Recenze: Orchestr z La Scaly zahrál Dvořáka opojně, uvedl i ryze ruský večer

Měříme-li úroveň festivalu účastí světových orchestrů, pak má letošní Dvořákova Praha opět slušné skóre. Přivítá vynikající orchestr curyšské Tonhalle, slavné Vídeňské filharmoniky a úvodní dva večery svěřila tělesu z Itálie. Filarmonicu della Scala tvoří hráči věhlasného milánského operního domu, z nichž v roce 1982 dirigent Claudio Abbado v krátkém čase vybudoval prestižní symfonické těleso.

Uplynulou sobotu a neděli hráli v Rudolfinu pod vedením svého šéfdirigenta Riccarda Chaillyho. Jeho jméno najdeme na více než stovce nahrávek, spojeno je zejména s lipským Gewandhausem a Amsterodamským královským orchestrem Concertgebouw – tedy s tělesy, která se pravidelně umisťují v první desítce žebříčku světových orchestrů.

Program slavnostního zahajovacího večera byl sestaven ze dvou nejslavnějších děl Antonína Dvořáka. Violoncellový koncert h moll přednesla Julia Hagen, sympatická mladá Rakušanka ze slavné muzikantské rodiny. Její interpretaci lze máloco vytknout, celkově však tento výkon nepatřil k nezapomenutelným. Už jsme slyšeli vřelejší, originálnější i zvukově nápaditější podání. Její nástroj má syté hloubky, ne vždy se ale dokázal prosadit nad orchestrem.

Více zaujali filharmonikové, a to jak opojným zvukem, tu tajuplným, tu mámivě sladkým, tak detaily, které dirigent z notoricky známé partitury vytáhl na světlo. Samozřejmě leccos působilo jinak, než jsme zvyklí z české tradice: jadrnost nahradila italská lehkost a momenty, v nichž se zpravidla nešetří sentimentem, vyzněly srdečně i vesele.

Je znát, že filharmonici z La Scaly byli trénovaní na lidském hlasu, na nejlepších pěvcích, kteří v milánské opeře účinkují. Jejich fráze jsou vždy vymodelované, dotažené. Síla projevu jako by u nich nevznikala drilem nebo disciplínou, ale zcela přirozeně. Tato přímočarost se velice dobře doplňuje s Dvořákovou hudbou, překypující melodiemi a nežádající intelektuální promýšlení.

Třiasedmdesátiletý Riccardo Chailly je spíše praktik a pragmatik. Na pódiu na sebe nestrhává pozornost, s hráči jej pojí porozumění dané zvykem. Pod rukama mu báječně muzicírují a dosahují originálního projevu, jaký je v globalizované době vzácný.

Druhý večer dirigent sestavil výhradně z děl ruských skladatelů. Jako protiváhu a předehru rozměrného Klavírního koncertu č. 4 g moll, pozdního díla Sergeje Rachmaninova, zařadil Chailly jeho ranou a zřídkakdy uváděnou symfonickou báseň Útes. Juvenilie zachycuje mladého skladatele, pozdějšího skvělého symfonika, jak si teprve osahává barevné možnosti orchestru a zákonitosti hudební formy.

Rachmaninovův čtvrtý koncert nepředstavuje takový „hit“ jako jeho druhý a třetí, které nabízejí chytlavá témata. Klavírní part je tu opět – jak se na jednoho z největších pianistů všech dob sluší – téměř nehratelný, zároveň ale neusiluje o prvoplánový efekt.

Sólista večera, teprve čtyřiadvacetiletý Alexander Malofejev, předvedl nenapodobitelný výkon. Oblečený do volného ležérního oděvu a usazený nízko u piana připomínal jazzmana, který nonšalantně preluduje, komunikuje s orchestrem a ďábelské technické kaskády, jaké skladatel předepsal do klavírního partu, zvládá s jemnou distancí.

Malofejev už jako třináctiletý zvítězil v jednom z nejtěžších světových klání, Čajkovského soutěži v Moskvě, což napovídá, že jde spíše o přírodní úkaz. Pár takových pianistů se za století urodí, patří k nim mimo jiné Jevgenij Kissin nebo Daniil Trifonov. Hudbu a klavírní techniku jako by měli už integrovanou do základní výbavy organismu.

Coby přídavek zahrál Malofejev nejznámější Rachmaninovo Preludium cis moll. Na malé ploše vystavěl napínavý útvar, bez orchestru za zády jako by se více otevřel a projevil originalitu i autentičnost.

Po pauze zazněla Čtvrtá symfonie Petra Iljiče Čajkovského. Jeho dílo nese osobní poselství ztrápené duše, je plné intenzivních vznětů, naléhavosti. Rozměrná symfonie na rozdíl od Dvořáka potřebuje dirigenta coby hudebního dramaturga, který hudbě vtiskne jakýsi řád. Výtečně to dokázal například Semjon Byčkov s Českou filharmonií na jejich kompletní nahrávce Čajkovského děl.

V nedělním provedení filharmoniků z La Scaly a Riccarda Chaillyho bylo těžké najít hierarchii, architekturu této hudby. Pokud ale chtěli zobrazit hlavně emocionální stránku, citové zmatky, prvky barbarství či hysterie, pak dosáhli svého.