Miliardáři experimentují s prodlužováním života. Jenže pouze na sobě

Když se benátský šlechtic Luigi Cornaro ve svých 40 letech dozvěděl od lékařů, že kvůli rozmařilým životem podlomenému zdraví mu zbývá možná jen pár let života, začal jim pozorně naslouchat - a hlavně se jejich doporučeními řídit.

Přitom opatření bylo velmi přísné: zásadně se omezit. Cornaro už do konce života jedl jen přesně určené množství potravin – dvanáct uncí denně, později čtrnáct – a pil přesně odměřených čtrnáct uncí vína. Sám před smrtí tvrdil, že mu je už přes 100 let, ale to byla velmi pravděpodobně vědomá lež. Jeho věk se pohyboval někde kolem 80 let.

Cornarova kniha „Zaručená metoda, jak dosáhnout dlouhého života“ (je to jen jeden z titulů, který se pro ni během staletí používal) je v určitých ohledech pro některé inspirací dodnes. Když ne konkrétními doporučeními, tak alespoň svým přístupem.

Velmi podobně dnes například postupuje asi nejznámější postava (částečně proto, že je asi nejbizarnější a nejotevřenější) viditelné skupiny technologických miliardářů, kteří věnují značné prostředky a úsilí právě snaze prodloužit si život, podnikatel Bryan Johnson.

Muž, který proslul sdílením dat, jako jsou počty nočních erekcí, vytvořil, či spíše průběžně vytváří a mění protokol pro dosažení dlouhověkosti nazvaný Blueprint (anglicky tedy jako „plán“). Zaměřuje se především na zvládání chronických projevů, které současná medicína považuje za zvládnutelné, ale nevyléčitelné – a chce z nich udělat potíže léčitelné za pomoci pokročilé diagnostiky a léčby personalizované na nejvyšší možnou míru.

Johnson se Cornarovi přiblížil i co se týče používaných prostředků. Nejen, že je posedlý tím, co a v jakém množství konzumuje, ale v roce 2019 začal sám na sobě experimentovat s denními injekcemi látky, která de facto napodobuje Cornarovu extrémní střídmost.

Šlo o prostředek zvaný rapamycin, jenž se běžně používá k potlačení funkce imunitního systému. Tedy například proto, aby tělo po transplantaci neodmítlo cizí orgán. Pro Johnsona a jemu podobné je ovšem důležitější, že látka v těle vyvolává podobné efekty jako omezení příjmu potravy.

To dává dobrý smysl: omezení kalorického příjmu prodlužuje v pokusech konzistentně život výzkumných zvířat. V případě myší prodloužilo snížení množství kalorií o 40 procent medián délky života o 36 procent (ačkoli o tom, jak dlouho konkrétní hlodavec bude žít, rozhodovaly hlavně jeho genetické „vlohy“).

Prodloužení života rozhodně není zadarmo. Zvířata ve zmíněném pokusu například ztrácela svalovou hmotu a měnila se jim skladba imunitních buněk způsobem, který by je mohl činit náchylnějšími k infekcím. (U lidí, kteří dva roky drželi mnohem mírnější restrikci, klesla hustota kostí v bederní páteři i v kyčli a u čtvrtiny z nich se objevily příznaky chudokrevnosti – ale protože jde o lidi, pokusy s vlivem restrikce na délku života se provádí těžko).

Podávání rapamycinu mělo u zvířat podobný efekt jako snížení příjmu potravy. Dokáže myším prodloužit život o 23 až 60 procent, a to tím, že tlumí dráhu mTOR, kaskádu chemických reakcí, která řídí růst buněk a má co dělat se stárnutím. Platí to u celé řady druhů.

U lidí se opět podobné pokusy provádí hůře, a tak máme jen velmi slabé indicie. V roce 2023 se objevily například výsledky dotazníkového šetření mezi 333 lidmi, kteří rapamycin užívali mimo schválené indikace, většinou právě aby zpomalili stárnutí. Uživatelé podle autorů obecně uváděli, že vnímají zlepšení kvality života.

Nicméně výsledky nelze ani zdaleka označit za důkaz: jedna jasná námitka je, že práce stojí na tom, jak lidé subjektivně hodnotili svůj zdravotní stav. Nelze také vyloučit, že v souboru chyběli lidé, kteří zaznamenali nežádoucí účinky a lék vysadili.

Přesně to byl mimochodem i případ Johnsona, který (ve spolupráci se svým týmem a externími poradci) vyzkoušel několik různých protokolů, jak látku užívat: střídal týdenní, čtrnáctidenní i jiné rozvrhy a testoval dávky pěti, šesti i deseti miligramů. To u něj není nic neobvyklého: svůj denní režim léků, peptidů v podobě doplňků i injekcí a dalších lékařských zásahů si mění neustále.

V září 2024 ale svůj osobní pokus s rapamycinem ukončil, protože přínosy nevyvážily potíže, které popsal v příspěvku na síti X: opakované kožní infekce, vysokou hladinu glukózy, odchylky v krevních tucích a zvýšenou klidovou tepovou frekvenci. Pochopitelně není zcela jisté, že příčinou byl právě rapamycin, ale jinou se odhalit nepodařilo.

Obtíže, které Johnson zažil, jsou také dobrou ilustrací skutečnosti, kterou popisuje český biolog Adam Obr z přírodovědecké fakulty: „Jednou z nejrozšířenějších mylných představ je, že v biologii je něco buď dobré, nebo špatné – všechno je „něco za něco“, a záleží na našem cíli, jestli je daná věc „dobrá“, nebo „špatná“.

Například cvičení krátkodobě poškozuje organismus (nebo jeho části), ale pokud se z něj tělo zvládne zregenerovat, jeho funkce se zlepší. Léky na rakovinu jsou obvykle toxické i pro zdravé buňky, ale pokud jsou více toxické pro ty nádorové, pacientovi mohou pomoci.

Podobné náhlé změny nejsou v komunitě boháčů s podobným zaměřením jako Johnson nic nového. Roky se v okruzích Silicon Valley těšily oblibě doplňky zvané „exogenní ketony“, které mimo jiné snižují hladinu cukru v těle a údajně zlepšují myšlení. Prodávaly se jako prémiová pomůcka pro soustředění a jako stimulant pro manažery.

Letos v březnu ovšem podnikatel Tim Ferriss a rizikový investor Kevin Rose ve svém populárním podcastu varovali posluchače před některými doplňky s těmito druhy látek na základě pokusů na zvířatech (podle nich by mohla vyvolávat stav podobný ztučnění jater). Obliba látky tedy klesla.

Může se to snadno znovu změnit. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v roce 2019 a pak opět v roce 2024 varoval před infuzemi „mladé plazmy“, tedy před transfuzemi krve od mladých dárců. Propagují se jako léčba proti stárnutí a také Johnson je do svého režimu pravidelně zařazuje; dárcem je přitom jeho vlastní syn.

Pokusy sice provází upozornění varující, že přínosy jsou nejasné či neprokázané, ovšem amatérské experimentátory neodrazují. Miliardář Peter Thiel řekl v roce 2014 agentuře Bloomberg, že užívá lidský růstový hormon v naději, že se dožije 120 let. Odborníci přitom upozorňují na podstatná rizika a uvádí, že důkazů o tom, že by hormon vracel zdravým dospělým mládí nebo energii, je málo. (Není jasné, zda Thiel ještě hormon bere, na otázky novinářů v poslední době nereagoval.)

Ve snaze vylepšit si myšlení sáhla část technologických špiček po metylenové modři, sloučenině s dlouhou minulostí textilního barviva. Látka je schválena pro omezené použití, především k léčbě jedné vzácné poruchy krve. Nebo propagují nikotinové sáčky, které prý mají zlepšovat schopnost soustředění a dodávat energii. A to přesto, že rizika vzniku závislosti na nikotinu jsou dobře zdokumentovaná.

Kdyby se bohatí muži toužící po delším životě měli držet prokázaných postupů, byl by jejich rejstřík velmi omezený: žádný lékařský zásah, který by prokazatelně zpomaloval stárnutí a tím prodlužoval lidský život, totiž zatím neexistuje, shrnul současný stav vědeckého poznání Andrew Steele pro časopis Nature. Najdou se slibné nápady, na lidech ovšem jejich vliv nikdo rigorózně neověřoval.

Neznamená to, že by všechny postupy či nápady „biohackerů“ ze Silicon Valley byly pomýlené, to ani náhodou. „Pokud se ptáte, jestli bere něco, co nedává smysl, řekl bych, že ne,“ reagoval genetik Nir Barzilai na otázku ohledně smysluplnosti zveřejněného Johnsonova režimu z pohledu odborníka.

Zároveň ovšem on i další jedním dechem dodávají, že to není důkaz účinnosti. Jinak řečeno, jde o postupy či myšlenky, které by z biologického hlediska mohly fungovat, zároveň ale nemáme žádné doklady o tom, že skutečně fungovat budou.

Ani odborníci přitom nedokáží předpovědět, zda na papíře rozumně vypadající a dobře zdůvodněný zákrok či léčba nakonec spíše neuškodí. Tak dobře biologii prostě ještě nerozumíme. K ověření výsledků by byla zapotřebí opravdu důkladná zkouška – tedy „klinické testy“ podle dobrých standardů. Ale ty lidé jako Johnson nedělají.

Experimentují jen sami na sobě a jejich „klinické studie“ mívají tedy jednoho účastníka. Což je na závěry málo. Výsledky obsahují určitě i zajímavá data, ale stejně tak je v nich spousta náhodného „šumu“, který je důsledkem právě extrémní individualizace léčby.

Když nějaký postup zdánlivě funguje u jednoho miliardáře, neznamená to, že se osvědčí pro miliardy lidí. Klinické studie jsou jeden z největších výdobytků moderní medicíny a základní kámen jejího nesporného úspěchu, který zásadně změnil svět. Ale na jednom člověku se prostě a jednoduše provádět nedají.

Johnson a jeho vědecký tým, který stojí za Blueprintem, redakci Nature sdělili, že randomizované kontrolované studie sice zůstávají zlatým standardem pro hodnocení jednotlivých terapií a zásahů, ale měření na jednom člověku považují za další hranici, kterou je třeba překročit. Taková měření na jedné osobě umožňují podrobnější sledování, než je v klinické studii praktické. Tvrdí, že už zachytili signály, které leží za hranicí publikované literatury a představují vůbec první pozorování u člověka.

Přitom ale někteří komentátoři upozorňují, že ta část technologické smetánky, která se svými poznatky svěřuje veřejnosti, je mnohdy prezentuje tak, jako by se jednalo o ověřené výsledky.

Snad proto, že sami pochází z technologického prostředí, nebojí se odborného výraziva, mluví suverénně o věcech, které jsou laikům málo neznámé či zcela neznámé. Pochopitelně se pak může zdát, že tvrzení jsou lépe podložená, než ve skutečnosti jsou.

Zatím se podle Adama Obra musíme smířit s tím, že delší život ve zdraví souvisí hlavně s faktory, které medicína přímo ovlivnit nedokáže: pořádný spánek, dostatek pohybu, dobrá strava a management stresu. „Hlavní klíč k dlouhověkosti a hlavně zdraví i do vyššího věku se tak skrývá v naší hlavě,“ myslí si český biolog.