Článek
Jsou země, kde někteří ministři jezdí do práce na kole. Buď proto, že jim to přijde výhodné, nebo kvůli svému PR, anebo z obou důvodů.
A je také země, kde kandidát na ministra životního prostředí jezdí na pracovní jednání obrovským automobilem. Protože se jmenuje Petr Macinka a předsedá straně Motoristé sobě, která se s necelými sedmi procenty hlasů dostala do parlamentu.
Program Motoristů, podpořených instagramovým profilem s výmluvným názvem Volby a káry, stojí za přečtení. Jako předmluva, ze které vyplývá to ostatní. Ale stačí fotografie, na kterých Macinka vystupuje z přerostlého dopravního prostředku na Pražském hradě. Auto, arogance, trolling.
Ze záběrů je patrné, že tady něco nehraje. Hluboké mezery mezi politikem s názory a image Petra Macinky a mezi rolí ministra životního prostředí není těžké postřehnout.
Už proto, že Ústava říká, že „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. Patronem dbání na šetrnost má být ministr životního prostředí, kdo také jiný. Kdežto krédo Motoristů sobě - a slovo „sobě“ v názvu strany stojí za podtržení - zní: „V oblasti ochrany přírody prosazujeme zdravý rozum místo zeleného extremismu.“
Nálepka zeleného extremismu se vyvinula v univerzální kulturní terč. Politici, kterým vyhovuje polarizovaná společnost, ho do veřejné diskuse rozmisťují podle svých potřeb a cílů. Stále častěji. Dělal to Miloš Zeman, dělají to epigoni Václava Klause Motoristé, i další.
Za zelený extremismus se může označit cokoli a kdokoli, jak se komu zlíbí. Stejně hloupě by se dali Petr Macinka a Filip Turek nazvat automobilovými nebo fosilními extremisty. Je to k ničemu.
Rozdělování na krajní póly, to je prostor, který právě straně Motoristů, sycené kulturními válkami o takzvaný zdravý rozum, znamenitě vyhovuje. A proto se ho permanentně snaží rámovat a obnovovat. Je to jejich styl, součást politické DNA.
Petr Macinka a Filip Turek si jako metodu komunikace osvojili agresivní výsměch. Přirovnání pro pamětníky: Jiří Ovčáček na sítích působil jako klaun. Turek a Macinka se svým smyslem pro údajný humor a údajnou nadsázku působí jako zlí klauni.
Petr Macinka se na ministra životního prostředí nehodí z více důvodů. Jako vnímavý arbitr a strážce veřejného zájmu, což zvlášť tady bývá komplikovaná otázka, je nepředstavitelný. Například kvůli konfliktům zájmů. Dokonce konfliktům s potenciálem privatizace státu jako v případě Chráněné krajinné oblasti Soutok. Nebo kvůli ochraně půdy protierozní vyhláškou, která je podle Motoristů „šikanou“. Nebo proto, že Motoristé v programu slíbili „chránit práva kamionové dopravy“, což zjevně zapadá do jejich představy o zdravém rozumu.
Web ministerstva by Macinka jako správný troll přebarvil ze zelené na modrou. Ale to pořád není to hlavní.
Nejde jen o to, že proti němu z dobrých důvodů protestují ekologické spolky nebo mnoho vědců. Jde také o to, jakou řeč pan Macinka nastoluje ve veřejném prostoru. To není jazyk, který by odpovídal funkci ministra životního prostředí, ale ani jiného člena vlády. A nejspíš ani jakékoli funkci, ve které trochu záleží na empatické práci s lidmi, přispívající k obecnému prospěchu.
„Poteče zelená krev“ by se snad ještě dalo brát jako vtip zlého klauna. Ale „Děti Země a podobná škodná“ už ne. To je jen zlé. A nebezpečné.
Protože když někdo nějakou skupinu lidí veřejně nazve „škodnou“, tak z ní svým slovem snímá lidskou důstojnost. Všichni rozumíme, co „škodná“ v češtině znamená a co se se „škodnou“ obvykle dělá. Zahrávat si s takovými významy je nepřípustné. Kdo to tak necítí, může působit na sociálních sítích v rámci jejich uživatelských pravidel. Ale těžko může působit ve vládě.
„Zelení teroristé tvrdě zaplatí za veškeré škody, které napáchali, včetně cizáků a migrantů, kteří se nás snaží poučovat. Raději si ověř, do kdy ti platí pas…“, reagoval Macinka v listopadu 2024 na anglicky psaný komentář o podmínkách pro cyklisty v pražské dopravě. To nejde brát jako jednu z tisíců průpovídek na síti X. Je to ofenzivním jazykem zformulovaná pohrůžka politika. A zjištění, že slova mohou předcházet činům, by nebylo v historii vůbec nové.
Prohlásit o někom, s kým nesouhlasíte, že „kvičí“, představuje pokus o získání převahy a o ponížení, ale i pokus o dehumanizaci. „Kvičení“ jako výraz nelibosti se přece normálně nepřipisuje osobám, ale zvířatům. Jde o jeden z nejhorších jazykových faulů a dopustil se ho také Petr Macinka.
„To, že neziskový sektor kvičí, je jen potvrzením, že se bojí, že o své lehké živobytí přijdou.“
„Zajímalo by mě, co bude tady ten tragéd kvíkat po volbách.“ (Citát ze sociálních sítí PM.)
„Velice se bavím nad tím, jak twitterové akvárko potrefeně kvičí, že prezident Václav Klaus nešel ve svých dvaaosmdesáti letech po nemoci vymrznout na dvouhodinový funus Karla Schwarzenberga do ledové katedrály, kde by navíc musel poslouchat budovatelské žvásty černokněžníka Halíka…“ (V té době byl Macinka mluvčím Institutu Václava Klause. Citát ze sítě X ještě pokračuje dál ve stejném tónu.)
Zmíněné příklady přesahují běžné meze zhrublého dialogu a drsného špičkování na internetech. A je potřeba domyslet, že pocházejí od veřejně činného člověka, toho času s ambicí spoluřídit stát.
Problém Petra Macinky ve vládě by nebyl zdaleka jen problémem jeho názorů na životní prostředí. Jde o to, jak zlověstně se dokáže vyjadřovat, když ze slušňáka přepne na agresivní trolling. A o to, co si myslí doopravdy. Protože jde o předsedu Macinku (a čestného prezidenta Turka), týkají se pochybnosti i kreditu celé strany Motoristů.
