Slavná kavárna Era v Brně znovu otevírá. Dřív chátrala, podlahou rostly stromy

V brněnských Černých Polích naproti budově Mendelovy univerzity se mezi zástavbou rodinných domů tyčí funkcionalistické průčelí kavárny s typickým nápisem ERA mezi okny budovy v prvním patře. I písmo je jednoduché, bezpatkové, žádné secesní ornamenty, prostě purismus, jak má být. Uvnitř je stejně charakteristické modročervené schodiště, které poutá pozornost už od vstupu.

Něco je ale jinak než poslední roky. Zahrádka před Erou ožila.

Nejenom lidmi, kteří sem po nuceném zavření kavárny přišli na kávu a vyhlášený větrník, ale i barvou. Kovové židle před Erou jsou žluté a svítí jako slunečnice.

„To je nápad ateliéru Partero, který měl nábytek na starosti. Architekt Josef Kranz, který Eru ve dvacátých letech minulého století navrhoval, vycházel ze zásad nizozemské skupiny De Stijl, jejíž nejvýraznější osobností byl pravoúhlými kompozicemi proslulý malíř Piet Mondrian. I proto to geometrické průčelí a proto červená a modrá na schodišti. V Partero si všimli, že Mondrianova žlutá, která byla pro jeho obrazy taky příznačná, v interiéru chybí. A tak ji sem na židlích vnesli,“ vysvětluje nový provozovatel kavárny Era Raed Kahwaji.

V Brně má s prvorepublikovým modernismem svoje zkušenosti. Kavárnu totiž provozuje i ve vile Stiassni.

Stejná žlutá pak září i na zahrádce za kavárnou. Era je totiž velmi rozmanitým prostorem – kromě dvou zahrádek disponuje ještě vnitřním prostorem v přízemí, dalším v prvním patře, z něj se pak vstupuje na terasu.

Ale to není všechno. Kavárník Josef Špunar, pro kterého budovu navrhl architekt Josef Kranz, totiž v Eře zároveň bydlel. Druhým vchodem se tak dá vejít do oddělené části domu, jíž vede další schodiště, rovněž ikonicky modročervené, do odděleného bytu. I ten má vlastní terasu.

„Dům tu v době svého vzniku stál sólo, kolem nebyla zástavba, i když Kranz už věděl, že se tady plánuje stavět. Špunar si pro svůj byt tehdy přál jednu zvláštnost: nechtěl v něm mít kuchyni. Prostě proto, že kuchyně byla součástí kavárny a on svoji vlastní domácí kuchyň nepotřeboval,“ usmívá se Kahwaji.

Kuchyně v přízemí je vidět skrz bar, i když má být vlastně skrytá. I ona elegantně poutá pozornost černobílými šachovnicovitě rozmístěnými kachličkami na zdech. V interiéru nechybí ani ikonické luxfery, skleněné tvárnice. I když Kranz jich zrovna v Eře nepoužil zdaleka tolik jako třeba ve své realizaci kina Avia v brněnském Novém Lískovci. Právě luxfery mu sloužily k tomu, aby „nezastavil“ světlo v interiéru – a že je ho Era plná.

Kranz vsadil hlavně na okna v průčelí a na osvětlení interiéru. To už dnes sice není původní, jeho současná podoba je ale také důležitá. „Netradiční lustr v podobě mraku navrhla a vyrobila sochařka Natalie Chalcarzová. Vynikne hlavně večer, kdy se setmí, on září skrz přední okna kavárny,“ vysvětluje Kahwaji.

A Chalcarzová k tomu říká: „Inspirací pro tvar lustru pro mě byl atmosférický jev, kdy slunce zastíní mrak a ztlumí jeho ostré světlo, tím se rozzáří okraje mraku. Takzvaný silver lining je také symbol naděje, za každým i nejtemnějším mrakem se vždy schovává slunce.“

Josef Kranz se jako architekt učil v ateliéru u slavného Bohuslava Fuchse a Era byla jednou z jeho prvních samostatných zakázek. A dost možná také dnes nejslavnější. V roce 1927, kdy ji navrhoval, mu bylo pouhých šestadvacet let. Souběžně spolupracoval na slavném „hubeném“ brněnském hotelu Avion, který tvořil právě Fuchs.

Era se stavěla v letech 1928–1929, vila Tugendhat mezi léty 1928–1930 a Avion v roce 1928. Příběh brněnského funkcionalismu tak nemůže být provázanější. Era stojí jen několik set metrů od vily Tugendhat a americký architekt Philip Johnson si jí při návštěvě v Brně v srpnu 1930 všiml natolik, že ji následně zařadil na výstavu The International Style v newyorském Museum of Modern Art v roce 1932.

Malá „zastrčená“ kavárna se tak stala součástí příběhu, který se vyprávěl daleko za hranicemi Československa. Kranz ji navrhl podle vzoru nizozemské kavárny De Unie v Rotterdamu, v níž dnes sídlí Karaoke bar Uniek. Obě kavárny jsou si víc než podobné hlavně průčelím s velkými okny, ale také nápisem De Unie a Era. A rovněž barevností, Era jen původně nepracovala se žlutou barvou – což zásah ateliéru Parteo vtipně vybalancoval.

Že je Brno dnes kavárenskou mekkou, je známé. Bylo jí ale už v době mezi válkami. Rozkvět brněnského kavárnictví souvisel s politickými a kulturními debatami v nich, u kávy se četly noviny a psaly manifesty. Ostatně Kranz byl úzce spojený s Devětsilem, jehož členové se v Eře scházeli. A také tam hráli kulečník, v době rozkvětu kavárny tvořily kulečníkové stoly dominantu prvního patra nad schodištěm.

Kranzovi se v Eře podařily dvě věci: jednak propojit veřejný a soukromý prostor, kdy nad sebe poskládal kavárnu a byt kavárníka. A do „strohého“ jednoduchého funkcionalismu, který radikálním odmítnutím dekorativnosti reagoval na přezdobenou secesi, vnesl teplo díky barvám šroubovice schodiště, které spojuje přízemí s patrem a samo působí jako výrazná skulptura.

Červená barva na jeho podlaze a modrá na „zdech“ zábradlí doplňují mondrianovskou černou a bílou. „Tento prvek v souladu s názory hnutí De Stijl nahrazuje uměleckou výzdobu interiéru, stejně jako použitá barevnost stěn (světle modrá, bílá) a podlahy (červený xylolit), protože roli abstraktního uměleckého díla přebírá samotný architektonický prostor,“ stojí v Brněnském architektonickém manuálu, který má Eru na jedné ze svých tras po Brně.

Podobně jako vilu Tugendhat čekal nelítostný osud spojený s dějinami dvacátého století, postihla historie i Eru. Během roku 1959 byla znárodněna, i když gastro provoz jí zůstal. V kavárně sídlila pivnice provozovaná RaJem, tedy monopolní společností Restaurace a Jídelny.

V sedmdesátých letech přešla pod správu Vysoké školy zemědělské a chátrala, nezachránilo ji ani zapsání na seznam kulturních památek v roce 1977. Škola tady zařídila výpočetní středisko a přerušila tak gastronomickou funkci kavárny. A pak v ní měla sklad.

Zatížení během skladování hlavně archiválií ale neunesly poničené podlahy v chátrající kavárně. Střechou Ery zatékalo, voda ničila, co se dalo a v podlaze začaly dokonce prorůstat stromky. Era v té době jen o vlásek unikla demolici.

Po sametové revoluci byla sice vrácena vnukům Josefa Špunara, ti ale necitlivě zasáhli do interiéru. Teprve v roce 2011 kavárnu „zachránila“ rekonstrukce ateliéru Velek architekti. Téhle úlohy se mohl zhostit díky tomu, že dům od potomků původního majitele koupil současný majitel Josef Ptáček a rozhodl se ho ve spolupráci se Studiem 19 zachránit.

Architekt Jan Velek v rozhovorech tehdy vzpomínal i na to, jak náročná rekonstrukce, která se nakonec povedla téměř do detailu v původním duchu, byla. I s ohledem na to, že původní dochované fotografie interiéru byly černobílé.

Jak architekti zjistili, jakou modrou a červenou použít na opravu schodiště, aby působila autenticky? „Měli jsme velké štěstí, že se nám podařilo najít zbytky původních omítek. Z nich bylo možné přesně určit barvu interiéru. Sice jsme museli úlomky omítek vyloupávat pinzetou, ale to nám umožnilo téměř zcela přesně dodržet původní odstíny,“ vysvětloval Velek v roce 2011 v rozhovoru pro brněnský deník Rovnost.

Dnešní podoba kavárny se od roku 2011 změnila jen v detailech. Vystřídalo se v ní ale několik provozovatelů a na začátku letošního roku zavřela kvůli nespokojenosti zákazníků. Nově tak tenhle týden znovu otevřela – téměř sto let od svého založení.