Šéf FIFA se Argentině smál, proto mohl Messi zdědit Maradonovu desítku

Byl tak dobrý, že si zasloužil, aby jeho dres s blankytně modrými pruhy a číslem 10 už nikdo další v reprezentaci nenosil. Byl přece Dios, Bůh v kopačkách.

Jmenoval se Diego Maradona a tenhle velkolepý plán na slavnostní vyřazení posvátné desítky Argentině nevyšel, i když se snažila hodně. Jenže FIFA řekla ne, její šéf a temná postava fotbalu Sepp Blatter se dokonce Argentincům vysmál. A vida, co následovalo.

„Tohle rozhodnutí mělo pro historii argentinského fotbalu dokonalé konsekvence. Kdyby tehdy číslo 10 zmizelo, nikdy by Maradonův dres nezdědil Messi,“ píše argentinský sportovní deník Olé.

Proto se nyní řeší totéž - osud dresu, jehož váhu a význam si Evropan těžko umí představit. Božský Leo se rozloučil s národním týmem a Argentina zase pláče. Ale už nejde o slzy hořkosti či vzteku, jako když Messi s reprezentací roky nic nevyhrál. Země si utírá oči s radostí, s nostalgií, s vděkem. Loučí se Dios. Vítěz MS 2022 v Kataru a ten, kdo letos doslova dotáhl Argentinu do finále.

Messiho adieu pitvají v zemi pamp do posledního písmenka. Na homepage zmíněného Olé náleželo Messiho konci deset z úvodních jedenácti zpráv. Dojaté komentáře, detailní analýzy, perspektiva národního týmu bez kapitána, Messiho poslední proslov ke spoluhráčům, reakce Messiho nejbližších, rozbor jeho rukou psaného vzkazu zveřejněného na instagramu…

A také zapomenutý příběh o Maradonovi a snaze vyškrtnout číslo 10.

Figuru už měl značně zakulacenou, trápil se na hřišti a hlavně mimo něj. Přesto fotbaloví fanoušci tleskali, když Diego Maradona 10. listopadu 2001 na legendárním stadionu La Bombonera v Buenos Aires nastoupil za Argentinu do rozlučkového zápasu proti Výběru světa.

Naposledy oficiálně pohladil balon svojí kouzelnickou levačkou a šéf argentinského fotbalu Julio Grondona rozhodl, že jeho desítku už na zádech v reprezentaci nikdo mít nebude. Maradonův kult přetrvává dodnes, i dlouho po jeho smrti - autor tohoto textu shodou náhod minulý týden při cestách italskou Kampánií viděl graffiti s Maradonovými obrazy i na opuštěných budovách daleko od Neapole. Děkujeme za vše, Diego, desítka míří mezi nejsvatější relikvie. Takový byl plán.

Jenže se mohl naplnit pouze za cenu příliš velké, ba nesmyslné oběti.

Grondona hodlal hrát bez čísla 10 na mistrovství světa, které v roce 2002 hostily Japonsko a Jižní Korea. Tehdy měly kádry 23 členů (nyní 26) a podle pravidel FIFA musel mít každý tým čísla od 1 do 23. Bez výjimek. Ani pro Maradonu se nenašla.

Fotbal není pro Argentinu otázka života a smrti, ale mnohem víc, zvlášť když šlo o Diega - proto se brankář Roberto Bonano na předběžné soupisce objevil s číslem 24. Jenže tehdejší pán fotbalu a později usvědčený arcikorupčník Sepp Blatter neměl pranic pochopení. A dokonce si neuctivě zažertoval v narážce na Maradonův nejproslulejší moment: „Jestli chcete, dejte číslo 10 Bonanovi. Byla by to jen další desítka, co na hřišti používá ruce.“

Nebylo zbytí, připravit se dobrovolně o jednoho hráče se zdálo moc i Grondonovi. Desítku zdědil Ariel Ortega, bezesporu skvělý plejer, nicméně proti Maradonovi pouhý dělník fotbalu. Tak jako každý jiný Argentinec - než přišel Messi.

Ten dostal reprezentační desítku na záda už jako bažant. Od té doby ji nesundal a jako Maradonův následovník uspěl, pokud ho rovnou nepřekonal. Pravidla FIFA nicméně platí dál, ani na MS 2030 si Argentinci nedovolí škrtnout jednoho člena kádru, jen aby uctili Messiho.

„Dejte jeho dresu čestné místo. Uspořádejte slavnostní ceremoniál, jako měl Manu Ginobili,“ připomíná Olé poctu pro legendu argentinského basketbalu, jejíž dres San Antonio Spurs navždy vyřadili. To se v NBA nebo v NHL děje, ve fotbale nikoli, Maradonův precedens neprošel. A tak deník konstatuje: „Na příštím mistrovství světa ať ji zase nosí někdo jiný.“

Pokud se po Maradonovi zdála tíže jedničky a nuly nesnesitelná, po Messim číslo 10 může jeho nového nositele zarývat do trávníku jako betonový kvádr na zádech.

„Mám proto o Argentinu strach,“ líčil v rozhovoru pro Seznam Zprávy už po MS Viktor Šumský, jehož syn kopal za slavné River Plate, a tak rodina poznala argentinský fotbalový fanatismus zblízka: „Ta země vyloženě potřebuje osobnost, které věří a za kterou je odhodlaná jít. Proto si lidé nechávali houfně tetovat Messiho tvář na tělo. On byl a pořád je jejich vůdce. Stejně jako dřív Evita Perónová, Che Guevara, Diego Maradona nebo papež František. Nejde jen o sport, oni potřebují k někomu tíhnout, věřit mu, k někomu se modlit.“

U Messiho připomínají výstupy v argentinských médiích víc žalmy než žurnalistiku. Autoři jsou květnatí a emotivní. Loučícího se krále oslovují s úctou určenou světcům, třeba když rekonstruují jeho oznámení o konci spoluhráčům, jimž vše sdělil po finále proti Španělsku: „A pak, uprostřed všeobjímajícího smutku, potvrdil konec své nezapomenutelné životní kapitoly v barvách nebeské modři a bílé - a když ho nyní oznámil veřejně, otřáslo to celou zemí.“

Ani moc nepřehání. Když Messi reprezentační kariéru chtěl končit poprvé, kluk jménem Enzo Fernández mu napsal na facebooku dojemný veřejný vzkaz, že bohové nemohou zmizet, že musí být běžným smrtelníkům dál nápomocni, neboť oni to bez nich nezvládnou.

Fernández se pak s Messim potkal v národním celku, vyhráli spolu MS a válčili bok po boku rovněž na tom letošním. A tak Enzo nyní znovu sednul ke klávesnici. Ani po letech se na vyznění mnoho nezměnilo: „Naštěstí ses tehdy vrátil a život byl pak daleko krásnější než ty nejlepší dětské představy.“

Messi dál střílí góly v americké MLS, ale tam už při vší úctě kariéru jen dohrává. Argentina i zbytek světa ho opěvují za všechno, co tomu předcházelo.

„Kdybych měl vybrat fotbalistu s nejbohatší a nejpestřejší mozaikou dílků, řeknu Messi. Jednoznačně. Naštěstí po něm nezůstane prázdno, protože záznamů o jeho genialitě jsou miliony,“ říká pro Seznam Zprávy šéf českých trenérů Verner Lička.

Jeho pohled na nejpopulárnější globální sport bývá zpravidla totálně jiný než u emotivních Argentinců: analytický, detailní, odborný. U Messiho ale i Lička mluví jinak.

„Takový fotbalista se rodí jednou za sto let. Co po něm zůstane? Mezera, slzy. Psal historii. Byl vyvolený. Výjimečný případ. Jeho čísla už se možná nikdy nebudou opakovat a bylo neskutečné, jaký vliv měl na výsledky svého mužstva,“ říká. „Ale nejvíc ze všeho mě poutá jeho příběh. Je jako z pohádky. Jak se kluk z nemajetného prostředí v Rosariu ke slávě dostal.“

Jak se s tátou přestěhovali do Barcelony, jak droboučkému Leovi vymohli léčbu růstovými hormony, jak spolu občas brečeli, protože se jim stýskalo po domově… Ale vždycky měli fotbal.

„Nikdy nebyl atlet, který by upoutával sprinty, osobními souboji, výskoky. Měl v sobě úplně jiné fluidum, které z něj udělalo supermana. Málokdo si vzpomíná, ale on byl jeden z nejlepších presujících útočníků na světě,“ říká Lička o Messiho éře v Barceloně pod koučem Guardiolou. „Taky byl nejefektivnějším hráčem. Tím, co dělal, kdy sprintoval, jaký objem práce odváděl. Nikdy neudělal krok navíc, přesto jako by nebyl z našeho světa. Troufnu si tvrdit, že nikdo v historii fotbalu neměl lepší vedení míče, klamání těla, obcházení.“

Hodně silný názor, Lička si však za ním stojí, i když srovnává s fotbalovými titány.

„Pelé? Určitě ne. Ani Diego. A navíc ta konstantní úroveň. Dvacet let. Chápete? Dvacet let,“ vydechne. „Vzpomínám, když končil Beckenbauer, na toho jsem hrál osobku. Platiniho jsem poznal. Maradonu jsem potkal v Buenos Aires. Přiletěli jsme na přátelák do Argentiny, Diega jsem okukoval z pěti metrů, všichni měli osmnáctimilimetrové špunty na kopačkách, on hrál v obyčejných lisovkách. Když končil Ronaldo, vadilo mi, jak zbytečně přibral. U Ronaldinha mě mrzelo, že tomu nikdy nedal víc.“

Nejvíc mu tak bylo prý líto, když končil jeho český kamarád Ivo Viktor, mistr Evropy z Bělehradu. Messi je jiná kategorie, jeho kouzlení naštěstí ještě nemizí definitivně.

„V Americe si ještě minimálně rok dva zahraje, protože to má v popisu práce svého života,“ říká Lička. „Pak přijdou jiní, zase budou v něčem výjimeční a bude se jim klanět svět, protože fotbal je nádherný v tom, jak je pestrý. Ale na druhého Messiho bych nečekal; nenarodí se. Pro mě zůstane nejlepším fotbalistou všech dob.“