její výhodou bylo i to, že v dobách zákazu nošení zbraní se hlava sekery dala schovat v širokém zbojnickém rukávu a vypadala tak jen jako vycházková hůl. Chlap bez valašky byl vnímaný jako neplnohodnotný.
Dnes tvoří valašská kultura základ slovenského lidového umění a kulturního odkazu.
Ti pod Jurajovým velením zbojničili dva roky, zimy trávili každý po svém doma, vždycky na jaře na svatého Vojtěcha se sešli nahoře v kopcích, na svatého Michala na začátku podzimu družinu zase rozpustili a vrátili se hospodařit a sklízet úrodu ke svým rodinám. Nešlo přitom o žádnou malou a jednolitou tlupu, jak to známe z pohádek, u horních chlapců působili Maďaři, Slováci, Poláci i Češi a operovali nejenom na Fatře, ale i daleko u Vsetína nebo v Liptovské a Nitranské župě. A právě Liptovský Mikuláš byl Jurovi osudný.
Hajduci dopadli Uhorčíka i Jánošíka v březnu 1713. Do Liptovského Mikuláše byl povolaný kat, který Jánošíka mučil, ten se v konfrontaci s některými okradenými přiznal ke zbojničení, ale popřel, že by kdy někoho zabil. Právě tohle bylo pro jeho obhájce důvodem k tomu, aby požadoval pro Juraje milost, nedopustil se přece žádného hrdelního zločinu. Marně.
17. března 1713 byl odsouzený k pověšení na hák za levý bok a protože v Liptovském Mikuláši neměli vlastního kata a toho, který Jánošíka vyslýchal, si „půjčili“ z Nitry, bylo rozhodnuto, že k popravě dojde hned v den soudu, aby kat nemusel jezdit znovu. A pro výstrahu popravil i Jurajova bratra a spoluzbojníka Jana.
Terchovské srdce
Víme, kde se Juraj Jánošík narodil, ale kde je pohřbený? Leží zřejmě na hřbitově v Liptovském Mikuláši v neoznačeném hrobě kdesi u plotu mezi vyvrheli a žebráky nedaleko od šibenice, na níž byl pověšen.
V Terchové to ale vidí jinak – na vrchu Oblaz se tyčí trojúhelníková rozhledna, Terchovské srdce. Právě tady točil Martin Frič film Jánošík a v roce 1935 nechal vystavět filmovou šibenici, na jejímž místě pak místní vztyčili rozhlednu. Jde se k ní z centra Terchové po modré kilometr do kopce a jako všude tady - když vystoupáte svoje kilometry, odmění se vám hory nádherným výhledem.
A ještě jedna šibenice v Terchové stojí, poplatná tomu kouzelnému slovenskému mixu úcty k historii a horskému marketingu. Dřevěná památka cestou ke stříbrné Jánošíkově soše mezi místní samoobsluhou a dětským hřištěm hlásá: „Zákaz vstupu! Na šibenicu mohlo iba Jánošík!“
