Transportu unikli o pár dní. Jejich náhodou objevený byt se otevírá veřejnosti

Od druhé poloviny září otevírá Muzeum města Brna a městská část Brno střed pro veřejnost cenný byt ze třicátých let minulého století, v němž žila rodina Herdanových. K vidění je zrestaurovaný funkcionalistický nábytek spolu s původním osvětlením nebo replikami tapet. Do správy muzea se byt dostal souhrou mnoha podivuhodných náhod. A působí jako románový příběh.

Archeolog a etnolog a krajský zastupitel Michal Doležel má v Brně pověst průzkumníka a zachránce domů a vil, které z nějakého důvodu nemají status kulturní památky. I proto se na něj v roce 2020 obrátila známá, která byla pro televizní natáčení procházet lokace ve starých bytech a narazila na jistý dům v ulici Hlinky. Ve třetím patře domu číslo 46 našel její tým byt s vestavěným nábytkem, který byl na první pohled původní.

„Psala mi tehdy, jestli bych se nechtěl podívat na nějaké fotografie toho nábytku. Počítal jsem s tím, když jsem na to kývnul, že mi pošle fotku třeba nějakého stolu. Ale to, co se mi zobrazilo v jejím mailu, mi vyrazilo dech. Hned jsem zařídil s radnicí Brna střed, které dům vlastní, prohlídku. Protože bylo jasné, že tohle je něco mnohem většího než jen nějaký historicky cenný nábytek,“ líčí Doležel.

Když do bytu přišel, našel velmi kvalitně upravený a zároveň dobře zachovaný interiér ve funkcionalistickém stylu. Spolu s kolegy objevil v jednom z pokojů i falešný krb s mříží, jejíž kování je původní a nese iniciály HR. Právě od nich se výzkum odrazil. Zjistilo se, že jde o iniciály židovského strojírenského obchodníka a úředníka Škodových závodů Richarda Herdana.

Už tehdy byl s Doleželem na místě i restaurátor Radek Ryšánek. „Když jsme narazili na mříž u falešného krbu, hned jsme vytáhli telefony a hledali v registru osob ze třicátých let, komu mohou iniciály HR patřit. A inženýr Richard Herdan se už tehdy jevil jako jediná možnost,“ popisuje Ryšánek. Ten následně dostal na starosti restaurování nábytku z bytu, o němž se záhy s jistotou mohlo říct, že Herdanovi a jeho rodině skutečně patřil.

Richard Herdan byt obýval s manželkou Johannou, která ho dostala od rodičů věnem v roce 1933. Její rodiče byli manželé Teltscherovi, původem vinaři a veřejně aktivní členové židovské obce z Mikulova. Vlastnili celý dům a sami bydleli ve druhém patře, v bytě o velkorysé rozloze 600 metrů čtverečních.

Právě tam se mladí Herdanovi vzali. O něco menší byt o patro výš si pak mladí manželé nechali krátce po stavbě domu upravit architektem maďarského původu Emerichem Horvátem. „Ten nejprve nechal zmenšit vstupní halu, kde vybudoval šatnu s vestavěnými skříněmi,“ ukazuje Doležel na půdorysu bytu nakresleném na panelu v chodbě bytu, když nás provází.

Skříně v šatně hned otevírá. „Tahle horní je zvláštní tím, že je pobytá tenkým plechem, možná proti molům, zřejmě se zde uchovávaly luxusnější kožichy,“ ukazuje Doležel vnitřek jedné ze skříní vysoko nad hlavou.

Z vedlejší skříně pak obyvatelé vyklápěli schůdky, díky kterým dosáhli i na oblečení v horních patrech skříní. Stropy v bytě jsou totiž víc než velkoryse vysoké.

Doležel nás vede z šatny do dětského pokoje, kde už restaurátoři pokryli stěny replikou původní tapety s dětským květinovým motivem. Právě tady byl před devadesáti lety dětský pokoj dvou Herdanovic dětí, Lea a Felicitas.

Vestavěný nábytek není kompletní, během let několik skříněk zmizelo a dodnes se nenašly. Pod lištou jedné skříňky ale restaurátoři objevili jiný poklad, odznak s hákovým křížem.

„Během okupace tady pravděpodobně žil člen NSDAP Erich Franke, kterému odznak zřejmě patřil,“ vysvětluje Doležel. Vytahuje odznáček ze sáčku s mnoha dalšími předměty, které restaurátoři objevili ve zdánlivě prázdném bytě určeném k rekonstrukci.

Patří mezi ně i zbytky z novin, kterými byly podlepené nebo podložené jednotlivé skříňky a další nábytek. Je zde také kousek dopisu i se známkou, na níž je vyobrazený sokol Miroslav Tyrš z roku 1932. Doležel ukazuje i kousky obalů z kartonové krabice od autodráhy ze sedmdesátých let. Otisky dějin, doklady o dvacátém století, které se domem prohnalo.

Jídelna s obývacím pokojem je dalším dokladem o přestavbě bytu. Právě tady stojí krb s Richardovými iniciálami a také prosklené vitríny, dvě součásti příčky, jež odděluje jídelnu od odpočinkové části pokoje. Další dýhová příčka pak v druhé části hlavní místnosti dělí jídelnu od ložnice manželů Herdanových.

„Jejich syn Leo vzpomínal před pár lety, že si skleněnou vitrínu vybavuje z doby, kdy byl malý, rodina v ní měla porcelán. Získali jsme díky němu a jeho sestře také několik fotografií, na kterých je byt zobrazen a které si rodina spolu s několika kousky nábytku vzala s sebou, když v roce 1938 odjížděla do Jihoafrické republiky,“ popisuje Doležel.

I díky fotografiím ve vlastnictví potomků Herdanových už nebylo nutné se spoléhat jen na iniciály na krbové mříži. Totožnost bytu je díky nim víc než jistá.

Richard, Johanna a jejich dvě děti unikli transportu do koncentračního tábora, aniž by to vůbec měli v plánu. Richard dostal nabídku pracovat pro Škodovy závody v Johannesburgu a rodina se tam krátce po Mnichovu přesunula.

Johanniny rodiče a další členy rodiny ale v Brně čekal osud mnoha tisíců dalších Židů, v roce 1942 byli deportováni do Terezína. Hned v březnu roku 1939 u nich byla provedena jedna z prvních domovních prohlídek, které v Brně gestapo vedlo.

V bytě po Herdanových tehdy žil Johannin bratr, který se sem s rodinou přesunul z okupovaného Mikulova. A protože byl jedním ze zakladatelů židovského muzea, zaměřilo se na něj gestapo jako na jednoho z prvních v Brně hned po obsazení republiky.

Protokol z domovní prohlídky čítá sedmapadesát zabavených položek. „Policisté zajistili rozsáhlou kolekci stříbrných předmětů, tóru, další judaika, rodinné šperky i řadu cenností,“ říká Doležel.

Ocenění majetku stanovilo hodnotu zabavených věcí na 58 079 korun. Samostatně byl oceněn diamantový prsten zasazený v platině v hodnotě 50 tisíc korun. Veškerý majetek se následně stal součástí nacistického konfiskačního systému a výnos z jeho zpeněžení připadl Německé říši, která z něj paradoxně financovala transporty Židů do koncentračních táborů.

Zabavený byl i byt Herdanových a celý Teltscherovic dům na Hlinkách. Rodiny byly deportovány a Johannini rodiče byli v roce 1942 zavražděni.

Zatímco během války obývali někdejší byt manželů Herdanových představitelé nacistického režimu, Richard a Johanna Herdanovi žili v Jihoafrické republice. Richard Herdan se tam stal ústředníkem společnosti Skodaworks of South Africa.

Po válce sice jeho rodina požádala o navrácení domu, přišel ale únor 1948 a dům připadl nejprve státu a pak městu. To v něm dodnes provozuje školku, která sídlí v prvním a druhém patře v obrovském bytě Johanniných rodičů.

Byt Herdanových se pronajímal desítky let. Před revolucí tady žila rodina, díky které se zachovalo téměř celé vybavení bytu. Obyvatelé k němu byli ohleduplní, nenechali vyměnit nábytek a jen málo z něj vyhodili, používali dokonce i původní chladničku. Po roce 2000 se tu vystřídali další nájemníci. Když pak byt opustili, byl chvíli volný – a právě tady navázal příběh s hledáním televizních lokací.

Rekonstrukce bytu se ujali architekti Jindřich Škrabalov a Alena Všetečková. Na restaurování nábytku pracovali studenti z Vyšší odborné školy restaurátorské, v péči ho měli tři roky.

„Nábytek byl v docela dobrém stavu, jevil jen známky běžného opotřebení, ostatně byl devadesát let používaný. Měl vlastně velké štěstí – a my smůlu. Štěstí bylo, že vydržel v takovém stavu tak dlouho. Smůla je naopak to, že kdybychom byt objevili o jednoho nájemníka dříve, najdeme i zachovaných víc kusů nábytku,“ vysvětluje Ryšánek. Poslední nájemník provedl řadu úprav a ne všechno se po něm dochovalo kompletní.

Ryšánek popisuje i jednu zvláštnost, které si mohou všimnout i návštěvníci bytu na prohlídkách, které tu bude Muzeum města Brna pravidelně pořádat: „Když se řekne funkcionalismus, člověk si představí asi hlavně ocel. Tady ale není z těch nábytkových konstrukcí ocelového nic. Jde většinou o poniklovanou mosaz, vlastně takové zámečnické práce.“

Pravděpodobně ji dodávala nějaká menší firma s malým provozem, které se na poniklování nevešla do galvanizační nádoby celá konstrukce dělící vitríny z jídelny bytu. „Takže je galvanizovaná nadvakrát, stopy po úrovni hladiny, do které se namáčela, jsou patrné i laikovi, když ví, co hledá a podívá se pozorně,“ podotýká Ryšánek.

Restaurátory překvapilo i to, kolik materiálu, třeba překližek na záda skříní, bylo od dodavatelů z Ústí nad Labem. Pátrali po tom, proč by brněnská rodina nakupovala materiál tak daleko, když by ho zřejmě musela nechat přivézt po železnici. Zřejmě to ale zůstane nevyřešenou záhadou. Ústecké firmy totiž byly po únoru 1948 znárodněny a jejich archivy jsou zničené.

Byt Herdanových není jen unikátním místem s pozoruhodným příběhem. Jeho objevení před šesti lety provázel i zájem médií a díky tomu se muzeu i Michalu Doleželovi začali ozývat další lidé, kteří žijí v městských bytech podobných tomu na Hlinkách.

Takhle pak Doležel s pracovníky muzea objevili ještě třeba byt po deportované židovské rodině v Nerudově ulici. Dohledali i adresy rodiny Teltscherovy a Herdanovy v Mikulově a v Brně z doby před tím, než Teltscherovi museli do transportu, ale na Hlinkách už bydlet nesměli. Zmapovali stopy jejich podnikání v Mikulově a v Jugoslávské ulici v Brně.

Díky náhodě se začal znovu vyprávět příběh rodiny spojený s místopisem, s domy, ulicemi a firmami, které dodnes stojí. A kdysi byly svědky radostí i smutků desítek členů rodin, porodů a smrtí, lásek i běžných dnů. Podobně jako byt Herdanových na Hlinkách číslo 46. Než se zhouplo kyvadlo dějin. Než se pod skříní v dětském pokoji objevil odznak NSDAP.

Kolik dalších domů v česko–německo–židovském Brně skrývá podobný příběh? A kolik hrobů na brněnském židovském hřbitově připomíná osud rodin, které tvořily předválečné Brno, tehdy mnohem víc židovské a německé než české?

Právě na židovském hřbitově by příběh rodiny z bytu na Hlinkách 46 mohl končit. Hrobka Herdanových má totiž i dva prázdné náhrobky, které byly připravené pro Richarda a Johannu. Neleží tam, zemřeli v Jihoafrické republice dlouho po válce. Měli štěstí. Na rozdíl od ostatních členů rodiny, které od deportací nezachránila šťastná náhoda.

„Moji prarodiče byli v březnu 1942 násilně deportováni do Terezína. Odtud byli transportováni dále a s největší pravděpodobností zavražděni v plynové komoře. Stejný osud potkal i sestru mého otce, jejího manžela a jejich dva malé syny. Moji rodiče měli to štěstí, že mohli odejít. Po celý život však nesli tíhu zármutku a nevysvětlitelné ztráty svých rodin, které předtím vedly šťastný a naplněný život,“ stojí v dopise Felicitas Herdanové. Dívky, která se v bytě na Hlinkách narodila a prožila v něm první rok svého života.

A Herdanová v dopisu pokračuje: „Hrůza těchto událostí byla přítomna po celý můj život. A nyní, kdy ve světě znovu sílí antisemitismus, považuji za důležité, aby tato historie byla připomínána a prezentována společně s architektonickými hodnotami bytu.“