Očima byznysu: Pár megafirem vládne všem. Může být investor chytřejší?

Pasivní investování má za sebou další úspěšné roky a nezdá se, že by tempo růstu mělo v nejbližší době zpomalovat. Poslední data z trhu burzovně obchodovaných fondů (ETF) mluví jasně. V červnu letošního roku přesáhl objem majetku v rámci ETF metu 23 bilionů dolarů, což přibližně odpovídá hrubému domácímu produktu všech 27 členských států Evropské unie.

I přes rostoucí popularitu aktivně řízených ETF se drtivá většina z těchto 23 bilionů dolarů nachází v pasivně řízených strategiích. Trend nemíjí ani Česko, kdy se i zásluhou dlouhodobého investičního produktu (DIP) stává z ETF stále větší mainstream a investice kopírující index S&P 500 není pro Čechy už jen slovní hříčkou. Tlak pak zesiluje i „shora“, kdy vládou představená reforma penzijního spoření může správce tlačit k preferenci nízkonákladových indexových fondů na úkor aktivní správy. Celý příběh tak na první pohled zní jednoduše: nízké poplatky, vysoká popularita a diverzifikace na „jeden klik“. Existuje tak ještě oblast, kde má aktivní správa navrch.

Pohled na historická data nevyznívá pro aktivní správu příliš dobře. Každoročně zveřejňovaný report „SPIVA Scorecard“, který porovnává výkonnost aktivních fondů proti jejich benchmarku (jako je index S&P 500), nabídl i za rok 2025 spíše pochmurný pohled. U fondů zaměřených na akcie velkých amerických firem zaostalo za indexem S&P 500 hned 79 % aktivně řízených fondů. O rok dříve to bylo „jen“ kolem 65 %. Roli hrají především náklady, které se u amerických pasivních ETF v posledních letech stabilizovaly na úrovni okolo 0,15 %, zatímco u aktivních fondů jsou násobně vyšší.

Portfolio manažeři tak často doručí lepší výkonnost než samotný index, po odečtení poplatků to ale jednoduše nestačí. Pro velkou část investorů – zejména těch, kteří chtějí jednoduše a levně držet expozici na globální akciový trh – tak pasivní cesta představuje levný a efektivní způsob. I zde je ale třeba mít na vědomí, že zatímco u aktivní správy index překonala asi jen čtvrtina manažerů, samotná ETF index jen kopírují a po odečtení poplatku tak zaostávají za indexem v každém roce, prakticky ve 100 % případů.

Jeden ze zásadních problémů pasivní správy se dnes nachází v tom, co „celý trh“ vlastně znamená. Akciové indexy jsou obvykle vážené podle tržní kapitalizace firem, což platí i pro zmiňovaný americký index S&P 500. S tím, jak rostou největší technologické firmy, roste i jejich podíl v indexu. Výsledkem je, že sedm největších titulů (tzv. Magnificent 7) dnes tvoří téměř 35 % celého indexu a podíl technologického sektoru v kombinaci s komunikačními službami se stále více blíží 50 %. Situace není příliš odlišná ani při nákupu globálního ETF (například na index MSCI World), kde americké akcie tvoří více než 70 %, a problém koncentrace je tak o něco menší, ale stále velmi podobný.

Investor, který si kupuje „diverzifikovaný“ index, tak ve skutečnosti vsází velkou část portfolia na několik firem napojených v drtivé většině na jedno téma – umělou inteligenci. Samotný rozmach pasivního investování pak paradoxně tuto koncentraci přiživuje, kdy každý dolar v indexovém fondu putuje do jednotlivých titulů na základě jejich velikosti – bez ohledu na to, jak draze nebo levně jsou oceněny. Největší firmy tak rostou zčásti právě proto, že jsou největší.

Že pasivita není totéž jako neutralita, ukázal také letošní vstup SpaceX na burzu. Například Nasdaq těsně před ním upravil pravidla tak, aby se nově vstupující obří firmy dostaly do indexu Nasdaq 100 už po několika týdnech obchodování. Proces, který dříve mohl zabrat i celý rok. SpaceX se díky tomuto pravidlu stal součástí indexu necelý měsíc po svém IPO a ETF sledující index tak musely akcie firmy nakoupit v době, kdy byl její veřejně obchodovatelný podíl stále nízký a cena silně volatilní.

To vše samozřejmě nemusí být ihned problém – a investoři z toho mohou naopak těžit -, dokud trend funguje a pokračuje dál. Problémem se stává teprve ve chvíli, kdy se otočí.

Aktivní správu je tak důležité vnímat ne jako stroj na každoroční překonávání indexů, ale i jako zásadní nástroj při řízení rizika. V prostředí, kde se trh přesouvá od jednoho tématu k druhému, drží pasivní investor z principu nejvíc peněz ve včerejších vítězích. Aktivní správce naproti tomu může vysokou koncentraci cíleně tlumit, hlídat valuace a při prudkých poklesech tímto přístupem i mírnit ztráty.

Statistiky navíc nejsou všude stejně nemilosrdné jako u na začátku zmiňovaných velkých amerických firem. V méně efektivních koutech trhu aktivní správa tu pasivní často poráží. Platí to například u akcií menších firem, na rozvíjejících se trzích, často má pak aktivní správa navrch i ve světě dluhopisů. Zatímco aktivní správce může pružně měnit duraci a aktivně reagovat na ne vždy efektivní cenotvorbu u jednotlivých emisí, pasivní fondy mechanicky kopírující index zde ztrácejí. Obecně tak kromě lepšího řízení rizika těží aktivně spravované fondy i z prostředí, kde je informací méně a přidaná hodnota aktivních správců je tím pádem vyšší.

Dokolečka opakovaný souboj „aktivní správa versus ETF“ by tak ve skutečnosti soubojem vůbec nemusel a ani neměl být. Nejde o nesmiřitelné fotbalové týmy a investor nemusí vybírat jen mezi červenou a bílou. Burzovně obchodovatelné fondy (ETF) jsou skvělým a levným nástrojem, jak se k trhu dostat. To by ale nemělo vést k bezmyšlenkovitému „prostě koupím index“ přístupu, kdy jako investor přehlížím, jaká rizika to s sebou nese.

Rozumnější, než upínat se k jednomu nebo druhému přístupu, je hledat cesty, jak oba přístupy skloubit. Investor tak může jednoduše namixovat třeba levné investiční jádro, postavené na ETF, doplněné o různá protizávaží, ať už ve směru nižší závislosti na hrstce amerických megafirem, nebo aktivně spravovanou dluhopisovou složkou.

V závěru pak nezbývá než zopakovat otřepané, přesto stále platné pravidlo, že při investování zůstává zásadní diverzifikace. A to nejen napříč aktivy, zeměmi a sektory, ale – jak ukazuje dnešní koncentrovaný akciový trh – i mezi pasivním a aktivním přístupem.