Proč Filozofická fakulta nemůže dál fungovat jako dosud

Současné vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy usiluje o řešení dlouhodobých problémů, které se periodicky vynořují, protože nejsou systémově řešeny. Fakulta tak přišla s návrhem na sloučení několika ústavů – včetně divadelní, filmové a hudební vědy – do jednoho pracoviště a rozdělení Ústavu translatologie pod katedry relevantních filologií.

Tlumočnictví francouzštiny by tedy například nově bylo pod francouzskou sekcí Ústavu románských studií. Toto opatření neznamená, že se zruší dané studijní programy ani že studenti nebudou moci dostudovat už započaté studium.

Změny musí podle zákona schválit akademický senát fakulty. Krátce před hlasováním o těchto změnách tento čtvrtek považuji za důležité vstoupit do debaty a vysvětlit veřejnosti širší souvislosti, které s děním souvisejí.

Asi nikoho nepřekvapí, že hlavní zdroj problémů fakulty je její podfinancovanost. O té není sporu. Pokud by fakulta měla v rozpočtu o 100 milionů korun ročně víc, byla by celá debata mnohem radostnější a mohli bychom se místo diskuze o tom, kde hledat úspory, bavit o tom, jakým způsobem fakultu co nejlépe rozvíjet.

Sto milionů nicméně nemáme, jsme v minusu. A to vlastně dlouhodobě, ačkoliv technicky vzato byl rozpočet v posledních letech vyrovnaný (vždycky se to nějak zalepilo).

Zásadní ranou pro FF UK bylo plošné navýšení mzdových tarifů na celé univerzitě. V praxi to znamenalo, že fakulta musela svým zaměstnancům najednou platit víc (což je správně), ale nedostala na to dostatek peněz.

To znamená, že Filozofická fakulta buď musí peníze někde získat, nebo ušetřit.

Dlouhodobě se mluví o tom, že škola je financována nespravedlivě, protože kvůli takzvanému koeficientu ekonomické náročnosti (KEN) získávají humanitní fakulty od univerzity na jednoho studenta méně peněz než některé jiné.

To, že to je neférový systém, je jasné nejen zástupcům humanitních oborů. Narovnání systému by ale znamenalo, že si některé jiné fakulty dobrovolně sníží rozpočet. To „některé“ je dobré explicitně vysvětlit: Aktuální situace je taková, že nastavení KEN poškozuje méně fakult, než kolik jich zvýhodňuje.

Můžeme si tedy idealisticky myslet, že každý pochopí, že je to nespravedlivé. Při hlasování ovšem většina zástupců fakult volí to, co je výhodné právě pro ně. Vedení Filozofické fakulty se tedy může všemožně snažit, ale ničeho jiného než kosmetických úprav ve financování nemůže dosáhnout. Nedosáhlo toho ostatně žádné předchozí vedení.

Fakulta se v posledních letech intenzivně snaží hledat nové cesty financování, třeba v oblasti komerčních programů. Je to něco, co bylo na naší škole dlouhodobě podceněné a neřešené. Jakkoli to je slibná cesta, která může přinést peníze, nelze čekat, že by to okamžitě vyřešilo finanční nedostatek ve výši několika desítek milionů.

Filozofická fakulta je tvořena desítkami různých akademických pracovišť a je na ní aktuálně zaměstnáno přes 700 akademiků. Dlouhodobě rostla samovolně a málo kontrolovaně, a to i proto, že řídit takovouto instituci je manažerská noční můra.

Jedna z věcí, které fakultu poškozují, je to, že se dlouhodobě prakticky neřešilo, jak jednotliví akademici pracují. Na fakultě dříve mohl působit někdo, kdo nedělal vědu, kdo byl zcela bez kontaktu s mezinárodním prostředím, nebo někdo, kdo měl fakultu jako vedlejšák, za který sice nedostával moc peněz, ale který ho zároveň nestál moc úsilí.

V případě některých pracovišť, například Ústavu asijských studií, to nezřídka má důsledky pro samotnou existenci studijních programů. V několika případech je situace taková, že programy nemají docenty či profesory, a tím pádem nesplňují podmínky pro to, aby se mohly s novým školním rokem vůbec otevřít. Například programy jako indologie nebo mongolistika tak do bakalářského studia nemohou přijímat studenty už od roku 2024.

Někdo by mohl namítnout, že problém je v tom, jak je nastaven systém hodnocení vědecké a pedagogické práce. O to ale ani tak nejde. Problém je prostě v tom, že zatímco spousta lidí dělala a dělá pro fakultu hodně, někteří lidé si zvykli na to, že se po nich skoro nic nechce.

Nepodávali si granty, nepublikovali odborné články, ulehčovali si výuku, vlastně nedělali to, co by se od nich mělo očekávat. Z hlediska finančního to znamená, že takoví lidé fakultě nepřinášejí dost, protože fakulta není financována jenom přes počty studentů, ale rovněž na základě své vědecké produkce.

Dlouhodobý problém fakulty spočíval v tom, že prakticky neexistovala koncepce přijímacího řízení a akreditací studijních programů (tedy vlastně toho, které předměty jsou povinné, za kolik jsou kreditů atd.). Přijímalo se tak nějak podle zvyku.

Ačkoli by třeba o studium určitého programu stálo mnohem větší množství uchazečů, než kolik se přijímalo. Třeba o psychologii mívá dlouhodobě každoročně zájem kolem 1000 lidí a dlouhá léta se jich přijímalo jenom několik desítek.

Nikdo se nepozastavil nad studijními programy s jednotkami studentů ročně (z analýzy z roku 2024 vyplývá, že na fakultě bylo 31 studijních programů s méně než deseti zapsanými studenty ročně), přestože takové programy vycházely finančně záporně při jakémkoli nastavení rozpočtu. Zodpovědnost za akreditace se nechávala na jednotlivých katedrách.

Celkově bylo fungování fakulty v tomto smyslu vysoce iracionální. Věci se neřešily podle toho, co se vyplatí pro celkový chod školy či co si z dlouhodobé podfinancovanosti naopak dovolit nemůže. S prudkým nárůstem nákladů tím nastaly pro fakultu finančně velmi náročné časy, které je potřeba „nějak“ řešit.

Ještě donedávna byl navíc rozpočet jednotlivých ústavů a kateder takzvaně „historický“, což znamenalo, že se do něj promítalo to, co si kdo kdy domluvil. Když měl někdo dobré vazby na vedení, dostal v době hojnosti úvazek či dva navíc; kdo dobré vazby neměl, ten se moc nevyvíjel.

To se už částečně změnilo, nicméně ani nyní nejsou rozpočty pracovišť plně navázány na to, jak dobře se tu učí a bádá. Můžeme diskutovat, jak přesně se to má hodnotit. Je však zjevné, že tento historický systém je extrémně nespravedlivý a neudržitelný.

Kombinace podfinancovanosti a strukturní iracionality je něčím, co fakultě periodicky přináší finanční krizi. Za své působení v senátu od roku 2004 jsem zažil přinejmenším tři.

Dříve se řešily třeba plošným snižováním rozpočtů všem katedrám bez rozdílu nebo ubíráním peněz těm zaměstnancům, kteří získali peníze z vnějšku (například z grantů).

Takové cesty se ukázaly jako zřejmé slepé uličky – první je spojena s nelogickou redukcí kateder, které fungují výborně, druhá zase s tím, že si pak takoví zaměstnanci přestanou externí peníze shánět a fakulta tím v dlouhodobém horizontu přijde o peníze i o vědecké výstupy.

Současné vedení se snaží popsané problémy řešit strategicky a systémově. Konkrétní cesta samozřejmě může být – a je – k debatě. Ať už by ale takové řešení dělal kdokoli a zvolená cesta byla jakákoli, bude to vždycky bolestivé. Je ale dobré si uvědomit, že status quo není pro FF UK udržitelný.