Článek
Nedávej se do řeči s cizími lidmi, nabádají děti starostliví rodiče. Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí České republiky sice není dítě, ale i pro něj by to byla rada k nezaplacení.
Protože se jmenuje Petr Macinka a poskytl z titulu své funkce rozhovor pečlivě maskovanému člověku, který se vydával za někoho, kým není. A kdo je ve skutečnosti ten Thomas Paukner, za kterého se tazatel vydával, se neví. Dvojitá maska zpovídá člena vlády. Ten se tváří jako obvykle.
Jako absurdní skeč by to fungovat mohlo, a ani film by z toho nemusel být vůbec špatný. Ale když jde o realitu, nezbývá než zírat. Monty Python vibes - až na to, že smát se dá těžko.
O obsah interview ani nešlo. Událost, zveřejněná ve čtvrtek, vzbudila údiv i rozruch zaprvé očividnou bizarností. A zadruhé tím, že Macinka, exponovaný a na státní útraty oprávněně chráněný politik, se vystavil bezpečnostnímu riziku. On sám, a svým chováním potenciálně i stát, který spoluřídí.
Falešná „mediální osoba“, respektive „cizí člověk“, měla podle dostupných záběrů po ruce atrapu pistole. Pod stolem se zřejmě nacházela maketa něčeho, co mohlo vypadat jako výbušné zařízení. A do toho se ministr s prapodivným zakuklencem baví, jako by se nechumelilo.
Záležitost začala vyšetřovat policejní Ochranná služba. Za hranicemi mezitím zuří sabotáže a o kus dál válka. Jak jinak zaměstnat bezpečnostní složky než třeskutou kauzou potrhlého rozhovoru?
Více k tématu:
Když už by (nejen) politik pozvání na rozhovor od anonyma přijal, musel by začít nějak jako „dobrý den, prosím vás, sundejte si tu maškarádu, buďme normální“. Ne tak dobrodruh Macinka. Ačkoli jako ministr sliboval na svou čest, že „bude svůj úřad zastávat svědomitě“. Vycítil virální potenciál a absurdní hru přijal.
Je neuvěřitelné, že ještě nedávno byla média plná příběhu „ministr Macinka versus prezident Pavel“, jako by šlo o dva lidi s podobnou úrovní smyslu pro státní záležitosti a odpovědnost veřejného činitele. Tak schválně: Zkuste si představit prezidenta republiky, jak se zachová, být na Macinkově rozhovorové židli. Když připustíme pravděpodobnost jedna ku miliardě, že se k ní vůbec přiblíží.
Jenže Petr Macinka by za kousek trollingu šel světa kraj. To je součást jeho politické DNA a pravděpodobně i osobnostní výbavy. Ale není to kompatibilní s rolí vysoce postaveného představitele výkonné moci.
Už vloni v říjnu, když ještě aspiroval na ministra životního prostředí, Seznam Zprávy v komentáři napsaly, že Macinka do vlády nepatří. Hlavně proto, že ve veřejném prostoru nastoluje agresivní jazyk. Protože si veřejně zahrává s dehumanizací lidí skrze slova jako je „škodná“. Důležitou metodu jeho komunikace jsme už tehdy označili jako trolling.
Během roku se Macinkův styl vytříbil. Ale provokace, či více nebo méně škodolibé, zlé klaunství zůstává jeho součástí. Macinka si ověřil, že tím způsobem dokáže zaujmout neméně nebo ještě víc než politickou agendou.
Občas to přežene a spálí se. Jako když se chopil mikrofonu na festivalu ve Strážnici, aby si den po vypískaném ministru Klempířovi ještě přisadil.
Občas si uřízne ostudu. Jako kvůli interview se zakuklencem. Je pravděpodobné, že nesleví a že pozornost budou poutat nové kuriozity a kontroverze. Šok nad Macinkou už ale není třeba vršit. Nejméně od té doby, co prohlásil, že poteče zelená krev. Že už to mezitím šokovat přestalo, ovšem není chyba Macinky, ale toho, že jsme si zvykli, že i takhle se v politické řeči mluví.
