Článek
Ministerstvo financí poslalo na vládu návrh státního rozpočtu. A dopadlo to přesně tak, jak se vzhledem k urputné snaze vlády co nejvíce ohnout rozpočtová pravidla dalo očekávat. Tentam je slib vlády, že udrží deficit veřejných financí pod třemi procenty, což byl slib, kterým ministryně financí zásobovala média ještě v polovině května: navržených 389 mld. je nejen nominálně druhý největší deficit v historii ČR, ale také číslo, které představuje 3,5 % HDP.
Což tedy, a to je první velká výtka vůči rozpočtu, vrhá dlouhý stín pochybností na slib vlády, že deficit v roce 2029 klesne na 1,6 % HDP. Pokud bychom chtěli vládě věřit, že to myslí aspoň trochu vážně, museli bychom zapomenout třeba na to, že v programovém prohlášení z ledna letošního roku stálo, že vláda bude „veřejné finance České republiky udržovat blízko vyrovnané bilance, a to bezpečně pod hranicí tří procent deficitu“. Není-li vláda schopna dodržet tento svůj (bez větší bolesti splnitelný) slib, jak moc lze věřit tomu, že dodrží to, co slibuje za dva roky, obzvláště když splnění takového slibu bude neskonale bolestivější, a když zcela absentuje jakýkoliv plán, jak se z 3,5 % HDP v roce 2027 dostat k 1,6 % HDP v roce 2029. Tedy, nepovažujeme-li za důvěryhodný plán opravy veřejných financí zdaněním investičních bytů či kratomu…
Je to tak nerealistické, až je to nejspíš lež. Dostat se na 1,6 % HDP v roce 2029 totiž bude i při optimistickém předpokladu, že nominální HDP poroste každoročně o pět procent, tj. že v roce 2029 bude někde lehce nad 10 biliony (letos bude kolem devíti bilionů), znamenat, že v roce 2029 by měl deficit dosáhnout 170 mld. korun. Kde chce vláda uspořit 200 mld.? Pro ilustraci: 205 mld. je souhrnný rozpočet ministerstva zahraničních věcí (10,4 mld.), vnitra (123 mld.), životního prostředí (19,7 mld.), pro místní rozvoj (21 mld.), kultury (18,6 mld.) a zdravotnictví (12,7 mld.) pro příští rok. Mimochodem, rok 2029 bude také rokem volebním.
Zadruhé, skoro 400 mld. deficit v době plné zaměstnanosti, sedmiprocentního nominálního růstu mezd a absence jakékoliv krize nelze nazvat nijak jinak než zločinem na budoucnosti a selském rozumu. Vláda může samozřejmě doufat, že stonásobným opakováním, že za rozpočet na rok 2027 může Fiala a spol., zajistí, že z Fialy bude v očích jejího elektorátu druhý Kalousek. Na realitě, že jakékoliv ekonomické zakopnutí, nedej Bůh recese, deficit dostane do nebetyčných výšin, to však nic nezmění.
Pouze o něco zodpovědněji – ani zdaleka však ne s dostatečnou razancí pro to, aby se odstranila postcovidovská infantilní mentalita voličstva, které chce mít koláč a zároveň ho sníst – se chovala i předchozí vláda.
Vláda může stokrát opakovat i to, jak je proinvestiční, pravdou však i přesto zůstane, že i kdybychom neinvestovali ani korunu z oněch 289,7 mld. kapitálových výdajů, jež vláda pro 2027 plánuje, stále by na nás civěla stomiliardová díra na provozních výdajích, s níž vláda nic dělat nehodlá. Ano, jsme jako rodina, která chce investovat, z běžných příjmů však nedokáže pokrýt ani běžné výdaje. A to nemluvě o tom, že vláda zavírá oči před opravdu velkými problémy, které nás v následujících desetiletích čekají, jako je třeba stárnutí populace. Však další generace si s tím nějak poradí, hned jak si poradí s jedním z nejdražších bydlení v Evropě…
Kapitola 397 s názvem Státní dluh pak ukazuje cenu za žití nad poměry. V roce 2027 čítá její rozpočet 130 mld. korun, což z ní dělá šestou (!) největší rozpočtovou kapitolu (z celkem 48). Pro ilustraci, 130 mld. představuje 45 % celého rozpočtu ministerstva školství či 70 % rozpočtu ministerstva obrany. A bude jen hůř: přidáme-li jen za rok 2027 dalších 400 mld. dluhu, při pětiprocentní úrokové sazbě přibyde dalších 20 mld. úrokových výdajů. Každoročně.
Není to ale jen chyba této vlády. Pouze o něco zodpovědněji – ani zdaleka však ne s dostatečnou razancí pro to, aby se odstranila postcovidovská infantilní mentalita voličstva, které chce mít koláč a zároveň ho sníst – se chovala i předchozí vláda, která ideologicky odmítala růst příjmů (daní). Přitom právě na příjmech je hlavní problém.
Růst výdajů, jakkoliv nás nemusí těšit, se totiž po covidu nevymyká minulosti. Ano, ve srovnání s předpandemickým rokem 2019 mají do roku 2027, tj. za osm let, totiž výdaje vzrůst o dvě třetiny (o více než 1000 mld.), za předchozích osm let (2011-2019) přitom vzrostly pouze o třetinu. Po očištění o inflaci se však tato dvě období neliší: reálný růst výdajů v období 2027-2029 bude zhruba 13 % (inflace za toto období dosáhne cca 53 %), v letech 2019-2011 to bylo 19 %.
Mnohem horší je to ale na straně příjmů. Za období let 2011-2019 vzrostly příjmy nominálně o 50 % (reálně tedy o 36 %), za roky 2027-2029 bude nominální růst 44 % a reálný růst tedy záporný. Podíl příjmů na nominálním HDP klesne ze skoro 26 % v roce 2019 na 23 % v roce 2027, podíl výdajů přitom mírně narostl z 26,3 % přes 27 %.
Jako společnost tedy chceme růst výdajů, ale po covidu jsme mnohem méně ochotní se na něj již skládat: například těch nejméně sto třicet miliard, které by dnes do rozpočtu tekly nebýt zrušení superhrubé mzdy, nám prostě chybí. O jejím vrácení nikdo však ani jen neuvažuje. Mimochodem, pamatujete si, že původně – kdesi na podzim roku 2020 – premiér Babiš navrhoval, aby zrušení superhrubé mzdy bylo pouze dočasné? A že to kritizovali i někteří ekonomové, kteří dnes kritizují stav veřejných financí? A že za zrušení superhrubé mzdy hlasovala i ODS, která má dnes plná ústa kritiky rozpočtu?
Co s tím? Konejšit se tím, že se k rozpočtové vyrovnanosti proškrtáme, je bláhové. Stačí si vzpomenout, jak dopadl Fiala, který chtěl „ročně ušetřit sto miliard“ či Stanjura, který v květnu 2023 teatrálně oznamoval konsolidační balíček, jenž skrze úspory v „dotacích a na provozu státu“ měl přinést v roce 2024 rozpočtu 62 mld. korun, čehož důsledkem mělo být „snížení deficitu na 1,8 % HDP v roce 2024 a 1,2 % HDP v roce 2025“…
Jistě, šlo by to i přes ony výdaje, ale politická vůle k takovým škrtům je minimální: ušetřit dvě stě miliard ve výdajích je nemožné, nechceme-li zrušit celá ministerstva nebo o čtvrtinu snížit důchody. Ještě méně realistické jsou sny o tom, že nám rozpočet vyřeší jakási digitalizace (o rušení dotací za vlády Andreje Babiše se bavit ani nemusíme). Realisticky zůstávají pak ta samá řešení, která autor tohoto textu navrhoval již v roce 2021, z drtivé části na příjmové straně. K výraznému zlepšení rozpočtu by přitom stačily dva kroky: zrušení části daňových výjimek a návrat zdanění na úroveň před zrušením superhrubé mzdy.
Zrušení superhrubé mzdy by dnes lehce přineslo 130 mld. Daňových výjimek je zhruba za 1000 mld. Ano, za jeden bilion korun – 600 mld. u fyzických osob, 50 mld. u právnických osob a 350 mld. u DPH. To skutečně nedokážeme v tomto moři výjimek, jež svou velikostí představuje 40 % všech výdajů rozpočtu, najít třeba patnáctiprocentní úsporu?
Má ještě vůbec smysl základní sleva na poplatníka, která rozpočet stojí ročně 160 mld., když svou výškou (cca 30 tis. ročně) zdaleka neplní funkci existenčního minima, s níž byla kdysi dávno vymyšlena, a kdy je pro drtivou většinu populace jen třicetitisícovým dárečkem? Proč kromě 30 mld., které stojí ročně udržování (převážně) žen na tříleté rodičovské dovolené, v důsledku čehož ztrácejí lidský kapitál, ještě utrácíme 45 mld. skrze daňové zvýhodnění na děti, přičemž vliv obou těchto sum na porodnost je minimální? Proč se devíti miliardami ročně skládáme nejbohatší části populace, která dosáhne na hypotéku, na levnější úvěry na financování bydlení?
Dojde k něčemu takovému, jako je růst příjmů? Skoro určitě ne. Projídání budoucnosti je sladké, odvahu k nepopulárním krokům nemá na politické scéně vůbec nikdo.
