Článek
Nechme stranou byrokratickou anomálii, kdy výběr peněz od daňových poplatníků běží v Česku zbytečně natřikrát. Trojí přiznání – nejdřív pro finanční úřad, pak pro důchodovou správu a zdravotní pojišťovnu. Tři výpočty, tři platby.
Sjednocení tří kanálů do jednoho už se chystá dlouho. Ještě v dobách, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek, vznikl pro cílový stav i úřední název „jednotné inkasní místo“. Dotažení teď slibuje i Babišova vláda, tak uvidíme.
Najdou se však i vážnější nedostatky, s kterými vláda nic podnikat nehodlá, i když se o nich mluví stále dokola. Je-li tedy dnes český „tax-day“, pojďme si shrnout, co vlastně platíme a co je na tom špatně.
Za prvé: výdělky v Česku jsou zdaněny nezvykle hodně. V covidu přišly úlevy, ale v součtu za celou společnost přinesly víc škody než užitku. Za druhé: Úlevy nejvíc pomohly těm, kteří už byli zvýhodněni předtím nezvykle slabou daňovou progresí, která se jinde moc nevidí. Za třetí: Jiná nelogická zvýhodnění, jako je švarcsystém, fungují už desítky let.
Systém je děravý, ekonomice neprospívá a právem ho mnozí mohou brát jako nespravedlivý. Tyto slabiny se navíc v čase spíš horšují.
Ale popořadě.
Mejdan na dluh pro nejbohatší
Je únavné to stále opakovat, jenže ztráty po zrušení superhrubé mzdy jsou omračující a v čase naskakují. Změna byla uprostřed covidu prezentovaná jako dočasná pomoc ztrápené ekonomice formou populárního ponechání peněz v peněženkách lidí. Některé peněženky si ale polepšily o dost víc než jiné.
Státní pokladna přišla podle tehdejších výpočtů institutu IDEA z roku na rok o 116 miliard korun. Kde peníze skončily? Poplatníci si je rozdělili velmi nerovnoměrně. Když se Češi rozčlení do pěti stejně početných množin podle příjmu, ke spodní pětině doputovalo jen pět miliard. Naopak k nejlépe situované pětině šlo 43 miliard, tedy víc než třetina.
Anebo jinak, slovy obsáhlé studie Chytřejší daně, vydané loni k volbám v koprodukci IDEA, PAQ Research a Centra veřejných financí: Spodní desetině zaměstnanců přilepšilo zrušení superhrubé mzdy maximálně o sto korun ročně, horní desetině pomohlo v průměru o 44 tisíc.
Když se ekonomové v IDEA k výpočtům letos vrátili, zjistili, že výpadek byl nakonec o něco nižší. V prvním roce činil 80 miliard a na 117 miliard vystoupal až loni, ruku v ruce s inflací a růstem ekonomiky.
Stížnost na nerovné rozdělení odepsaných peněz ale platí. Stejně jako fakt, že šlo o obrovský výpadek. Stát přišel na dani z příjmu skoro o polovinu peněz, bez náhrady a bez odpovídajících úspor. Manko se pokrylo na dluh, který v čase narůstá. Za šest let od zavedení změn naskočil o 660 miliard (viz graf).
Nerovná rovnost
Z dočasné slevy – a extra dluhů – se stal nový normál, hájený nejčastěji tím, že zdanění práce je přece v Česku vysoké. Což je pravda, známá už od 90. let a opakovaná v každé seriózní ekonomické studii. Naposledy před měsícem v ročence OECD jménem „Taxing wages“, kde míra zdanění zaměstnanců vyšla opět vysoko (viz box).
Kolik si stát bere?
Celkové zatížení práce loni podle každoročního žebříčku OECD dosáhlo v Česku 41,2 procenta. Číslo poměřuje, kolik firma vynaloží na bezdětného zaměstnance s průměrnou mzdou a kolik si z toho strhne stát, v Česku včetně pojistných odvodů zaměstnavatele. Průměr zemí OECD činil 35,1 procenta.
Česko vyšlo jako jedenácté z 38 zemí, kde byl rozptyl od 52,5 % (Belgie) po nulu (Kolumbie). Průměr stahují dolů neevropské státy, jako USA, Austrálie, Chile nebo právě Kolumbie, kde je dlouhá tradice nižších očekávání ohledně státem garantovaných služeb a tedy i nižších daní.
Ale najdou se i země, kde se také odvádí méně než v Česku a na první pohled to překvapí. Třeba velkorysé Norsko, Dánsko či Švýcarsko. Důvodů je víc. Třeba že Česko o něco víc než ostatní slevuje rodinám s dětmi, ale hlavně že jiné státy nemusí na zaměstnance tolik spoléhat a mají svůj daňový mix rozprostřený i do jiných sfér, jako je zdanění spotřeby a majetku.
Nerovnoměrné rozdělení daňových úlev se zase omlouvá tím, že bohatí přece vydělávají a odvádějí víc. A že tím pádem by měli mít při vracení peněz do peněženek nárok na větší příděl.
Zásadní háček je ale v tom, že úleva jde k těm, kteří jsou na tom objektivně dobře (budiž) a zdejší daňový systém je vůči nim už tak velkorysý. Už dlouho tu chybí standardní daňová progrese, jaká je v civilizovaných zemích běžná. Lidé s nižšími příjmy nesou dlouhodobě větší část daňového břemene, než je jinde zvykem. A když na ně při rušení superhrubé mzdy nic moc nezbylo, jen se prohloubil existující problém.
Formálně sice máme pro fyzické osoby dvě daňové sazby, 15 % a 23 %. Ale ta horní se vztahuje až na příjmy převyšující trojnásobek (do roku 2023 dokonce čtyřnásobek) průměrné mzdy, což je jen úzká elita. Pro drtivou většinu pracujících — od pokladní po středního manažera či soudce – platí rovných 15 procent. Pro srovnání, v Německu sazba roste spolu s výdělky z nuly až na 45 procent.
Česká zvláštnost vychází z toho, že nejvíc peněz stát strhává přes pojistné, a to hned od první vydělané koruny. Všichni mají stejnou sazbu a neexistuje žádná úleva pro počáteční výdělky. U daně z příjmu sice úlevy existují ve formě nezdanitelného minima a bonusů za děti. Jsou ale nastavené tak, že lidé s nižšími výdělky na ně paradoxně často nedosáhnou v plné výši.
Jsme tedy v bludném kruhu. Systém není moc fér, když zdaňuje první vydělané peníze podobně jako příjmy nad 100 tisíc. Je odlišný od zavedené solidární praxe úspěšných evropských zemí. A poškozuje celou ekonomiku, protože vysoká zátěž nízkých výdělků tlačí plno lidí do šedé zóny anebo fixuje matky dlouho doma s dětmi.
Absence progrese je názorně vidět na výpočtu OECD z roku 2021 (novější data nejsou k dispozici, v Česku se však mezitím nic k lepšímu neudálo, spíš naopak). Cílem bylo zjistit, jak napříč světem rostou odvody s růstem příjmů, konkrétně když by někdo zázračným povýšením vyskočil z 67 na 167 procent průměrné mzdy.
V Česku při takovém skoku daňová zátěž stoupne jen o pět procentních bodů. To je sedmý nejmenší skok z 38 zemí. Ve Švédsku, Itálii, Irsku nebo Nizozemsku vzestup činil 15 až 20 bodů, průměr OECD byl 10 bodů.
Starý známý švarcsystém
Notoricky známou specialitou je také svět těch, kterých se dnešní tax-day ve skutečnosti týká nejvíc – poplatníků, kteří se protloukají na vlastní pěst jako osoby samostatně výdělečně činné a kteří podávají daňové přiznání sami.
Vedle regulérních živnostníků spadá do této skupiny podle studie Chytřejší daně 100 až 175 tisíc lidí, kteří ve skutečnosti vykonávají spíš zaměstnaneckou práci pro jednu firmu a jako podnikatelé se jen tváří. Jde o trik známý už z 90. let jako švarcsystém, stát na něm podle odhadů z roku 2021 tratí 14 miliard ročně.
Úspora na druhé straně – tedy u poplatníků a firem – je obrovská. U hrubé mzdy 80 tisíc zaplatí firma za standardního zaměstnance navíc ještě 27 tisíc na pojistném, než kdyby tutéž práci odebírala od živnostníka na fakturu. On sám kličkou přes švarcsystém ušetří skoro o devět tisíc čistého víc.
Konsolidační balíček minulé vlády propast ještě mírně prohloubil navýšením pojistných sazeb pro zaměstnance o 0,6 procentního bodu. Jisté dorovnání bylo už na spadnutí v rámci penzijní reformy, která měla od letošního roku odvody živnostníků aspoň trochu přiblížit zaměstnanecké realitě. Povolební turbonovela ale tento bod zvrátila, takže navýšené zálohy dostanou živnostníci letos zase zpět a nic se v reálu nezmění.
Sečteno a podtrženo – v celku platíme hodně, ale jak kdo. A když už přišly úlevy, odtekly nelogickým směrem a zvedly dluh. Bylo by hezké mít dnes při odevzdávání peněz aspoň pocit, že člověk je součástí smysluplně fungujícího celku. Tomu se ale Česko rok od roku spíš vzdaluje.
