Dědictví Karla IV. a husitů v Německu: hrad Ojbín a skála v Žitavských horách

Připadali jsme si jako v Českém ráji, i když jsme křižovali německými Žitavskými horami. Jen mezi skalními městy nás neoslňovaly Trosky, ale hrad Ojbín, jeden z divů saského pohraničí.

Ojbín (německy Oybin, česky také Ojvín) se vypíná na pískovcovém hrnci a hlubokou stopu do něj v druhé polovině 14. století otiskl český král a římský císař Karel IV. Z Ojbínu udělal nedobytnou pevnost na ochranu kupeckých stezek a nechal v něm vystavět nádherný klášter. Využil přitom Petra Parléře a jeho pražskou katedrální huť.

Není divu, že po vypuknutí husitských válek hrad posloužil jako bezpečné úložiště pro některé cennosti z pražské katedrální pokladnice. Byly mezi nimi i kosti svatého Vojtěcha. Kališnické vojsko se pokusilo v roce 1429 Ojbínu zmocnit, ale vylámalo si na něm zuby. Jeho dobu nyní na dohled od hradu připomíná pískovcový útvar Hussitenriff – Husitské skalisko, vyhledávané německými i českými horolezci.

Karel IV. prý na Ojbíně pobýval rád a přítomností svého majestátu dával okázale najevo, kdo vládne v kraji kolem Žitavy. V roce 1364 pro něj na hradě přistavěli císařský palác dlouhý 44 a široký 13 metrů.

Dnes je hrad přesto zříceninou. V roce 1577 uhodil do Ojbína blesk, v paláci se vzňalo úložiště střelného prachu a výbuch v kombinaci s požárem osudově poničily hrad. Vše zasáhlo i klášter celestýnů, který v době reformace přestal fungovat. Zkázu pak dokonal sesuv skal v 17. století. Budovy chátraly, ale jejich ruiny zasazené do čarovné přírody inspirovaly řadu malířů romantismu.

S rozvojem turistiky v 19. století se Ojbín proměnil v populární výletní cíl. Po druhé světové válce probíhaly na zřícenině rozsáhlé záchranné práce. Pozůstatky kláštera se díky vynikajícím zvukovým vlastnostem staly v roce 1972 výjimečným hudebním sálem.

My jsme k hradu s manželkou s odstupem času vyrazili už dvakrát. Jednou pěšky z parkoviště u Forsthausu (hájovny) poblíž malebných vzdušných lázní Lückendorf a podruhé na kole z Liberce.

Z Liberce se dá dostat v sedle bicyklu až pod Ojbín. Z centra města jsme projeli podél řeky Nisy po cyklostezce, kde je opatrnost na místě. Cyklisté se o ni dělí s rodiči s kočárky, penzisty na procházkách, inline bruslaři a jezdci na elektrických koloběžkách.

Cyklostezka končí nad mostem přes Nisu, který prochází rekonstrukcí, ale dá se před ním odbočit na Stříbrný kopec, což je část Stráže nad Nisou. Po asfaltové obecní cestě jsme proťali golfové hřiště v Machníně, kde jsme se za Nisou dostali na asfaltovou cyklostezku. Asi po kilometru pohodlné jízdy nás čekal nejtěžší úsek, lesní cesta přes Hamrštejn. Hlavně na vrcholu není bezpečná, povaluje se na ní špičaté kamení.

Víc by jí slušel minerální beton, vybudování cesty přes Hamrštejn bylo také součástí velkého cykloprojektu v Trojzemí. Vinou administrativní chyby polského partnera však asi před deseti lety padl.

Na elektrokolech jsme se při výšlapu na vrchol kopce ani nezadýchali, na klasických bicyklech o žádnou legraci nejde. Po výšlapu následuje sešup. Před nejprudším klesáním do údolí Nisy se nachází vlaková zastávka na trati Liberec – Žitava a naproti zřícenina hradu Hamrštejna. Kola jsme přetlačili přes koleje, přivázali je k sobě řetězem a pozůstatky romantické gotické památky jsme si dali jako předkrm před Ojbínem.

Po pár stech metrech strmého krpálu jsme se ocitli na pohodlné asfaltce v nivě Nisy, využívané pouze motoristy z malé osady pod Hamrštejnem. Dovedla nás do Chrastavy–Andělské Hory a na širokou silnici do Kryštofova Údolí. My jsme zamířili na opačnou stranu k Bílému Kostelu.

K němu se od chrastavského vlakového nádraží kroutí úzká cyklostezka podél říčky Jeřice, jež se zanedlouho vlévá do Nisy. Po pravé straně je také voda, líně se povaluje v náhonu. Cyklostezka se topí v zeleni a ne nadarmo se zdejšímu území říká Paradýz (spisovně Paradies – německé označení pro ráj).

Tenhle ráj má však i stinnou stránku. Na sklonku druhé světové války se stal místem trýznivých útrap židovských žen převezených do koncentračních táborů v Chrastavě a Bílém Kostele z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Třetí říše je potřebovala na otrockou práci ve zbrojním průmyslu.

Z Bílého Kostela chodily do chrastavské fabriky Spreewerke každý den Paradýzem, hladové, zesláblé a vyčerpané. Když se 50 let po porážce nacistického Německa vrátily do Bílého Kostela bývalé vězenkyně z Francie, vydaly se symbolicky podél Nisy a Jeřice starou známou cestou na okraj Chrastavy k továrně.

Současný Paradýz dýchá mírem. Na lavičkách vysedávají milenci a pohoda vládne i na dětském hřišti.

V Bílém Kostele jsme minuli Minimuzeum másla, dva tenisové kurty a dojeli k pěknému fotbalovému stadionu. Když se tu člověk podívá na řeku Nisu postiženou suchem, těžko uvěří, že při bleskové povodni v srpnu 2010 sahala voda skoro pod břevna branek vysokých 2,44 metru.

Velká voda pustošila Bílý Kostel i v létě 1958. U obecního úřadu připomíná tragické chvíle pomník desátníkovi Miroslavu Vavřiníkovi. Pomáhal zachraňovat lidi v zaplavené vesnici a sám přišel o život. Ministr národní obrany Bohumír Lomský mu posmrtně udělil vyznamenání Za statečnost.

Obec nese jméno podle své barokní dominanty, kostela s věží z roku 1679. Jeho gotický předchůdce vyrostl podle legendy v prostoru, kam vítr zavál šáteček urozené paní z Donína.

Bílý Kostel poskytuje cyklistům nabíjecí stojan na elektrokola a občerstvovací stanici v podobě hostince Tatran, do něhož míří i Němci ze Žitavy. Certifikátem kvality ho Pivovar Svijany vybavil plným právem. V Tatranu se točí také dobrá zmrzlina. Na sladké se ale vyplatí počkat až do vyhlášené cukrárny v Chotyni, kam se vydávají na kolech například žitavské starší dámy.

V Chotyni cyklostezka končí a do Hrádku nad Nisou se musí po klidných silnicích. Cyklostezka pokračuje z Hrádku a k Ojbínu vede kolem zatopeného lomu Kristýna, hraničního přechodu v Hartavě a Eichgrabenu.

Následuje úsek lesem s vyústěním pod Ojbínem. Skoro v závěru nemile překvapí několik schodů v prudkém stoupání. Vytlačit přes ně elektrokola není žádný med. Byl to jediný okamžik našeho výletu, kdy bychom si přáli mít klasické „horáky“ jako zamlada.

Pod Ojbínem se rozprostírá malá stejnojmenná obec. Kromě barokního kostela z roku 1734 upoutá hrázděnými staveními, klidnou promenádou a přírodním koupalištěm v rybníčku. Z dřevěného plata na opalování je krásná podívaná přímo na hrad. K hradu a klášteru stoupá silnice s autobusovou zastávkou umístěnou nedaleko od brány. Nahoru vede i stezka pro pěší.

Na severní straně ojbínského pískovcového masivu se vine turistická cesta se starým lesním divadlem a rybníčkem. Od něj se rýsuje hrad úplně jinak než z „profláknutého“ jižního pohledu. Řekli bychom, že vysloveně divoce.

V obci poutají pozornost starosvětsky vyhlížející restaurace, my jsme však z úsporných důvodů zvolili bistro u centrálního parkoviště, kde řidiči za stání na čtyři hodiny zaplatí v přepočtu 75 korun a 125 korun na celý den.

Oběd jsme poskládali z nejlevnějšího masa a přílohy, „bratwurstu“ za 100 korun a hranolků za stejnou cenu. Pizza Margarita by nás vyšla na 150 korun. Za čtyři deci vratislavického piva Konrad jsme zaplatili 95 korun a už jsme se těšili, až se na zpáteční cestě zastavíme v Tatranu na půllitr svijanské jedenáctky za 45 korun i s dýškem.

Stalo se, poněvadž jsme se do Liberce vrátili stejnou cestou. I s krátkou přestávkou za necelé dvě hodiny.

O něco dříve jsme se prošli k Ojbínu po svých – z prostorného bezplatného parkoviště nad Lückendorfem. Pěší výlet úžasnou krajinou nezabral víc než půl dne. Do Lückendorfu jsme se dopravili autem z hlavní silnice Liberec–Děčín, z níž jsme u Jablonného v Podještědí odbočili na hraniční přechod v Petrovicích.

Parkoviště u Forsthausu pojme asi 30 aut a v zimě se z něj nastupuje do běžeckých stop. Lyžařská sezona se tu však stále zkracuje a globální oteplování poznamenává i letní turistiku. Kdysi jsme chodili v létě po Žitavských horách s košíky, na loukách a v lesích mezi skalními městy hojně rostly houby. V Sasku navíc nehoubaří zdaleka tolik lidí jako v severních Čechách.

Pohoda na cestách od Forsthausu k Ojbínu zůstává, o houby jsme však na začátku srpna ani nezavadili. Vedra jim nesvědčí, zvláště když udeří po ochlazení. Ale nevadí, mezi stromy je hezky i díky osvěžujícímu stínu.

Nejkratší pěší trasa směřuje k Ojbínu lesem. Do itineráře jsme ale zahrnuli krátký úhybný manévr na Scharfenstein (Ostrá skála), označovaný někdy za Matterhorn Žitavských hor. Vypíná se do výšky 569 metrů a Ojbín jsme z něj měli před sebou jako na dlani. Na špici Scharfensteinu stoupají bezpečné kovové schody.

Nalevo i napravo odsud se nalézají dvě skalní města. U kopců Oberer Mönch (Horní mnich) a Brandhöhe (Ohnivá výška) vysokých přes 500 metrů se ukrývá ferrata Alpiner Grat (Alpský hřeben).

Podstatně větší skalní město vykukuje z korun stromů směrem k Žitavě. Obsahuje vrcholy Töpfer (Hrnčíř) nebo Brütende Henne, která připomene slepici sedící na vejcích.

Jako Češi jsme si odskočili i na Českou vyhlídku – Böhmische Aussicht. Z výšky 575 metrů nabízí hezké výhledy na saskou, polskou a českou rovinu s jezery Oberstdorf a Kristýna, náhle ukončenou mohutnou západní hranou Jizerských hor.

Rozhodli jsme se nevracet k Scharfensteinu a sestoupili jsme kratší cestou do údolí Goldbachu (Zlatého potoka) k Teufelsmühle (Čertova mlýna). Pak jsme zdolali mírné stoupání po široké cestě až pod Ojbín a na hrad se vyšplhali po jeho strmém severním úbočí. Neprocházeli jsme zcela bezpečnou krajinou, o čemž svědčí jména pískovcových skal Totenzahn (Zub smrti), Totenauge (Oko smrti) a Totenturm (Věž smrti).

Po krátkém odpočinku jsme se vydrápali z Ojbínu zpátky na Scharfenstein a k Forsthausu jsme si úmyslně zašli přes oku lahodící vzdušné lázně Lückendorf. Leží převážně na náhorní rovině a k české hranici by z nich málem kamenem dohodil.

K Forsthausu jsme nešlapali víc než půl hodiny a vrátili se do Čech. Za odměnu jsme zahnuli před Chrastavou do Bílého Kostela. Poněvadž v Tatranu vaří dobře a nejlevněji široko daleko.

S použitím webu Hradu a kláštera Ojbín.