Článek
Vláda trumfla i nejsmělejší očekávání. V pondělí oznámila, že si chce půjčit 389 miliard, což znamená skoro trhnout rekord. Vyšší rozpočtový schodek tu byl jen jednou, za nejhlubšího covidu.
Kdo tvrdí, že to jinak nejde, je zralý na demisi. Protože vlastně přiznává, že si neví s vládnutím rady. Ekonomika běží slušně, nejsme v žádné krizi a zadlužování v ještě větší míře než letos zkrátka nelze obhájit.
Správný postup není žádná ekonomická věda. Kdo nevyjde s penězi, musí buď šetřit, nebo si obstarat větší příjmy. Ideálně obojí. U státní kasy se příjmy vylepšují zvýšením daní – což je v Česku tabu, a právě proto jsme tam, kde jsme.
Pro připomenutí, co je normální, stačí návrat o sedm let zpět. To ještě žil Karel Gott a ruští hokejisté směli na mistrovství světa, tedy ano, je to svým způsobem dávno. Ale ne zas tak moc. I tehdy vládl Andrej Babiš a vystačil si se schodkem 29 miliard. Slyšíte správně, to číslo bylo o řád menší a všechno fungovalo.
Pak přišly výjimečně krizové roky, ale ty už jsou v Česku naštěstí pryč. Nežijeme v lockdownu, elektřina už zlevnila sama od sebe, přilepšování na dluh nepotřebujeme. I proto, že kdyby náhodou přišla nějaká další velká krize, jsme s rezervami na hraně a není moc kam dál jít.
Chce-li vláda víc investovat, budiž. Silniční a železniční síť se buduje rekordním tempem, výdaje do obrany rostou, to je obojí správně. Dluh ale roste ještě mnohem víc a hlavním důvodem je, že jsme si daně v covidu uměle snížili. Co mělo být dočasné, to zůstalo. Zvykli jsme si, máme to rádi, vláda to ví – a tak se rozhodla, že místo nápravy ještě přitopí pod kotlem.
Konkrétně příplatky na elektřinu alias – jak říká ministr hospodářství Karel Havlíček (ANO) – odbourání zelené daně. Slevy na pojistném pro živnostníky, úlevy ze spotřební daně na naftu, konec televizních poplatků. To vše jsou odpustky dříve běžných plateb.
A příští rok se jede dál. Vrací se školkovné a zaměstnanecké benefity, což je obojí koncipováno jako úleva u daně z příjmů. V restauracích klesne DPH na nealko nápoje. Výhledově je pak v programu nižší korporátní daň či snížení firemních odpisů, rozšíření okruhu podnikatelů bez povinnosti platit DPH a nulová daň u léků na předpis.
Většina z toho se teprve chystá, aniž by vláda řekla, čím výpadek vyrovná. Podobně je to s úlevami, které už fungují delší dobu a netroufla si na ně ani minulá vláda. Byť aspoň nějakou snahu o zdravější hospodaření měla a schodek rozpočtu snižovala. Novou vládu schodek netrápí a daňové výpadky už úplně pomíjí. Jde přitom o zásadní peníze.
Zrušení superhrubé mzdy v roce 2021 snížilo příjmovou daň plošně každému zhruba o sedm procent. Říkalo se na dva roky, ale už to tak zůstalo. Loni se výpadek vyšplhal podle výpočtů institutu IDEA na 117 miliard. Ztráta se rok od roku kumuluje a státní dluh naskakuje.
Podobný příběh jsou spotřební daně. U benzinu a nafty jde o fixní částky v korunách za litr a už celé dekády se s nimi skoro nehýbá. Bez ohledu na inflaci. Jak vládě připomněl europoslanec TOP 09 Luděk Niedermayer (v jednom z mála skutečně konstruktivních opozičních příspěvků k rozpočtu), reálnou ztrátu z tohoto titulu lze vyčíslit v dnešních cenách na 60 miliard.
A dá se pokračovat. Ač se současná vláda vydává primárně za ochránce chudších vrstev, udržuje letitou anomálii v podobě velmi nízké daňové progrese. Daňová sazba roste až u trojnásobku průměrné mzdy a na evropské poměry relativně málo. Lidé s vyššími výdělky utíkají do zvýhodněného švarcsystému. Velké příjmy, prodá-li někdo celou firmu, zůstávají osvobozené.
Český rozpočet extrémně závisí na zdanění práce, zatímco na zdanění majetku se bojíme sáhnout. Realitní daně jsou nízké, bez – jinde běžných – příplatků za druhou, třetí a další investiční nemovitost. Vlastní byt je naopak klíčem k úlevě skrze slevy za hypoteční úroky.
Ty jsou populární a nedotknutelné, ale z hlediska rozložení daňové zátěže ne moc spravedlivé. Všichni si půjčíme, abychom peníze přerozdělili ve prospěch těch, kteří už bydlí ve vlastním.
Zvedat daně by mělo být to poslední, co zodpovědná vláda dělá. Vždy by tomu měla předcházet upřímně míněná snaha něco ušetřit, zvlášť teď krátce po volbách. Až po vyčerpání škrtů lze po veřejnosti chtít něco navíc. Český příběh je ale specifický v tom, že mnohé daně jsou uměle stlačené pod normální úroveň a vláda zkouší veřejnosti namluvit, že to tak může zůstat.
Nemůže, nechceme-li žít v Kocourkově, kde si na jedné straně ulevíme a z druhé strany si na to půjčíme emisí státních dluhopisů s úrokem skoro pět procent. Podle ministryně financí Aleny Schillerové jinak ekonomice hrozí „naprostá kolize“. Ale co když je to ve skutečnosti přesně naopak?
