„Miluju AfD,“ stojí na pomníku obětem fašismu. Na pozadí vyrostla nová hvězda

/Od našeho zvláštního zpravodaje v Sasku-Anhaltsku/

Je to jen pár hodin, co si Poláci na gdaňském poloostrově Westerplatte připomněli 87 let od německého přepadení země a začátku druhé světové války. Dělají to tak pokaždé 1. září. V Haldenslebenu, devatenáctitisícovém městě v německém Sasku-Anhaltsku, ale stejný den vypadá jinak.

V parku za starými městskými hradbami, jen kousek od hrázděných domů historického centra, se kolem polozapomenutého pomníku obětem fašistické diktatury poflakuje po poledni skupina teenagerů. Z telefonu nebo reproduktoru jim nahlas hraje hudba, baví se mezi sebou. Kolem se povaluje pár plechovek od energetických nápojů.

Až při bližším pohledu na pomník člověka zarazí modrá barva.

Na kameni je namalovaný hákový kříž. Z boku je pak stejnou barvou vyvedený nápis „LOVE AfD“, tedy „Miluju AfD“ - krajně pravicovou stranu Alternativa pro Německo. Někdo další k tomu později zeleně připsal „Seid ihr dumm?“, tedy „Jste blbí?“, a přidal šipku. Kdo a kdy pomník poničil, není jasné.

O chvíli později ukazuji fotografii na mobilu starostovi města Bernhardu Hieberovi ze sociálnědemokratické SPD. „Můžu se podívat?“ nakloní se nad displej.

Ve své kanceláři na radnici pak na okamžik ztichne.

„To je přece příšerné,“ reaguje. Pak se obrátí na kolegy: „To musíme hned předat dál.“ O graffiti do té chvíle podle něj radnice nevěděla a nápis musí být na pomníku docela čerstvě.

Hieber se v Haldenslebenu narodil. Zažil tu NDR, pád režimu i sjednocení Německa. O městě mluví jako o místě, kde podle něj dlouho fungovala poměrně stabilní politická rovnováha. „Vždycky jsme tu měli stabilní demokratickou většinu. A doufám, že to tak zůstane,“ říká.

Jenže politická mapa města se mění.

Při posledních zemských volbách v roce 2021 získala AfD v samotném Haldenslebenu 23,1 procenta hlasů. V loňských spolkových volbách už jí hlas odevzdalo 38,3 procenta místních voličů. Jde sice o dva různé typy voleb, ale trend je jasný.

Hieber to vysvětluje především frustrací z politiky v Berlíně, která podle něj postupně prosákla až na komunální úroveň. AfD je podle něj pro velkou část jejích příznivců především protestní stranou. „Konečnými důsledky jejích cílů se podle mě zabývá jen málokdo,“ říká.

Starosta upozorňuje na rozpor, který on sám v části společnosti vidí. Mluví o lidech, kteří mají vlastní dům, dvě auta a dvakrát ročně jezdí na dovolenou, přesto jsou hluboce nespokojeni s tím, kam se Německo ubírá.

Zároveň část odpovědnosti hledá i u svých politických konkurentů, ale i u vlastní SPD. Když přijde řeč na způsob, jakým sasko-anhaltský volební lídr AfD Ulrich Siegmund objíždí malé obce, je Hieber překvapivě uznalý. „Umí se opravdu dobře prodat. Chodí mezi lidi, po kraji jezdí na mopedu Simson Schwalbe,“ říká s odkazem na kultovní východoněmecký stroj.

A ostatní? „Ti rozhodně dělají příliš málo,“ dodává Bernhard Hieber.

O několik hodin později je jasnější, co má na mysli. Jen několik set metrů od vandalem popsaného pomníku pořádá AfD 1. září svůj „Demokratiefest“, festival demokracie.

Strana vstoupila do posledního týdne před nedělními zemskými volbami jako jasný favorit. Nedávný průzkum agentury Infratest dimap jí přisuzuje 42 procent, téměř dvojnásobnou podporu oproti dosud vládnoucí CDU.

Absolutní většinu by podle současného rozložení sil zřejmě neměla, Siegmund ale veřejně mluví o ambici vytvořit vůbec první zemskou vládu vedenou AfD.

Areál „festivalu demokracie“ je oplocený. U vstupu do velké zahrady místního střeleckého cechu stojí soukromá ochranka a kontroluje každého návštěvníka. Nedaleko čekají policejní dodávky, kolem postávají novináři. Vysoko nad hlavami opakovaně přelétává malé letadlo s vlajícím transparentem „Volte AfD“.

Uvnitř už bezpečnostní kulisy rychle ustupují běžnému předvolebnímu odpoledni s pivem a stánky se stranickými materiály. Mezi nimi jsou rodiny s kočárky, senioři, ale i dost mladých mužů a kluků. A hlavně je tu zástup čekající na Ulricha Siegmunda.

„Nejdřív musíme ty volby vyhrát,“ opakuje lídr AfD do mikrofonu. „Ještě čtyřikrát se vyspíme a jsou volby. Není to nádhera? Jsme na správné cestě,“ říká v úterý odpoledne.

Pak se politický program mění v něco, co připomíná spíš setkání s celebritou. Siegmund se pod stanem ve stranických barvách fotí s lidmi. Jedna fotografie za druhou. Děti zve dopředu, aby nemusely čekat. „Nechci, aby dnes někdo odcházel domů nešťastný,“ vysvětluje. Fronta se hýbe jen pomalu.

Jedna mladá maminka pak ze stanu odchází s kočárkem a partnerovi na displeji se smíchem ukazuje právě pořízenou fotografii. Na snímku stojí vedle Siegmunda i s dítětem v náručí. Fotku okamžitě posílá někomu dál.

Právě v podobných chvílích je nejlépe vidět, v čem se Siegmundova kampaň liší od tradičních vystoupení krajní pravice.

Politolog Michael Kolkmann z Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu upozorňuje, že Siegmund dokázal politiku AfD silně personalizovat. Pětatřicetiletý lídr je mladší než většina tváří strany, pořádá velké mítinky a výrazně sází na sociální sítě.

„Když se podíváte na jeho předvolební akce, jsou ve srovnání s kandidátem CDU Svenem Schulzem obrovské. A velmi dobře pracuje digitálně, na TikToku, Facebooku a dalších sítích,“ říká Kolkmann. Místo rétoriky o „permanentní katastrofě Německa“ navíc svým příznivcům nabízí také příběh o tom, že právě oni stojí v Sasku-Anhaltsku před velkým vítězstvím.

Starosta Hieber to formuluje jednodušeji: Siegmund chodí mezi lidi.

Před vstupem na festival podobně mluví i jeden z návštěvníků. „Největší problém je, že obyčejní lidé už nejsou slyšet,“ vysvětluje muž skupině novinářů. AfD podle něj právě tohle dělá lépe než ostatní. Její politici se mezi lidmi normálně pohybují a mluví s nimi.

Když má ale jmenovat konkrétní změnu, kterou od nich očekává, na chvíli se zarazí. „Upřímně, ptáte se špatného člověka. Jsem jen malé kolečko v obrovském soukolí,“ utíká od otázky. Po chvíli začne mluvit o daních, ceně benzinu a penězích posílaných do zahraničí, hlavně na Ukrajinu.

Siegmund mezitím pokračuje ve fotografování.

Podobná scéna se odehrála už předchozí večer asi čtyřicet kilometrů odsud ve vesnici Klein Wanzleben. Obec, na jejímž okraji stojí velký cukrovar, sama sebe označuje za Zuckerdorf, „cukrovou vesnici“. Leží v úrodné rovinaté oblasti Börde, velká pole tu přerušují jen větrné elektrárny.

AfD si pro svůj předvolební mítink vybrala louku pod vysokou betonovou budovou někdejšího zemědělského skladu, pozůstatkem hospodářského areálu z dob NDR. Parkoviště se rychle zaplňuje a nakonec se musí pro auta otevírat další zatravněné plochy.

Pod plechovou střechou je pódium, před ním dlouhé řady skládacích stolů a lavic. Vedle stojí nafukovací skákací hrad obsazený dětmi. U stánků se tvoří fronty na klobásy, sekanou a pivo.

Z reproduktorů se v jednu chvíli ozve i moderní remix „Fang das Licht“, německá verze Zvonků štěstí Karla Gotta a Dary Rolins. Na první pohled je těžké poznat, jestli člověk přišel na politický mítink, vesnickou slavnost, nebo festival.

Publikum je směsí všeho. Mezi nižšími stovkami lidí jsou rodiny s dětmi, vedle nich senioři, mladé páry i teenageři. Mezi nimi procházejí holohlaví muži ve značce Thor Steinar, dlouhodobě spojované s německou krajně pravicovou scénou, nebo lidé s nápadnými extremistickými motivy na oblečení a tetováních.

Jeden muž má tričko s nápisem „FTZN FRITZ“, jde o vulgární narážku na spolkového kancléře Friedricha Merze ve stylu protinacistického sloganu „FCK NZS“. Lidé kolem kampaně zase nosí Siegmundův stylizovaný portrét s heslem „Tohle je náš rok“, v grafice připomínající slavný plakát „Hope“ z kampaně amerického prezidenta Baracka Obamy.

U stánku se stranickými předměty je pořád živo. „Zájem je čím dál větší,“ říká jeden z prodejců. Ze 140 plastových kelímků s logem AfD, které přivezli k prodeji, nezůstal po necelé hodině ani jeden.

Mezi příchozími je i na ježka ostříhaný kluk s velkou vlajkou AfD. Brzy se potkává s kamarády a společně míří dopředu k pódiu. Na Ulricha Siegmunda čekají tihle školáci už dlouho před jeho příjezdem. Když se konečně objeví, skupinka jásá a mává jeho podobiznami.

„Uli! Uli! Uli!“ skandují lidé pod pódiem. Siegmund nastupuje na pódium jako favorit voleb a podle toho také mluví. „Tady není nikdo pravicový extremista. Všichni jsou extrémně v právu,“ rozehrává slovní hříčku s německými výrazy „rechtsextrem“ a „im Recht“.

Pak už bez slovních hříček deklaruje: „Tady je střed společnosti.“ A za jásotu stovek lidí dodává: „Dnes už se sluší hlásit se k AfD.“

To je také jedna z hlavních zpráv celé Siegmundovy kampaně. Nejde jen o volební vítězství, ale také o konec společenské izolace, která tuhle krajně pravicovou stranu dlouhodobě obklopovala.

Historik Pascal Begrich, ředitel organizace Miteinander, která v Sasku-Anhaltsku dlouhodobě sleduje pravicový extremismus, právě v tom vidí podstatnou část jejího současného úspěchu.

Radikální politický obsah podle něj nezmizel, ale změnil se způsob, jakým ho AfD prodává: rodinné festivaly, východoněmecká nostalgie, sociální sítě, jízdy na starých mopedech a kandidát, se kterým si i dítě odnese fotografii.

Přátelská, téměř festivalová podoba kampaně se ale na louce v „cukrové vesnici“ mísí s podstatně tvrdším politickým obsahem. Siegmund mluví o soupeřích, kteří jsou „velmi dobře financovaní“ a „neštítí se žádné špinavosti“. Německo vykresluje jako jednu národní pospolitost „proti nim“.

Sasku-Anhaltsku přisuzuje historickou roli. „Chceme tady spustit domino efekt,“ říká. „Chceme být první zemskou vládou vedenou AfD, ale zdaleka ne poslední. Tady to začne,“ avizuje. „Modrá vlna“ se má podle něj odtud rozšířit přes celé Německo.

Přátelskou tvář kampaně ale už o několik minut později střídá podstatně tvrdší tón. Zemský šéf AfD Martin Reichardt mluví o „levicových učitelích“, kteří podle něj mladé lidi šikanují a omezují jejich svobodu názoru. Rodiče vyzývá, aby své děti proti „těmto levičákům v našich školách“ bránili.

Politický program tvoří ale jen část večera.

Na pódiu se mezitím pohybuje streamer Carsten Jahn, který v minulosti působil v extremistické NPD. A vazby sasko-anhaltské AfD na někdejší neonacistické prostředí sahají mnohem dál.

Siegmund své spolupracovníky hájí. Deníku Welt řekl, že jde o „vynikající lidi“ s „naprosto čistým štítem“ a že ho nezajímá, co dělali před dvaceti nebo pětadvaceti lety.

Když projevy skončí, mladík s účesem na ježka a s vlajkou AfD se znovu objeví před pódiem. Tentokrát je mezi prvními ve frontě na společnou fotografii se Siegmundem. Nakonec při odchodu září štěstím.

O kus dál čeká žena, která za Siegmundem přijela až z dolnosaského Helmstedtu. Přivezla mu malovaný portrét, na kterém dělala dva měsíce. „Je pro mě samozřejmě velkou inspirací. A myslím, že i pro spoustu dalších lidí,“ vysvětluje.

Nad rovinatou krajinou Börde se mezitím mění počasí. Obloha tmavne, vítr zesiluje, v dálce se blýská a hřmí. Pak přijde prudký déšť. Rodiny začínají balit věci. Rodiče odvádějí děti, lidé utíkají k autům a louka se postupně vyprazdňuje.

Siegmund zůstává a dál se fotí, bouři navzdory.