Recenze: Něco řádí na hranicích. Nový sci-fi film nepoleví celých 160 minut

Na polní cestě kousek od hranic se Severní Koreou leží rozsápaná kráva. Hlouček místních lovců se pře s policejním náčelníkem, čí drápy mohly něco takového dokázat. Docházejí k závěru, že to byl tygr.

Poměrně brzy se ukáže, že tygr to nebyl. A následujících zhruba 90 minut stopáže jihokorejského spektáklu Hope se nedozvíme, kdo nebo co je zdrojem brutální destrukce. Akční senzace z festivalu ve francouzském Cannes trvá 160 minut, prakticky nikdy nepoleví v tempu a zábavně střídá žánrové polohy tak, jak to umí jen korejští filmaři. Novinku od čtvrtka promítají česká kina.

Režisér a scenárista Na Hong-džin se prosadil syrovými thrillery jako Žluté moře či Kvílení a první půle Hope přináší do žánru snímků o monstrech thrillerové napětí. Následky řádění neznámého tvora v místní vesnici Hope Harbor sledujeme očima několika postav či skupinek, které se míjejí v úzkých uličkách – buď během úprku, nebo honu na obludu.

Středobodem se stává policejní náčelník Bum-seok, který ohledává pozůstatky nedávné zkázy a zoufale komunikuje s dispečinkem o potřebě posil. Mezitím se kousek od něj odehrávají další krveprolití, domy se rozpadají pod náporem ničivé síly a Bum-seok je vždy o krok pozadu.

Kolem jezdí dodávky plné ozbrojenců s rychlopalnými zbraněmi, které zjevně zmizely z policejní zbrojnice, vzduchem létají kusy aut či okolní architektury – zjevně mrštěné obří nadlidskou či snad nadpozemskou silou.

Na Hong-džin je mistr ve zvládání tohoto akčního chaosu. Zároveň se mu v mezičasech, kdy tempo na pár chvil přibrzdí, daří živelně představovat několikero postav, často za pomoci lehce obhroublého humoru, který naznačuje, že místní obyvatelé jsou tak trochu neschopové, vidláci a vůbec lidé podivných povahových vlastností.

Prozatím jsou to všechno poměrně známé ingredience jihokorejských multižánrových směsí, přesto jde o vzrušující snímek díky tomu, jak dlouho dokáže držet frenetický styl a přenášet na diváky pocit, že to, co řádí v ulicích, je nad lidské síly.

Drásavé a děsivé chvilky střídá přízemní odlehčení – v žánru zběsilé, chaotické, ale přitom mistrně zkrocené a přehledně nasnímané akce má letos Na Hong-džin malou konkurenci.

A pak přijdou odhalení, která budou dělit publikum. Leckomu může druhá půlka připadat trochu laciná. Do děje se naplno zapojují sci-fi prvky, mění se tón i prostředí. Z akčního hororu o monstrech se stává méně jednoznačné vyprávění. A snímek se na jedné straně stává také metaforou neklidného, lehce paranoidního života na hranici se Severní Koreou, na druhé může svými zvraty působit jako epizoda ze šokantních seriálů typu Krajní meze.

Asi nejlépe si lze Hope užít v té druhé poloze. Tvůrci radostně mísí velkolepou, špičkově zrežírovanou podívanou s podvratnými tahy, když se třeba chvílemi přesouvají do říše epické meziplanetární science fiction.

Hlavní předností novinky je dravá energie, jakou dýchaly třeba některé staré béčkové snímky ze 70. let minulého století. Hope umí vmžiku změnit náladu, když třeba po dlouhé vyhrocené a vyčerpávající honičce přijde radikální pointa a doslova utne celé předchozí úsilí.

Na Hong-džin se nebojí shodit to, co budoval, ostrým, někdy suchým, jindy zemitým vtipem. Jedno ze zásadních odhalení se například odehrává během dialogu, jenž excelentně pozdržuje informace zámlkami a důrazem na detail. Jde o klasické thrillerové či obecně žánrové klišé, s jedním drobným rozdílem. Napínavé vyprávění, v němž jde potenciálně o život a které může ovlivnit následující dění v městečku sužovaném nestvůrami, se točí okolo toho, že jeden místní stařík během honu musel řešit trable s průjmem, neboť si předchozího večera udělal příliš pálivé vepřové.

Bez ohledu na to, jak přijmeme režijní poťouchlost druhé půlky, je Hope precizně zrežírovaný akční počin. Perfektně například pracuje s tím, že se tu pohybuje relativně velké množství postav, které se míjí, setkávají a rozdělují, zatímco neustále bojují o život.

S typem prostředí se mění také podoba akčních sekvencí. Větší část děje ve druhé půli se odehrává v lese, honičky na korbách dodávek střídají koně, bortící se budovy nahrazuje lámání vzrostlých stromů, jako by šlo o párátka.

Aniž bychom zabíhali do detailů, neboť stojí za to nechat se snímkem překvapit, zákruty děje nabízejí živnou půdu pro originální pojetí akce, která dokáže být na jedné straně nekonečná, ale nikdy ne vyčerpávající.

V závěru novinka pracuje s patosem spojovaným se space operami a dalšími specifickými podžánry sci-fi, případně fantasy. Jde o jakýsi pokus vykreslit cosi, co přesahuje lidský obzor. Vzhledem k tomu, jak režisér celou dobu různě shazoval či nabourával vše, co předtím vytvořil, nelze se domnívat, že tyto pasáže myslí zcela vážně, že se opravdu pokouší zobrazit setkání s jinakostí po vzoru mistrovských děl spekulativní science fiction. Zároveň ale nejde o zesměšnění či parodii.

Podobné typy nejistot přinesl třeba snímek Mutant z roku 2006, v němž přední jihokorejský režisér Pon Džun-ho zneklidňoval publikum právě tím, jak se v rámci filmu s monstry pohyboval na hraně patosu, ironie a společenské kritiky.

Jeho kolega Na Hong-džin sice vypráví v jiném tónu a tančí mezi žánry rozdílným způsobem, ale přináší podobný typ neklidu zabalený do velkolepé akční zábavy. Jeho novinka je podnětná už jen tím, jak syrovost thrilleru mísí se zběsilou akcí, epičností sci-fi a radostnými, až lehce rozpustilými úskoky ve vyprávění.