Vysoké pece dávno vychladly, srdce Vítkovic však tepe dál

Dýmající kolos v srdci Ostravy sice před téměř třiceti lety vyhasnul, život uvnitř areálu ale neustal. Hutníky a žár vysokých pecí vystřídali návštěvníci, muzikanti, děti a kdysi průmyslový areál se stal výjimečným kulturním centrem.

Málokoho by to přitom v roce 1828, kdy olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsburský železárny v tehdy malé obci Vítkovice založil, napadlo. Tehdejší Rudolfova huť položila základy budoucímu giga areálu, který neměl v Evropě obdoby.

Vítkovicím nahrávala i jejich poloha – měly nablízku uhelné doly, dostatek vody i beskydskou železnou rudu. Založené železárny měly pohánět industrializaci monarchie, v první řadě dodávat kolejnice a další materiál pro chystanou železnici.

Ve 30. letech 19. století zde vyrostla první vysoká pec na koks, která zpracovávala právě uhlí vytěžené přímo v areálu. Z ní se postupně rozrostl rozsáhlý hutní komplex se šesti pecemi, jenž kromě železa vyráběl i ocelové konstrukce, parní stroje nebo pancéřování pro válečné lodě.

Kolem huti se rychle rozrůstala i samotná obec. Investovalo se do bydlení, škol i infrastruktury, a než uplynulo osmdesát let od jejího založení, proměnila se z vesnice ve výstavné město – Vítkovice získaly městská práva v roce 1908. O půl století dříve, roku 1852, byl založen i důl Hlubina, ze kterého bylo možné těžit černé uhlí v bezprostřední blízkosti koksoven a pecí. Své jméno získal díky mimořádné hloubce 1,2 kilometru – v okolí se totiž jinak nacházely především povrchové žíly.

Za války Vítkovice obsadili Němci a arizovaný podnik nasadili na výrobu munice a součástek raket V-2. Plynojem dokonce zasáhla bomba, ta ovšem nevybuchla a zůstala zde ležet až do roku 1970. Obnova areálu po válce začala rychle – již 9. května a následně přešel podnik do rukou státu.

Práce v železárnách patřila k nejnáročnějším a zdraví i životu nebezpečným profesím – zaměstnanci se pohybovali v těžkých pracovních oděvech a čelili extrémním teplotám i dalším rizikům. To potvrzuje například tragédie z roku 1960, kdy při výbuchu metanu v dole Hlubina zahynulo 54 horníků.

„Práce v železárnách byla opravdu náročná a navíc často ve velkém horku. Lidé během šichty vypili v některých provozech litry tekutin, mimo jiné také povolené, tuším, šestistupňové pivo. Při vyklízení se tady našla spousta lahví. Různých a různě,“ popisuje podmínky zaměstnanců výkonná ředitelka spolku Dolní oblast Vítkovice Renata Červená.

V šedesátých a osmdesátých letech areál procházel modernizací – od zprovoznění nejmodernější vysoké pece v republice přes soustředění výroby surového železa do Vítkovic až po generální opravy vysoké pece č. 1. Nakonec se ale provoz zastavil, poslední odpich (proces, kdy se z vysoké pece vypouští roztavené surové železo) v roce 1998 po 162 letech ukončil historii výroby surového železa. Podnik se kvůli ekonomickým potížím rozdělil na samostatně privatizované ocelárny a strojírenskou výrobu a až do roku 2010 areál postupně chátral.

S koncem těžby uhlí se Ostrava vyrovnávala pomalu a stejně tak těžké bylo otočit list pro areál Dolních Vítkovic. V roce 2002 došlo k prohlášení Dolu Hlubina, koksovny a vysoké pece Vítkovických železáren s unikátním technologickým tokem „uhlí-koks-železo“ za Národní kulturní památku, která se zároveň stala součástí seznamu Evropského kulturního dědictví.

Bylo tedy jasné, že objekt nemůže jen tak zůstat ležet ladem. Jenže co s ním? Přelomovým se stal rok 2003, kdy objekt připadl novému majiteli. Pod taktovkou společnosti Vítkovice se začala realizovat vize proměny původně chátrajícího průmyslového areálu na unikátní vzdělávací, společenské a kulturní centrum s důrazem na zachování unikátních prvků industriální architektury.

„Autorem přeměny Dolních Vítkovic je architekt Josef Pleskot a podnikatel, mecenáš, člověk, který Ostravu miluje – Jan Světlík. Ten je takovým tátou a vizionářem celého místa. A to, co tu nakonec skutečně vzniklo a nezůstalo jen v něčí hlavě a na papíru, je podle mne především díky jeho buldočí povaze. K takovému projektu je skutečně potřeba člověka, který má jasno a nebojí se překážek,“ popisuje Červená.

První objekty se dočkaly proměny v roce 2012, kdy byla dokončena přestavba bývalého plynojemu na Multifunkční aulu Gong. Zde dnes sídlí galerie, kavárna s pekárnou a velký sál s kapacitou 1 500 lidí hostí konference, koncerty i divadelní představení.

Vysoká pec číslo 1 se přístavbou horní plošiny přeměnila na Bolt Tower, na které sedí kavárna a vede jí prohlídková trasa. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout skipový výtah, který vozil suroviny nahoru, ochranné obleky pracovníků, samotnou pec, věže, které ohřívaly vzduch vháněný do pecí, či prašník, který čistil vysokopecní plyn vznikající jako vedlejší produkt při výrobě železa. Právě ten se skladoval v mokrém plynojemu.

„Náš areál má zhruba 11 hektarů, leží na území Vítkovic a Moravské Ostravy a probíhají tu všechny typy akcí. Od festivalů, koncertů, konferencí přes výstavy, příměstské tábory až po driftingové nebo cyklo závody. Ročně k nám dorazí průměrně přes milion a půl návštěvníků, loni padl rekord za celou dobu evidence – více než milion sedm set tisíc,“ uvádí Červená.

Bývalá energetická ústředna se posléze proměnila v Malý svět techniky U6 a restauraci a později byla přistavena také zcela nová budova Velkého světa techniky. V areálu vysokých pecí 4 a 6 plánuje Ministerstvo kultury do roku 2029 otevřít industriální Muzeum+.

„Kromě provozu národní kulturní památky se velkou měrou věnujeme neformálnímu vzdělávání, hlavně v technických oblastech, a to ve Světě techniky, který je v areálu. Hravou formou ukazujeme dětem, co je to ta věda a technika – jak to, že letí letadlo, když je tak strašně veliké a těžké, proč někdy vstávají vlasy na hlavě nebo jak to, že vidí pan doktor mamince do bříška, když máma čeká bráchu nebo ségru. Aby je to zaujalo, něco v nich zůstalo. Ale toto opravdu dlouhodobě vnitřně dotujeme na úkor jiných potřebných věcí. Možná by bylo na čase, aby si to někteří uvědomili, když společnosti chybí lidé v technických oborech. Je to veliká škoda, další cestička k cíli by byla,“ popisuje ředitelka.

Provoz takto rozsáhlého areálu si ovšem žádá i odpovídající zázemí. Řada budov byla postavena pro těžký průmysl, ne pro davy návštěvníků, a udržovat je v bezpečném stavu vyžaduje neustálou péči a nemalé investice. Ne všechny objekty jsou navíc zrekonstruované, ačkoli by si to do budoucna provozovatelé přáli.

„Areál je náročný na provoz, do údržby a revizí jdou desítky milionů korun ročně. Prioritou je zajistit bezpečnost všech. Snažíme se nestát jen s nataženou rukou a sami si finance zajišťovat, být co nejvíc soběstační, ale bez partnerů, podpory kraje, města a návštěvníků, kteří zaplatí vstupné, by to nešlo,“ uzavírá Červená.