Článek
Školství a vzdělávání je pro koaliční vládu Andreje Babiše, stejně jako asi 156 jiných věcí, „samozřejmě absolutní prioritou“, jak rád říká premiér. Proto je trochu s podivem, že nejnáročnějším úkolem ministra školství Roberta Plagy je v posledních týdnech odrážet útoky proti svému vlastnímu resortu, nezřídka od vlastního šéfa.
Hned po volbách během koaličních jednání bylo třeba uhájit inkluzi před frontálním útokem Motoristů sobě. To bylo ještě celkem standardní hledání koaličního kompromisu. Pak ale začaly létat rakety přímo z premiérské kanceláře.
Nejdřív to bylo rušení devátých tříd, naprosto nekoncepční a v jádru chybná myšlenka, kterou Andreje Babiše naočkoval předseda SPD Tomio Okamura.
Pak tu byl premiérův nepoučený tlak na změnu odkladů a znovuzavedení hrůzy jménem „dodatečný odklad“, tedy v podstatě možnosti vyhazovu z první třídy zpět do školky. Tuto ideu pro změnu podsunula Babišovi ředitelka základky v Sadské u Nymburka Blanka Žánová, toho času jeho oblíbená poradkyně.
Následoval výkřik o rušení Cermatu - jak Babiš přišel na tenhle nápad nevíme, ale nejspíš od kteréhokoli rodiče kteréhokoli deváťáka. Což ovšem ještě neznamená, že je to nápad dobrý. Cermat má jistě mnoho chyb, ale také se často stává hromosvodem pro vztek, jehož spravedlivé cíle sedí jinde, obvykle v krajských a metropolitních radách na pozicích radních pro školství.
Zatím poslední Babišovo exposé na Plagovu adresu proběhlo na tiskové konferenci po posledním jednání vlády. Předseda vlády ministra školství dost ostře napadl kvůli jeho požadavkům na rozpočet a vyčetl mu, že jeho ministerstvo posílá (tak, jak mu ukládá platný zákon) peníze soukromým a církevním školám.
Přečtěte si také:
Plaga odvádí docela dobrou práci v diplomatickém odvracení těchto premiérových ad hoc nápadů. To ale nic nemění na tom, že v aktuální situaci, v níž se zejména SPD a Motoristé pohoršují nad výší schodku a nahonem hledají úspory, se Plagův resort ocitá v jejich hledáčku.
Má to svůj důvod. Kapitola školství patří (hlavně kvůli objemu peněz na platy učitelů) k největším a jistě se nabízí úvaha, že čtyři, pět miliard, které by opticky vylepšily celkovou státní bilanci, se v bezmála 300miliardovém kolosu přece nějak najde.
Motoristé by sekali inkluzi, SPD touží po krvi „politických neziskovek“, Babišovi leží v žaludku církevní školy. Kolem rozpočtové kapitoly Plagova ministerstva krouží spousta náhle probuzených rozpočtových jestřábů, kteří ji považují za příliš tučnou.
Souběžně s těmito ději vyšla v úterý nová studie PISA z dílny OECD. Data za rok 2025 vystavila přísný účet vzdělávacím systémům napříč Evropou, Česko nevyjímaje. S nemalou pravděpodobností jde ještě stále o dozvuk covidových let. Pokles výkonnosti žáků, nápadný poprvé na datech za rok 2022, pokračuje. Česko, jehož školství dostalo za covidu (za prvního ministrování Roberta Plagy) těžkou ránu, se nadále drží mírně nad průměrem sledovaných zemí, ale klesá rychle.
Co je horší, máme velmi špatné výsledky v doprovodných průzkumech. V „pocitu sounáležitosti“ se školou (sense of belonging), který zkoumá, zda se žáci cítí ve škole přijímaní a zapojení, jsme prakticky nejhorší ve vyspělém světě.
Jen dvě třetiny českých žáků hlásí, že je zajímají nové věci, průměr OECD je 73 procent. Nadprůměrné množství žáků naopak považuje školu za ztrátu času. Máme podprůměrné množství žáků, kteří oplývají tím, co OECD označuje jako „growth mindset“. Tedy přesvědčením, že se člověk může vlastní pílí a úsilím stát chytřejším.
Přečtěte si také:
To všechno, společně s propadem „tvrdých“ výsledků vzdělávání, představuje pro české školství obří riziko (moderním jazykem bychom řekli „výzvu“). A bude těžké tomuto riziku čelit, když vládní centrum odmítá pustit do resortu chlup, naopak na něm hodlá šetřit.
Školství v politické realitě – ve velkém kontrastu s volebními a vládními programy – pravidelně končí v roli nechtěné Popelky, která zbytek vlády obtěžuje vysokými finančními nároky, dlouhým čekáním na výsledky a také malou skupinou oslovených voličů. Ministr školství nikdy nebyl „silovým ministrem“, ačkoli by jím s ohledem na vliv na budoucnost země určitě být měl.
Za covidu dostalo školství na frak - platy učitelů sice poskočily, ale na koncepční změny nebylo kdy, vzdělávání trpělo a školy se zavíraly vždy jako první a na dlouho. Přednostně se otevíraly firmy a hospody.
Za Fialovy „vlády učitelů“ to nejdřív vypadalo nadějně, ale od chvíle, kdy Dozimetr smetl ministra Petra Gazdíka, po školství neštěkl ani pes. Finance nebyly a koncepční práce se doháněla na poslední chvíli alespoň široce podpořenou novelou školského zákona na sklonku mandátu vlády.
Nyní se vrátil Robert Plaga a první velké úspory po náhlém rozpočtovém probuzení ministrů se hledají zase u něj. A to přes všechny problémy i plány, co jich resort má. V této souvislosti je dobré si všimnout, že podle rozpočtových plánů vlády má být rok 2027 tím „tučným“. Rokem, kdy se bude „investovat“. Tak do školství zjevně ne.
Je celkem jasné, že až přijdou podle plánu roky „konsolidační“ (ale také volební), bude vyjednávací pozice Roberta Plagy ještě horší, než je dnes. Ostatně, děti nevolí. Tak co by taky pořád chtěly.
