Pod čarou: Evropský zákaz sítí pro mladé? Nejdřív se podívejte do Austrálie

Čím dál víc zemí usiluje o omezení přístupu dětí a mládeže k sociálním sítím a dalším digitálním platformám. Různé věkové limity – nejčastěji 15 nebo 16 let – už ve světě zavedly či zvažují například Austrálie, Velká Británie a Brazílie. V rámci EU je to pak Španělsko, Řecko, Francie a řada dalších členských států, koketuje s ním i český premiér Babiš.

Není proto překvapením, že se na stole ocitla otázka celoevropské plošné regulace, kterou již na začátku tohoto týdne přislíbila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Přesný legislativní návrh má Komise představit v září, ale již teď je jasné, jak nejspíš bude vypadat.

Vychází z reportu evropského Speciálního panelu pro dětskou online bezpečnost, který doporučuje plný zákaz sociálních sítí, AI společníků a dalších, údajně rizikových nástrojů a platforem shrnutých pod nálepku „sociální média+“ do 13 let (s možností přístupu pod dozorem rodičů a učitelů pro vzdělávací účely) a následné postupné uvolňování dle věku.

Dokument zároveň zmiňuje možnost dalšího preventivního navýšení věkového limitu dle potřeb jednotlivých členských zemí (jak už se to v současnosti děje) a často pracuje s představou, že dospívající by měli mít přístup jen k platformám, které jsou „bezpečné a odpovídající věku“.

Tato hezky znějící teoretická idea je ale poněkud v rozporu s chaotickou povahou současného online světa a podobných, od reality odtržených návrhů jsou v rozsáhlém reportu celé závěje. V mnoha pasážích není jasné, co všechno vágní termín „sociální média+“ vlastně může pokrývat, a de facto nabízí státům i Unii pod záminkou ochrany dětí bianco šek k regulacím jakýchkoliv platforem a nástrojů, které se jim znelíbí.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Mnozí experti navíc upozorňují, že velmi pochybná je i legalita navrhovaných opatření. Pokud by mělo jít o regulace k ochraně veřejného zdraví po vzoru cigaret a alkoholu, ty jsou v kompetenci národních vlád, a nikoliv Bruselu, a proto také report nabízí právní kličku prostřednictvím GDPR – zákaz by mohl být uskutečněn tak, že děti do příslušného věkového limitu nemohou dát svolení ke zpracování svých osobních dat, a proto se na sítě nedostanou.

Bohužel to nic nemění na tom, že návrh von der Leyen má mezi evropskými vládami širokou podporu. Osamělým hlasem zdravého rozumu zatím zůstává jen Estonsko, které plošné věkové limity a zákazy odmítá. Tamní ministryně školství Kristina Kallas velmi správně podotkla, že vykázání dětí ze sítí nic nevyřeší a děti navíc velmi rychle najdou cesty, jak zákazy obejít.

Kallas také poukázala na další důležitý rozměr věci – zavedení věkových limitů ve skutečnosti přenáší odpovědnost na vlády a řadové uživatele a netlačí na provozovatele platforem, aby je lépe regulovali a odstraňovali z nich závadný obsah. Unie tak podle ní jen projevuje slabost a neochotu účinně kontrolovat vlivné americké digitální korporace (k čemuž přitom již má potenciálně účinný nástroj v podobě Digital Services Act).

Její kolegyně, estonská ministryně spravedlnosti a digitálních věcí Liisa-Ly Pakosta, dodala i další pádný argument – zákazy jsou líbivá a jednoduchá opatření, ale vlády by místo nich měly investovat do lepšího vzdělání, bez kterého se děti a mládež online tak jako tak neobejdou. Konstatuje, že když jedno z deseti dětí používá sociální sítě problémovým způsobem, stát by měl hledat cestu, jak mu pomoci, ale plošný zákaz přístupu pro všechny jeho vrstevníky nejspíš řešením nebude.

Námitky estonských političek nejsou jen rétorická cvičení, ale lze je podpořit výzkumy a dnes už i praktickými zkušenostmi. Evropští politici, novináři, experti i veřejnost by měli věnovat co největší pozornost především dění v Austrálii, která plošný zákaz sociálních sítí pro mladé zavedla jako první. Stopka pro děti do 16 let tam začala platit loni v prosinci a za necelých osm měsíců už je více než jasné, že se z celé věci stalo tragikomické fiasko.

Nešlo přitom o nic neočekávaného. Australský parlament příslušné opatření schválil již v roce 2024 a už tehdy řada expertů a kritiků předpovídala, k čemu dojde. I v tomto newsletteru jsem se morálním panikám kolem dětí a sítí mnohokrát věnoval, a tak si mohu dovolit okřídlené konstatování „my jsme vám to říkali“. A jak už to s touto větou bývá, její vyslovení nepřináší škodolibou radost, ale jen smutek a zklamání.

Článek ve vědeckém časopise Nature na konci loňského roku předpovídal, že se z Austrálie stane doslova „přírodní laboratoř“ a obří experiment pro sociální vědce, ve kterém budou roli pokusných králíků hrát tamní teenageři. A teď už z této laboratoře začínají přicházet první přesvědčivé výsledky.

Pozornost přitáhla zejména studie australských vědců, kteří sbírali data těsně před zavedením zákazu a následně tři měsíce poté. Zjistili, že 85 % respondentů mladších 16 let i po zákazu sítě stále používá prostřednictvím obcházení pravidel (konkrétně jde o Facebook, Instagram, Reddit, Snapchat, TikTok, Twitter, Threads, Twitch, Kick a YouTube). Pouze ve věkové kategorii 14-15 let klesl počet uživatelů sítí asi o 9 %, ale u starších zase naopak mírně narostl.

Autoři také uvádějí, že největší efekt (tedy odstínění od sociálních sítí) mohou mít tato opatření jen u dětí mladších osmi let, které se sítěmi ještě vůbec nemají zkušenost – lze si to vyložit i tak, že potřeba používat sítě logicky přichází s nástupem puberty, kdy si adolescenti začínají budovat vlastní život a osobnost mimo vliv rodičů a sociální sítě jsou k tomu dnes nenahraditelným prostředkem.

Výzkum dává do kontextu technologický reportér webu Intelligencer John Herrman, který popisuje, že zavádění zákazu doprovázel naprostý chaos a různá roztříštěná řešení, která v systému nechala řadu děr. Většina dětí se ani nemusela uchylovat k použití VPN či jiných sofistikovanějších metod a zpravidla jen stačilo lhát či jednoduše ošidit automatické systémy na rozpoznávání obličejů.

Poukazuje tak na další varování, které dlouhodobě opakovala řada kritiků a odborníků – jedinou skutečně efektivní metodou ověření věku na internetu je tvrdá kontrola identity „na občanku“. Ta by se z logiky věci musela týkat i dospělých a vedla by tak k dosud nevídaným zásahům do práva na soukromí a svobodu slova – jednoduše řečeno, museli bychom prokazovat identitu při přístupu na velkou část celého internetu.

Evropští politici i autoři zmiňovaného reportu sice blouzní o zcela bezpečném a anonymním ověřování věku, ale dění v Austrálii dobře ilustruje střet teorie s praxí – velká část platforem ověřování outsourcuje třetím stranám, což vede k tomu, že nejen děti a mládež, ale i řada dospělých tam najednou musí nahrávat své fotky pochybným firmám, propojovat své profily na sítích s bankovními účty apod.

Dění v Austrálii ještě lépe poodkrývá čerstvá studie (zatím v recenzním řízení) vědců z amerického National Bureau of Economic Research. Když se čtyři měsíce po zavedení australského zákazu pustili do dotazování, zjistili, že v kategorii 14-15 let ho dodržovalo jen méně než 30 % respondentů. Ti navíc uvedli, že aby o poslušnosti začali uvažovat, musely by zákaz respektovat alespoň dvě třetiny jejich vrstevníků, a nepřekvapivě také podotkli, že ti, kteří na sítích nejsou, jsou v kolektivu méně populární.

Výzkumníci proto správně tipovali, že se problém bude dál prohlubovat. Když dotazování po dalších dvou měsících opakovali, zjistili, že podíl teenagerů dodržujících zákaz spadl jen asi na 6 % a z celé věci se tak skutečně stalo naprosté fiasko – a to i přesto, že si australská vláda a provozovatelé platforem byli nedokonalostí vědomi a ve sledovaném období „utahovali šrouby“ a dál se snažili přístup na sítě ztížit.

Druhé kolo dotazování také ukázalo, že 50 % respondentů sice někdy na chvíli sítě používat přestalo, ale pak se na ně vrátilo, protože tam jiní vrstevníci stále byli. Nikoliv náhodou to připomíná situaci, kdy se bojácný teenager zdráhá jít do hospody, protože mu to doma zakázali, ale pak zjistí, že tam už sedí nejpopulárnější spolužák i nejhezčí holka ze třídy - a asi netřeba dodávat, jak se rozhodne.

Autoři studie proto také úsměvně spekulují o tom, že pro to, aby teenageři začali zákaz dodržovat, je potřeba změnit hodnoty a normy a přesvědčit je, že sociální sítě nejsou cool, podobně, jako se to stalo u cigaret. To je ovšem zcela zavádějící příměr, protože sítě nemají s cigaretami nic společného – není to droga, ale prostředek ke komunikaci a kontaktu se světem, což je pro dospívající zcela zásadní věc. Liché jsou proto i úvahy o tom, že generace „nepolíbené“ sítěmi už budou zákaz dodržovat více – naráží totiž na odvěké vlastnosti dospívajících, které tu byly již dávno před internetem.

Ukazuje se, že řadě výzkumných týmů zcela chybí styk s žitou realitou dospívajících (mimo jiné proto, že zmiňované panely a orgány často tvoří zejména psychiatři, neurologové apod., ale schází v nich sociologové, antropologové, mediologové a další vědci se zkušenostmi s dlouhodobým kvalitativním výzkumem v terénu mimo laboratoře a ordinace). Složitými datovými analýzami tak ověřují pravdy, které jsou jasné každému, kdo ještě zcela nezapomněl, jaké to je, když je vám 14 let.

Autoři americké studie také na konci dodávají, že by mohlo pomoci, kdyby děti měly nějaké alternativní možnosti trávení času mimo sociální sítě. To je jistě hezká myšlenka, která ovšem naráží na skutečnost, že takové možnosti již dnes téměř neexistují (byť v Evropě je situace v některých ohledech lepší než v USA) – a mohou za to stejné paniky a argumenty, které nyní snášejí zastánci tvrdých zákazů přístupu na sítě.

Blogerka Lenore Skenazy ve sloupku pro britský Guardian podotýká, že řada rodičů i politiků bůhvíproč předpokládá, že když děti nebudou mít přístup na sítě (ani se tam nebudou dostávat pokoutně), pak jaksi automaticky vyběhnou do parků a hřišť, kde budou skotačit jako za časů Rychlých šípů.

To se ovšem neděje ani dít nebude, protože v západních společnostech už několik desítek let ubývají příležitosti a místa, kde děti mohou trávit čas samy, podle svého, bez dohledu a neorganizovaně (nespadají sem tedy např. kroužky). Může za to řada faktorů, od obav o bezpečnost přes špatný urbanismus a sílící tlak na výkon ve škole až po obecnou změnu hodnot. Výsledkem je situace, kdy děti tráví takřka celý den pod dohledem dospělých, kteří jim také organizují program a brání svobodně objevovat občas nebezpečný a nejistý divoký svět „tam venku“ – a pokud už do něj mohou, pak jen pod neustálým dohledem skrze telefon.

Skenazy konstatuje, že tento proces už byl v době nástupu smartphonů a sociálních sítí v podstatě dovršen, a když hledáme hlavní příčiny potíží dětí a mládeže, neměli bychom ukazovat na telefony a sítě, ale právě na tuto ztrátu svobody a soukromí.

Odvolává se přitom na knihy amerického psychologa Petera Graye, které v poslední době dostávají zcela po zásluze více prostoru. Za přečtení určitě stojí jeho nedávný profil v magazínu The Atlantic, kde Gray (kterému je 82 let a rozhodně to není žádný mladý alternativní fanda Instagramu) přehledně shrnuje své názory.

Postupné uzavírání amerických dětí do domácností a škol sleduje už desítky let a jeho varování bývala do jisté doby velmi populární – většina rodičů i politiků se totiž shodne na tom, že děti by si více měly „hrát na hřištích“ a méně „hledět do televize“. Na hřišti ovšem nejde o čutání do balonu – důležitý je právě onen nestrukturovaný svobodný čas v opravdovém světě, bez kterého se dětem výrazně zhoršuje jejich psychická pohoda.

Grayova popularita proto později výrazně poklesla, když se nebál své myšlenky dovést do důsledků – onen opravdový svět se v současnosti do velké míry nachází online, a čas trávený na sítích zde tedy hraje stejnou roli jako potulování v ulicích. Když z digitálních platforem dospívající vykážeme, má to stejný dopad, jako když je zavřeme do jejich pokojů. A když jim umožníme jen používání sítí „pod dohledem“ či přístup na „bezpečná a věku odpovídající místa“, která se tak pozdávají Ursule von der Leyen, ničemu tím nepomůžeme – zkuste si vzpomenout, jaké to je, když vás ve čtrnácti šoupnou do nějakého bezpečného prostoru pro děti.

Gray samozřejmě nepřehlíží fakt, že na sítích číhá řada nebezpečí – úplně stejně jako v oněch ulicích, ze kterých jsme děti vykázali už dávno. A politici a rodiče, kteří teď své potomky chtějí odstřihnout od sítí, následně způsobí totéž, co jejich předchůdci, kteří v přehnané panice vytlačili děti z parků do obýváků před televizi.

Svou teorii podkládá tím, že od 50. do 80. let minulého století v USA rostla míra sebevražd u dětí a mladistvých, což mohlo být do velké míry způsobeno právě ztrátou svobody pohybu a soukromí – a když pak v dalších dekádách začala klesat, mohly k tomu přispět videohry a později internet, který mladým znovu otevřel alespoň nějaký svobodný prostor.

Grayovy myšlenky dál rozvádí kanadská psycholožka Candice Odgers, jejíž hlas také začíná více rezonovat. Na rozdíl od mnoha akademiků pracujících s abstraktními daty se s adolescenty skutečně dlouhá léta baví a podrobně sleduje, co, jak a proč vlastně na svých telefonech dělají – a nepřekvapivě pak dochází k výrazně odlišným závěrům než analytici, kteří se tvrdohlavě snaží srovnávat statistiky depresí a používání Facebooku.

I ona upozorňuje, že odstřižení od sítí může být pro dospívající výrazně škodlivé, protože je připravuje o – v pubertě tak zásadní – svobodný a nekontrolovaný prostor a styk s lidmi. Konstatuje také, že teze o škodlivých telefonech a užitečných zákazech jsou u politiků a rodičů velmi populární, protože potvrzují jejich existující předsudky, dávají jim snadné rozhřešení a staví je do role oběti zlých korporací.

Přesvědčit je naopak o tom, že psychické a sociální potíže teenagerů mají řadu komplexních příčin a může za ně i ztráta svobody a soukromí, je výrazně těžší, ale bez toho se nikdy pozitivním směrem neposuneme. Pomoci by tu mohla jak již dříve známá data (tedy třeba fakt, že mladí trpící depresemi mají tendenci k delšímu pobytu na sítích nebo že děti šikanované online bývaly více šikanovány i offline), tak i aktuální zkušenosti z Austrálie, které ukazují, že žádný zákon nedokáže překonat přirozené tendence adolescentů.

Těm, jimž neleží na srdci zdravý rozvoj dětí, by mohl otevřít oči i další, již dříve předpovídaný a dnes v Austrálii potvrzený poznatek – tedy že ověřování věku na sítích nevyhnutelně vede k těžkým zásahům do soukromí a omezení online anonymity u celé populace, včetně dospělých, má jen pochybné benefity, které ani zdaleka nevyvažují rizika a možnosti zneužití.

V otázce dopadů sociálních sítí na děti a mládež často varuji před plochými korelacemi, spekulacemi a předčasnými odhady, ale jeden tip si přesto dovolím. Pokud se skutečně někde podaří vytvořit „pokusnou skupinu“ teenagerů nedobrovolně odstřižených od sítí, za pár let tu nejspíš budu psát o studiích prokazujících, jak moc jim tento neuvážený krok uškodil.

Abychom se tomu vyhnuli a vedle mladých Australanů nedělali pokusné králíky i z evropských dospívajících, bylo by potřeba, aby europoslanci, politici, novináři i rodičovští aktivisté v následujících měsících co nejvíce naslouchali názorům svých estonských kolegů. A především v Austrálii i jiných koutech světa pozorovali skutečnou realitu a životy mladých a neživili jen své pošetilé představy o tom, jaké poslušné, bezpečné a zodpovědné puberťáky by doma chtěli mít.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.