Článek
Než se rozehrálo finále mistrovství světa, přistihl se, jak fandí. Vášnivě jako Argentinec. „Čili daleko víc srdcem než hlavou,“ přiznává Viktor Šumský. V roce 2008 odletěl do Buenos Aires, protože byl přesvědčený, že pro jeho čtrnáctiletého syna Nicolase, talentovaného ofenzivního záložníka, to bude nejlepší fotbalová škola. Převratná kariéra se nakonec nekonala, juniorovi je už dvaatřicet a nekope ani pro radost. Svým způsobem fotbalově vyhořel, nicméně láska k Argentině u rodiny z Vysokého Mýta trvá.
Viktore, jak dlouho vás bolela porážka ve finále?
Po deseti dvaceti minutách muselo být jasné všem, že na promazaný španělský stroj prostě Argentina nemá, ale když jednou fandíte, nechcete si to připustit, protože jste do hry vtažený. Rozum vůbec nefunguje. Říkal jsem si: Když už se dostali až sem, překonali všechny překážky a několikrát v turnaji ustáli klinickou smrt, dokážou to znovu.
Jenže Argentinci nevystřelili za 120 minut ani jednou na branku.
Zaprvé narazili na neskutečně nabušeného soupeře a zadruhé byli vyšťavení. Hlavně emočně. Jejich finále proběhlo o kolo dřív. Velkolepá semifinálová otočka s Anglií se vzkazem o Malvínách byl jejich vrchol. Tam ze sebe dostali maximum. Možná i víc. Pro celou svou zemi, pro své otce a dědečky, pro své děti. Aspoň takový mám dojem zvenčí.
Odplata za Malvíny. Ještě nebyli na světě, když jejich předci válčili s Angličany.
Tak silná je stále vzpomínka na válečný konflikt z jara 1982? Vy říkáte Malvíny, Angličané používají výraz Falklandy.
Nikdo si neumí představit, jaký význam to pro Argentinu má. Jako dneska si pamatuju svůj první přílet do Buenos Aires, jaro 2008. Měl jsem na sobě módní rolák s drobnou britskou vlajkou na rukávu. Aniž bych tušil, že to může způsobit něco zlého. Během pěti minut na letišti mi dva místní zdvořile naznačili: Seňore, radši ten rolák sundejte, ať nemáte problémy.
Chápu.
Možná chápete, ale pořád si těžko představíte tu ohromnou energii, která Argentinu hnala proti Angličanům. Jak je ve druhém poločase válcovali. Jak otočili výsledek na 2:1. Jak to zařídil velký Messi. Jak pak na hřišti hrdě ukazovali bílou plachtu s nápisem Las Malvinas son argentinas – Malvíny jsou argentinské. A když přišlo finále proti Španělsku, už nezbývaly síly.
Jak znám Argentinu, čekal bych, že jim prohru ve finále kritici spočítají. A ono nic.
Za normálních okolností by dostali čočku, ale musíte pochopit, že oni své finále vyhráli. Proto byli všichni smířliví. Hráči se domů vrátili jako hrdinové, vítaly je davy, národ jim stříbro odpustil. Nehledě na to, že na celém turnaji Argentina neprohrála jediný zápas v 90 minutách. Až ten poslední v prodloužení.
Ani fenomén Lionel Messi další zázrak nevykouzlil.
To nešlo. Před čtyřmi lety v Kataru měl vedle sebe Ángela Di Maríu, který mu spoustu věcí na hřišti ulehčoval. Teď musel celý mančaft držet na zádech sám. V devětatřiceti! Podával neskutečné výkony, ale Španělé ho ve finále zavřeli do klece. Vůbec mu nedovolili, aby měl s ostatními nějakou spolupráci. Leo si musel chodit pro balon až k vlastní šestnáctce, tam prostě nemůže být pro žádného soupeře nebezpečný. Veškeré břímě leželo na něm. Ani superman nemůže zvládnout všechno.
Prakticky celý svět předpokládá, že v reprezentaci skončí.
I já. Proto mám o Argentinu strach. Ta země vyloženě potřebuje osobnost, které věří a za kterou je odhodlaná jít. Proto si lidé nechávali houfně tetovat Messiho tvář na tělo. On byl a pořád je jejich vůdce. Stejně jako dřív Evita Perónová, Che Guevara, Diego Maradona nebo papež František. Nejde jen o sport, oni potřebují k někomu tíhnout, věřit mu, k někomu se modlit. Snad ten s motorovou pilou?
Myslíte excentrického prezidenta Javiera Mileie?
Přesně. Umí pobláznit davy, je autorita, ačkoli vůči němu můžete mít milion připomínek. Proto mě nemile překvapilo, že na finále nedorazil. Je to veliký fotbalový fanda. Mohl dělat opičky vedle Donalda Trumpa a třeba by mužstvu předal kus své energie.
Nepřiletěl z pověrčivosti.
Na to jsou Argentinci hodně hákliví. Říkají tomu cábala. Když se vyhrává, nemění se žádný z rituálů, když přináší úspěch. Lidé si odmítají vyprat dres, protože se bojí, že přijdou o štěstí. Vzhledem k tomu, že prezident všechny postupy sledoval ze svého sídla, zůstal tam i na finále. Myslím, že to byla chyba.
A co ten Messi?
S fotbalem neskončí, v Miami má ještě smlouvu, u nich v akademii už kopou i jeho synové. Jenže národní dres je trochu jiná kapitola. Odpovědnost za celou Argentinu je strašlivě těžká. Ačkoli by nemusel nikomu nic dokazovat, protože mistrem světa už je. Navíc během mistrovství se přitížilo jeho nemocnému otci, což na něj dolehlo.
Dokonce se objevily fámy, že Jorge Messi zemřel.
Aspoň vidíte, jak je argentinská vášeň šílená. Víte, Leo tak strašně miluje fotbal, že na hřišti zůstane tak dlouho, jak jen bude moct, ale neunese všechno. Sám jsem se při finále přistihl, jak nadávám: „Sakra, proč mu tam k ruce nepošlou Lautara Martíneze?“ Messi byl bezradný, bez balonu, blokovaný.
Slzy fotbalového boha. Messiho zápas číslo 207 za Argentinu skončil porážkou ve finále MS.
Také byla varianta Messiho vystřídat. Divil jsem se, že Lautaro Martínez nedostal ani minutu. Nejlepší střelec italské ligy, dravec z Interu Milán.
Pro trenéra Scaloniho to musela být schizofrenní situace. Na jednu stranu musel držet tým proti Španělům, na druhou stranu kvůli tomu nemohl pomoct Messimu, který byl odříznutý od hry, a zatřetí nemohl Messiho vystřídat, kdyby náhodou přišel jeho čas. Jakmile dostal prostor na pár vteřin v prodloužení, hned byla Argentina nebezpečná a mohla vyrovnat. Byť si to nezasloužila.
Nemůže být po Messim potopa?
Snad ne, ale mužstvo bude hledat novou identitu. Zacloumá to s celou Argentinou. Takový génius se většinou rodí jednou za sto let, ale Argentině se narodili dva takoví.
Diego a Lionel?
První se narodil ve slumu. Nic neměl, jen milující rodiče, sedm sourozenců a fotbal. Maradona, bůh. Dios. Argentina ho milovala a bude navždy milovat všem jeho hříchům navzdory. Messi musel dlouho bojovat, aby se mu vyrovnal. V jedenácti šel do Evropy, protože jeho rodina neměla peníze na to, aby mu zaplatila růstový hormon, který potřeboval. Lásku Argentiny si musel těžce odpracovat. Bolelo to. I když byl naprosto výjimečný, Argentinci mu dlouho nevěřili, že odevzdává reprezentaci všechno, a záviděli Barceloně, kde hrál nadpozemsky. Až před čtyřmi lety v Kataru se Messi vykoupil. Tam veškeré pochyby zadupal a od té doby už je nezpochybnitelná ikona u chudáků z favel, u obyčejných lidí, u inteligence. Rodinný chlap. Prostě Messi.
Řekl byste, že je pro Argentinu také bůh?
Myslíte dios? Tím je Maradona a nikdo jiný. Ovšem Messi je samostatný výraz, který patří do slovníků, argentinské synonymum ke slovu bůh. Vždyť stačilo sledovat, jak ho uctívají spoluhráči v kabině.
Někteří mají jeho podobiznu vytetovanou na těle.
Když skončily zápasy, v kabině se zpívaly chorály, které byly o něm: „Por Malvinas, por el Diego, por la última de Leo. Za Malvíny, za Diega, za Leův poslední cíl.“ Chápete, jak silný je to vzkaz? On je jedním z nich, stojí vedle nich ve zpoceném dresu. Oni kolem skáčou, křičí a uctívají ho. Je to jako modlitba. Tak silná a emotivní.
Kdo bude kapitánem po Messim?
Upřímně nevím, a ať to bude kdokoli, nezávidím mu. Nejblíž do hlavní role má asi Alexis Mac Allister z Liverpoolu. Jeho táta hrál s Maradonou, on sám je nesmírně inteligentní, umí zvládat emoce a vymyká se klasickému pojetí argentinského fotbalisty.
Tím myslíte co?
Pudy, emoce, agrese. Ti kluci v sobě mají instinkt šelmy, která jde nemilosrdně po kořisti, když vidí, že je slabší nebo poraněná. A nebojí se silnějších, protože si chrání teritorium. Vy si moc dobře rozmyslíte, jestli s nimi jít do rozepře.
Což se ve finále také projevilo. Argentinci byli suroví a po zápase se mstili. Takový záložník Leandro Paredes by zasloužil exemplární trest, jak podle napadl dva Španěly.
Zrovna s Paredesem nechcete jít do války. Pamatuju si ho ještě z juniorů, když kopal za Boku Juniors a náš Niky za konkurenční Argentinos Juniors. Paredes měl často rudo před očima. Za áčko Boky hrál už v šestnácti, fakt mimořádný fotbalista. Celá Argentina básnila, že se zrodila hvězda. Jen ty emoce nedokázal utlumit.
U nás jsou děti zhýčkané, nepřetrhnou se, málokdy udělají něco navíc. V Argentině mají ostré lokty a bojují na krev. Mezi sedmnáctiletými přijde na trénink 40 kluků, kteří by z fleku mohli hrát za áčko Slavie nebo Sparty.
Kde se v Argentincích bere agresivita, která jde často až za hranu?
Než se dostali k velkým penězům a nepopsatelné popularitě, vyrůstali zpravidla ve velmi chudých poměrech. Jako děti museli každý den bojovat o jídlo, někdy o život. Doma nespali na polštáři, ale na míči, protože fotbal byla jediná možnost, jak se z favel dostat k lepšímu životu. Zároveň v nich zůstává zakořeněný boj o právo na život a spravedlnost. V Buenos Aires jsme to viděli každý den na vlastní oči.
Vášnivý fotbalový otec Viktor Šumský se po synově kariéře pustil do myslivosti.
Vzpomínáte často?
Už pár let jsem v Argentině nebyl, ale co by za takové fotbalisty Česko dalo? U nás jsou děti zhýčkané, nepřetrhnou se, málokdy udělají něco navíc. Tam mají ostré lokty a bojují na krev. Mezi sedmnáctiletými přijde na trénink 40 kluků, kteří by z fleku mohli hrát za áčko Slavie nebo Sparty. Všichni si věří, že prožijí kariéru jako Messi nebo Lautaro, jenže k zápasu juniorky jich trenér může vzít jen šestnáct. Tak se mezi sebou řežou o místo a trenéři to ještě hecují. Je to nemilosrdné síto. Na velkou kariéru mají všichni, jenže slabší kusy odpadávají. Tohle je přesně Argentina. Skončí trénink a kluci jdou na asado, baští hovězí žebra ugrilovaná na otevřeném ohni. Jsou to žraloci. Už nikdy se nechtějí vrátit tam, odkud přišli.
Až mi přišlo, že ze všech nejvíc to kromě Messiho na mistrovství světa prožíval trenér Lionel Scaloni. Prakticky po každém zápase ve vyřazovací části mu tekly slzy. Několikrát nemohl ani mluvit.
Taky jsem se nad tím zamýšlel. Proč byl pořád tak dojatý? Myslím, že svůj tým považuje za součást rodiny, proto každý krok prožíval tak intenzivně. Extrémně ho obdivuju, jak dokázal ty šelmy zkrotit, jak je nadchl pro jeden cíl. Ukočíroval a sladil chudé kluky, kteří se dostali k neskutečnému jmění, a navíc naprosto přesně definoval roli pro Messiho. Co nedokázal ani Maradona, to zvládl Scaloni. Naprostý vrchol měl před čtyřmi lety a teď se ho dotýkal znovu. Musí z toho být strašně vyčerpaný, ale já bych si moc přál, aby pokračoval. Kvůli Argentině.
