Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Když se firma Meta v srpnu v americkém Oaklandu opět ocitla na lavici obžalovaných, vyvolalo to řadu optimistických ohlasů. Leckomu se mohlo zdát, že si úřady i veřejnost konečně došláply na velké technologické korporace a kvůli údajným negativním dopadům jejich sociálních sítí na děti a mládež s nimi u soudů zatočí stejně, jako kdysi s tabákovým průmyslem.
Spor, ve kterém desítky amerických států po společnosti Meta vyžadovaly odškodnění v celkové výši dosahující stovek miliard dolarů, nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním, ale ani to nadšené reakce neoslabilo. Meta souhlasila s vyplacením výrazně nižší částky, okolo 16 miliard dolarů, ale především se zavázala k řadě preventivních opatření, která mají sociální sítě učinit bezpečnějšími nejen pro děti.
Kromě jiného má pro teenagery v USA zavést hodinový denní limit pro používání instagramu a zamezit jim používání sociálních sítí v noci. Vypne také notifikace v době školní výuky, mladým uživatelům bude po 15 minutách nepřetržitého pobytu na sítích posílat upozornění, umožní jim přepnout z algoritmického na chronologický feed, skryje jim počítadla lajků, vypne „makeupové“ foto filtry, výrazně posílí rodičovskou kontrolu nad dětskými účty, a aby to nebylo málo, k podobným krokům bude také tlačit konkurenční TikTok a YouTube.
Vše to zní hezky, ale ve skutečnosti to žádná sláva není. I když mnohá z ohlášených opatření působí rozumně, jde o nevyzkoušené postupy a není jisté, zda skutečně dětem nějak výrazně pomohou. Šestnáctimiliardové vyrovnání je pro Zuckerbergův kolos snesitelná částka a, jak podotýká technologická reportérka magazínu The Atlantic Kaitlyn Tiffany, nová pravidla nijak výrazně neohrozí byznysový model Meta.
Statistiky ukazují, že američtí teenageři tráví na instagramu průměrně 66 minut denně (hodinový limit je tedy výrazně nezasáhne) a příjmy z aktivity teenagerů na všech platformách Meta představují jen asi jedno procento z celkových příjmů společnosti. Zuckerberga by tedy příliš nebolelo, ani kdyby dospívající ze sítí vyrazil úplně.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Zostřená opatření mu naopak mohou přinést nové zisky – jejich účinné vymáhání totiž bude vyžadovat mnohem přísnější ověřování věku a tím i identity, což kromě masivního vpádu do soukromí otevírá i novou zlatou žílu pro těžbu cenných uživatelských dat.
Ještě důležitější je ale celková mocenská dynamika kauzy. Jak upozorňuje Tiffany i další kritici, Meta ze sporu nejen lehce vyklouzla, ale především si zachovala jasnou moc a dominanci – pravidla hry pro sebe i další technologické korporace totiž určila sama. Nenechala si od úřadů nic nadiktovat a naopak státu vnutila vlastní představu o tom, jak bude budoucnost digitálních platforem nejen v USA vypadat.
Kde končí stát a začíná Silicon Valley?
Velkým technologickým korporacím se prostřednictvím kauz okolo sociálních sítí podařilo veřejnost úspěšně opít rohlíkem. Možné negativní dopady sítí na děti jsou sice důležité téma, ale příslušným společnostem působí zpravidla jen reputační škody a zakrývají širokou škálu jejich dalších obchodních aktivit, které jsou zpravidla mnohem důležitější – a rizikovější – než provozování sociálních sítí (Meta se svým specifickým fokusem na sociální sítě zde představuje spíše výjimku z pravidla).
Firmy z takzvané Velké sedmičky (Alphabet, Amazon, Apple, Meta, Microsoft, Nvidia, Tesla) i další velcí hráči typu Palantiru, OpenAI či SpaceX se ve skutečnosti o svou moc a profit nemusí obávat. Právě naopak – jejich ekonomická a politická síla roste, mají stále zásadnější pozici v globální ekonomice a především nejen v USA začínají prorůstat se státem, nebo ho rovnou ovládat.
Nejen Palantir či SpaceX jsou totiž z velké míry závislé na veřejných zakázkách. Americká vláda lačně pokukuje po nových AI systémech a proces uchvácení státu asi nejlépe ilustrovala krátká, ale děsivá jízda Elona Muska v řadách Trumpovy administrativy. O tom, kam bude směřovat technologický rozvoj a s ním související legislativa, stále více rozhodují přední technobaroni a nikoliv politici, a je čím dál méně jasné, kde končí stát a začíná Silicon Valley.
Obchodními zájmy se řídí i politické ideologie, které technologičtí lídři vyznávají. Jak podotýká novinář Gil Durán ve své nové, trefně nazvané knize The Nerd Reich, tvrdý pravicový obrat v americkém technologickém průmyslu v posledních dvou dekádách byl bohužel zcela očekávatelným jevem.
Situace, ve které se pohádkové bohatství soustředí v rukou hrstky lidí a vytváří propastné majetkové rozdíly přesahující i největší excesy 19. století, si příliš nerozumí s liberální demokracií. Není proto divu, že technobaroni se nejprve v duchu libertariánských idejí pokoušeli státu zcela zbavit, a když to nevyšlo, rozhodli se ho ovládnout – ať už tlakem na deregulaci finančních pravidel (Durán zde upozorňuje na boom kryptobyznysu v USA) nebo přisátím se na veřejné rozpočty, jak to třeba v kosmickém průmyslu dělá SpaceX a v bezpečnostních složkách zase Thielův Palantir.
Všechno už tu jednou bylo
Jde o skutečně závažnou situaci. Dobrou zprávou ale je, že podobných hrozeb už v historii bylo více. A v učebnicích dějepisu i v různých koutech současného světa můžeme najít metody, jak moc korporací skutečně efektivně zkrotit – a ne si od nich jen pokorně nechat nadiktovat, jak dlouho mohou teenageři zírat na instagram.
Obludnému bujení technologických firem se nedávno na stránkách New York Times věnoval britský historik William Dalrymple. Ten je specialistou na dějiny indického subkontinentu, potažmo britské Východoindické společnosti, o které v roce 2019 vydal skvělou knihu The Anarchy, a jejíž vzestup a pád se podle něj mimořádně přesně podobá současným tendencím v Silicon Valley.
Dobytí a koloniální drancování Indie v 18. století neměl pod palcem britský stát, ale právě tato soukromá akciová společnost, jejíž stísněná londýnská centrála občas zaměstnávala jen pár desítek lidí. V Indii ovšem měla na povel celé armády, dle libosti vedla dobyvačné války, zřizovala úřady a vydávala peníze, de facto začala mutovat v suverénní stát – a u toho všeho se nezodpovídala nikomu kromě svých akcionářů, kterým přinášela nepředstavitelné zisky.
Dalrymple podotýká, že paralel se současnou situací je tu opravdu mnoho. Nvidia má se 42 000 zaměstnanci stejnou valuaci jako HDP celého Německa, Alphabet jako Francie, a nad technologickými titány svou ekonomikou bezpečně dominují jen USA a Čína. Východoindická společnost na začátku 19. století ovládala tři čtvrtiny lodní dopravy mezi Evropou a Asií, SpaceX má dnes podobný podíl v dopravě na oběžnou dráhu.
A jak upozorňuje britský historik, dravá expanze koloniální korporace se neomezovala jen na Indii – ke svému přežití potřebovala ovládnout i vlastní stát, tedy Británii. Východoindická společnost proto bezostyšně uplácela poslance nebo do sněmovních lavic rovnou protlačovala vlastní lidi, její akcie vlastnila takřka polovina členů britského parlamentu.
Titáni ze Silicon Valley podobným způsobem vložili přes 30 milionů dolarů do Trumpova inauguračního fondu. Jen Elon Musk v roce 2024 nalil do amerických voleb 290 milionů, velké technologické firmy si vydržují více než jednoho lobbistu na každé dva kongresmany a asi není třeba dodávat, do jakých akcií investují američtí zákonodárci.
Stejně jako manažeři Východoindické společnosti svévolně rozhodovali o válce a míru, teď Musk prostřednictvím Starlinku určuje situaci na ukrajinském bojišti. Americká (ale třeba také izraelská) armáda v mnoha ohledech závisí na technologických nástrojích od Palantiru či Googlu. Technologická legislativa je stále více psána rovnou v Silicon Valley, zájmy státu začínají být zaměňovány za zájmy akcionářů.
Nic ale netrvá věčně. Dalrymple vysvětluje, že Východoindická společnost sice byla – opět stejně jako současné korporace – příliš ekonomicky důležitá na to, aby mohla jen tak zkrachovat, ale nakonec k tomu stejně došlo.
Z prvního bankrotu způsobeného nekompetentním hospodařením (které mimo jiné v Indii vyvolalo hladomory) ji ještě na konci 18. století britský stát vysekal masivní finanční injekcí, ale definitivně ji podrazilo nohy velké indické povstání v roce 1857, po kterém už negativní externality činnosti korporace nebylo možné dál snášet a stát převzal její majetky.
Korporace na krátkém vodítku
Británii kdysi trvalo dlouhé desítky let plné bankrotů, válek a dalších katastrof, než se z osidel zdivočelé korporace dokázala vymanit. Jsou tu ale i jiné cesty, jak nejhorším scénářům rychle zamezit a předejít.
Dalrymple poukazuje na dění v současné Číně, která si své korporace i jejich majitele prozíravě drží na příslovečném krátkém vodítku. Ještě před deseti lety se mohlo zdát, že čínské firmy jako Alibaba či Tencent vybují do podobných rozměrů jako jejich americké protějšky, ale pak se do hry vložila tvrdá ruka státu. Alibaba byla zasažena masivními pokutami a nucenou restrukturalizací, její spoluzakladatel Jack Ma na léta zmizel z veřejného života a pak se nechal vidět, jak kajícně třese rukou Si Ťin-pchingovi.
Čínský technologický sektor se dnes dál rozvíjí na plné obrátky a v mnoha oblastech překonává ten americký. Mnoha tamním podnikatelům přináší masivní zisky, ale stát si drží dominantní mocenské postavení a tím i schopnost efektivně formovat ekonomiku dle vlastního uvážení.
Leckdo by tu mohl důvodně namítnout něco o komunistické diktatuře, jenže to by byl příliš zúžený pohled na věc. Publicista a technologický kritik Edward Ongweso konstatuje, že západní média čínský zátah na Jacka Ma a další technologické oligarchy rámovala jen jako politickou čistku (o kterou bezesporu šlo), ale pomíjela fakt, že neméně důležitou roli hrály ekonomické motivy – jednoduše řečeno, Peking rozpoznal, že by již mohl brzy přijít o efektivní rozhodovací kapacitu a ocitnout se ve vleku technologických firem stejně, jako se to dnes děje v USA.
Onen „vliv státu“ v praxi vypadá tak, že dokáže účinně určovat, kam směřují investice. Ongweso upozorňuje, že peněz na trhu není neomezené množství, a když začnou firmy lít astronomické investice do AI bubliny, podrývá to například zelenou transformaci energetiky, která je pro společnost a stát dlouhodobě mnohem přínosnější.
Problémem je už samotná struktura akciových společností, která z nich chtě nechtě dělá škodlivé aktéry – právník Joel Bakan kdysi v knize The Corporation glosoval, že kdyby korporace byla člověkem, šlo by o naprostého psychopata upřednostňujícího zisk akcionářů za každou cenu.
Pokud firma sype peníze do vývoje online gamblingových aplikací místo do solárních panelů, jistě to ničemu neprospívá, ale co na tom – hlavní je, že kurz akcií letí nahoru. Když se AI firmy financují do kruhu bez toho, aniž by produkovaly jakýkoliv zisk, také to nevadí, hlavně že křivka roste. A když akcionáři Mercedesu lační po zisku, stačí zavelet ke zpětnému odkupu akcií, protože kdo by se trápil s investicemi do vývoje konkurenceschopných elektroaut.
Američtí ekonomové Brett Falk a Gerry Tsoukalas upozorňují, že se dnes tato dynamika výrazně projevuje třeba okolo AI boomu. Jednotlivé firmy nasazují AI automatizaci a vyhazují zaměstnance, protože jim to coby individuálním společnostem logicky zvedá zisky a těší akcionáře – neřeší ovšem, že na systémové rovině to vede k poklesu kupní síly a tím i propadu ekonomiky, což sice jednotlivé akcionáře nemusí trápit, ale nakonec na to dojedeme všichni.
Pokud je technologickým korporacím ponechán volný prostor, chovají se tak, jak se chovají, protože zkrátka mohou a jejich obchodní logika jim ani nedává jinou možnost. Bez společensky odpovědného směřování investic ve veřejném zájmu se bude jen dál prohlubovat demokratický deficit a podrývat skutečně funkční ekonomika. A aby se situace změnila, je možné nasadit i výrazně měkčí nástroje, než je čínská autoritářská holínka.
Ongweso jako inspirativní příklad uvádí americkou státní agenturu Reconstruction Finance Corporation, která byla ve 30. letech největším investorem v USA, držela podíly v tisících tamních firem, dokázala tak produktivním způsobem dirigovat tamní ekonomiku a později slavila úspěchy při válečném rozjezdu zbrojní výroby – nemusela totiž uspokojovat akcionáře a její statut nevyžadoval, aby nutně usilovala o zisk.
Naše právo rozhodovat o politických záležitostech prostřednictvím voleb se stává jen teoretickou iluzí, pokud zároveň občané a jejich volení zástupci nemohou efektivně korigovat, kdo, jak a proč vyvíjí nové technologie, kam směřují zisky a jak se řeší negativní externality.
Kdyby velké technologické korporace přistoupily na všechna v EU i jinde diskutovaná opatření o ochraně uživatelů, bezpečnosti dětí, kontrole dat apod., bylo by to jistě krásné. Ale dokud se nezmění zásadní mocenská nerovnováha v jádru věci, těžko kdy budeme mít skutečnou možnost rozhodovat o podobě vlastní budoucnosti bez ohledu na to, zda to potěší akcionáře Googlu či Amazonu.
Historie ukazuje, že každá země má k dispozici řadu účinných nástrojů ke zkrocení technologických korporací a není třeba čekat, až si systémové změny vynutí neodvratné ekonomické či ekologické katastrofy a sociální konflikty. A než začneme tleskat nad tím, jak soudní žaloby přistřihly firmám ze Silicon Valley křídla a dosáhly „zúčtování“, měli bychom se zamyslet, kdo tu komu nadiktoval, podle jakých pravidel se bude hrát.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
