Pod čarou: Instagram není cigareta. Mýty o závislosti nám jen škodí

Představte si obří korporaci, která způsobuje spoustu potíží a většina lidí ji proto upřímně nesnáší. Konečně se ocitla na lavici obžalovaných, byla odsouzena a musí platit tučnou pokutu. Všichni se radují, že padoušské firmě konečně někdo přistřihl křídla. Jenže v pozadí všeobecného veselí je jeden nepohodlný háček – v tomto případě byl verdikt vynesen na základě dojmů a emocí, nikoliv faktů, což může do budoucna řešení problémů spíše uškodit než pomoci.

K této situaci došlo na konci března v soudní síni v americkém Los Angeles, kde firmy Meta a Google prohrály spor točící se okolo údajných negativních dopadů sociálních sítí na duševní zdraví dětí a mládeže.

V ostře sledované kauze se hrálo o hodně. Zástupci obou znesvářených stran používali řadu podpásových argumentů, manipulativně využívajících různé vědecké poznatky. A i když byla celá pře do velké míry formována specifickými rysy amerického soudního systému, její výsledek může mít globální následky a rozhodně není důvodem k oslavám.

Žalující stranou byla dnes dvacetiletá žena vystupující pod křestním jménem Kaley či iniciálami K.G.M. (v době začátku sporu byla ještě nezletilá). Tvrdila, že sociální sítě provozované firmami Meta a Google (a také TikTok a Snapchat, které se ale dohodly na mimosoudním vyrovnání) jí způsobily úzkosti, dysmorfofobickou poruchu a deprese.

Používala je od útlého dětství (YouTube od šesti let, Instagram od devíti) a negativní dopady byly podle ní podmíněny tím, že se na nich stala „závislou“ kvůli jejich „návykovému“ designu, například algoritmickému doporučování obsahu, nekonečnému scrollovacímu feedu a automatickému přehrávání navazujících videoklipů.

Mezi řadou svědků se ocitl i šéf Meta Mark Zuckerberg nebo ředitel Instagramu Adam Mosseri. Porota nakonec rozhodla, že firmy Google i Meta jsou vinny a musí v celkovém součtu vyplatit K.G.M. odškodné ve výši tří milionů dolarů a další tři miliony dolarů pokuty. Obě společnosti se odvolaly, kauza tak nekončí a je možné, že nakonec zamíří až k americkému nejvyššímu soudu. Už teď má ale přímé dopady, protože u amerických soudů aktuálně leží řada podobných žalob a verdikt z Los Angeles v nich může sloužit jako pádný argument.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Spor se zároveň neodehrával ve vakuu a jeho výsledek řada komentátorů i různých aktivistických skupin přivítala jako důležitý úder zasazený velkým technologickým korporacím (tzv. Big Tech), které v současnosti čelí – povětšinou zcela zasloužené – vlně kritiky. Problém ovšem je, že zrovna v tomto případě byly Meta i Google pranýřovány nejspíš neprávem a verdikt jen prohloubil škodlivé bludy, které se okolo sociálních sítí mezi veřejností i v médiích točí.

Prvním problémem byla již ústřední linka obžaloby, tedy tvrzení, že příslušné sociální sítě jsou jakýmsi způsobem „návykové“. Kauza byla proto přirovnávána ke slavným sporům s velkými tabákovými firmami, což je ovšem zcela mylná a manipulativní paralela. Sociální sítě totiž na rozdíl od cigaret návykové nejsou, rozhodně ne v klinickém smyslu slova, a tvrzení o návykovosti odporuje vědeckým poznatkům.

Podotýkají to i psychologové Ian Anderson a Wendy Wood. Vysvětlují, že časté či obsesivní používání sociálních sítí je jistě problematické, ale nenaplňuje rysy závislosti a mělo by se proto označovat spíše jako naučený zvyk. Zvyky mohou být prospěšné (chodím spát každý den ve stejnou hodinu) nebo škodlivé (před spaním pokaždé dvě hodiny sjíždím TikTok), ale nejsou to drogy, jejichž vysazení by vyvolávalo abstinenční příznaky.

Nic na tom nemění ani pocity samotných uživatelů (včetně K.G.M., která tvrdila, že se bez sítí nemůže obejít), které mohou být do velké míry podmíněny spíše mediální masírkou než skutečným stavem věcí. Anderson a Wood zjistili, že v amerických médiích se v souvislosti se sociálními sítěmi používá termín závislost (addiction) 90krát častěji než zvyk či návyk (habit), což pak může lidem sugerovat zcela nesprávné dojmy.

Ilustruje to i jejich loňská studie, která ukazuje, že uživatelé Instagramu výrazně přeceňují svou „závislost“, a ti, kteří si připadají „závislí“ (na rozdíl od těch, kteří své chování označují za „zvyk“), mají výrazně menší vůli ke změně chování, protože se cítí jako pasivní a bezmocné oběti. Fakt, že se jedná o zlozvyk, a nikoliv o závislost, je pak zásadní pro to, jak lze problém řešit – scrollování je naučené chování, které se lze prostě odnaučit a spousta lidí to také úspěšně dělá i bez odborné pomoci.

Velmi to připomíná debaty kolem mnoha dalších „měkkých“ závislostí (třeba vědecky celkem přesvědčivě vyvrácené „závislosti“ na pornografii), které zpravidla selžou na definici mechanismu, kterým by tyto závislosti měly v mozku vznikat. Jinými slovy, schází zde nějaká konkrétní chemická „droga“. V souvislosti se sociálními sítěmi se proto často hovoří o dopaminu a velmi populární je teze, že nám přísun nových lajků či příspěvků do mozku stříká dopamin, a tím se údajně vyvolává závislost.

Argument dopaminem je oblíbený mimo jiné proto, že na rozdíl od vágních domněnek, že „sítě kazí děti“, zní velmi vědecky a také z nás snímá vinu za vlastní chování. Jak ale podotýká řada expertů, i zde jde z velké části o nesmysl.

Přehledné vyvracení dopaminových mýtů nabízejí třeba neurovědci Tommy Blanchard a Dean Burnett, kteří podotýkají, že dopamin je v našem každodenním životě všudypřítomná látka, jeho příliv vyvolávají všechny příjemné aktivity a strach z požitků má často spíše kulturní kořeny (zde by se slušelo dodat něco o zakyslých amerických puritánech). Souvislost mezi dopaminem a chováním nemusí být přímočará (mnozí spekulují i o tom, že použití sítí navíc vybuzuje stresový hormon kortizol) a populární svalování osobních poklesků na dopamin často nemá hlubší oporu v biologické realitě.

Další detaily dodává i psycholog Christopher Ferguson, který upozorňuje, že ono „stříkání dopaminu“ je při běžných aktivitách typu jídla či sexu (nebo zírání do Instagramu) nesrovnatelně slabší než u chemických drog, nevytváří klinickou závislost, má jinou časovou dynamiku a co je možná nejdůležitější, je jen velmi špatně prozkoumáno – valná část výzkumů v této oblasti stojí na laboratorních experimentech prováděných na myších, jenže chování hlodavce chroustajícího granule nelze automaticky promítat na velmi složité společenské a kulturní mechanismy, mezi které konzumace informací jistě patří.

Domněnka o „závislosti“ následně dál kolabuje na otázce, co přesně by ji mělo na sociálních sítích vyvolávat – tedy co je zde onen pomyslný nikotin či jiná droga, která masíruje mozky dětí i dospělých. Obžaloba se proto v kalifornském procesu vytasila s na první pohled smysluplnou teorií, že jsou to specifické designové prvky žalovaných platforem, konkrétně nekonečný feed, algoritmické nabízení obsahu nebo funkce autoplay u videa.

V této fázi už můžeme spekulace o dopaminu nechat zcela stranou, protože se objevuje mnohem větší argumentační díra. O upoutání pozornosti a času uživatelů dnes bojuje doslova každá internetová platforma – je tak navržen i web, na kterém teď možná tento text čtete. Údajně „závislostní“ designové prvky se do nějaké míry objevují takřka všude. Není proto jasné, proč by měly být návykové jen na YouTube či Instagramu, a jinde nikoliv, a také do jaké míry jsou definujícím rysem sociální sítě (zástupci Google ostatně sledovali tuto linku a podotýkali, že YouTube sociální síť není).

V jiné povedené kritice to zmiňovaný Christopher Ferguson rozvádí na příkladu televizních seriálů – ty také záměrně končí vzrušujícím „cliffhangerem“, který nás nutí ke sledování dalšího dílu, ale nikoho by to nenapadlo označit za závislostní design. Když se podíváme například na Netflix, objevíme tam stejnou architekturu jako u YouTube nebo TikToku – algoritmický výběr obsahu na míru, nekonečný feed, automatické přehrávání dalších epizod a další profesionálně navržené prvky, které nás ponoukají civět na obrazovku co nejdéle.

Sociální sítě si na rozdíl od streamovacích portálů o závislostní nálepku možná jen zkrátka samy koledovaly – Ferguson podotýká, že se nejspíš ve snaze o reklamu a upoutání inzerentů samy neprozřetelně chlubily svou „návykovostí“ (a také o ní v interních debatách žvanili jejich zaměstnanci), ale to ještě o realitě a vědecky potvrzených faktech nic nevypovídá. Kdejaký třetiřadý boxerský oddíl se jistě při tréninku navzájem hecuje tím, že jsou parta největších zabijáků, ale výsledky v ringu pak nejspíš chvástání nepotvrdí.

Dalo by se to říct i tak, že velké sociální sítě by možná návykové být chtěly, jenže se jim to zoufale nedaří – jde to ostatně vidět na tom, jak velkou část z nich mladí uživatelé postupně opouštějí a odcházejí jinam, protože už jim zkrátka nenabízejí žádný užitek a uspokojení jejich potřeb. Například Facebook tak sice má zcela stejné „návykové“ prvky jako Instagram, ale mladí ho vyklidili již před lety, což by se jistě u cigaret či heroinu tak snadno nestalo.

Srovnání se soudními procesy s tabákovými korporacemi je ale v jednom bodu přece jen zcela důvodné. I tehdy totiž šlo o civilní spory mezi firmami a poškozenými zákazníky, nikoliv trestní kauzy, což pak u amerických soudů vede ke zcela jiné argumentační taktice.

Velké americké technologické korporace při své obhajobě často spoléhají na takzvanou Sekci 230 – součást telekomunikačního zákona, která z poskytovatelů online služeb v USA do velké míry snímá odpovědnost za obsah šířený jejich prostřednictvím třetími stranami (na rozdíl např. od vydavatelů novin).

Je to regulace, která umožňuje fungování sítí a celého internetu v současné podobě a jejíž prolomení by podle mnoha kritiků mohlo vést k nástupu masivní cenzury, což ale neznamená, že nemá své mouchy – vznikala ostatně v 90. letech, kdy ještě o sociálních sítích nikdo neslyšel (debaty kolem Sekce 230 podrobně rozebírá technologický reportér Casey Newton).

Každopádně to vede k tomu, že domnělé i skutečné oběti velkých technologických firem nemohou v USA tak snadno útočit na to, že sítě šíří závadný obsah, a musely spolu se svými advokáty najít jinou skulinu – a v tomto případě vymyslely, že nejlepší bude poukazovat na osobnostní újmy způsobené konkrétním „produktem“, tedy samotnou sociální sítí a jejím designem.

Když už se spor dostane do této roviny, obhajobě zbývají dvě hlavní taktiky – popřít údajný závislostní charakter produktu (k čemuž mohou sloužit výše uvedené vědecké argumenty) a také napadnout a zpochybnit samotnou oběť, k čemuž nakonec u soudu v Los Angeles došlo.

Nebyla to pěkná podívaná a docházelo k teatrálním scénám jako z hollywoodských soudních thrillerů, kde se advokáti svým barvitým líčením pokoušejí emočně manipulovat porotu – zástupce K.G.M. Mark Lanier neváhal sociální sítě přirovnávat k trojským koním, bezedné míse návykových chipsů nebo lvům číhajícím v africké savaně na nemocné gazely, ale zahanbit se nenechali ani advokáti technologických korporací.

Řada komentátorů je osočila, že cynicky zaútočili na zranitelnou oběť, což byla pravda, a v současné atmosféře celospolečenského odporu k Big Tech to hodně zarezonovalo, ale nemělo by nás to odvádět od podstaty věci. Zástupci Meta a Google se skutečně začali nevybíravě hrabat v soukromí K.G.M. Podotýkali, že u ní doma panovaly velmi neuspokojivé poměry, měla opakované konflikty s matkou, psychické problémy a nedostatek sociálních kontaktů, a škody na její psychice tak nemohly být způsobeny jen sociálními sítěmi, ba právě naopak – spíše se jejich prostřednictvím pokoušela o jejich řešení a někdy jí dokonce mohly i prospět.

Ze strany advokátů nehezkých korporací na adresu nešťastné dívky to zní jako čirý hyenismus, nicméně svou linku zvolili zcela záměrně, protože odpovídá vědeckému poznání v oblasti. Vědecké studie opakovaně ukazují (a mnohokrát jsem to shrnoval i v tomto newsletteru), že sociální sítě mají jen velmi omezený nebo žádný negativní dopad na psychickou pohodu dětí a mládeže, většinu údajných škodlivých vlivů nejde kauzálně prokázat a projevují se případně jen ve specifických kontextech u dílčích skupin lidí, nikoliv plošně.

Prokázat lze ale jinou věc – u mladých, kteří trpí depresemi či jinými psychickými problémy, je mnohem větší šance, že budou inklinovat k častějšímu používání sociálních sítí, kterým si mnohdy chtějí své potíže či nedostatek sociálních kontaktů řešit. Většinou je to dost nešťastná taktika, ale někdy také může fungovat – protože styk se světem je pro teenagery skutečně důležitý a sítě s tím pomoci mohou (kdežto cigarety opravdu žádné přínosné účinky nemají, jak trefně zmiňují komentátoři Wall Street Journal).

Dobře to glosuje ekonom Arnold Kling, který podotýká, že v soudním procesu vstoupil do hry pochybný morální dualismus. Údajný pachatel (zde tedy technologické korporace) je vnímán jako hybatel věcí, který určuje agendu, kdežto oběť je jen bezmocný pasivní objekt nucený trpět. Na porotu to jistě zapůsobit může, ale je to dost zrádné vidění světa, které navíc neodpovídá ani zavedeným poznatkům v oboru mediálních studií.

Ten už před desítkami let opustil představy o všemocných médiích a pasivním publiku a nyní odborníci většinou mají za to, že média i konzumenti jejich obsahu svůj vzájemný vztah aktivně utvářejí. Lidé na sítě či k jiným médiím směřují proto, že si jejich prostřednictvím mohou uspokojit své potřeby (ať už je to zábava, poučení, sociální kontakt či cokoliv jiného). Neznamená to, že by to vždy bylo zdravé a produktivní nebo že by se sociální sítě aktivně nesnažily udržet uživatelskou pozornost, ale vyvrací to bajky o závislostech a zhypnotizované pasivní mládeži.

Mnoho z nás si jistě chce kopnout do velkých korporací ze Silicon Valley a vzhledem k jejich chování je to touha zcela oprávněná. Rozhodně tu ale neplatí, že by účel světil prostředky, a pokud se v tažení proti Big Tech necháme zaslepit natolik, že začneme ignorovat nepohodlná vědecká fakta, otevíráme tím Pandořinu skříňku.

Pokud sociální sítě začneme chybně srovnávat s drogami a neméně chybně tvrdit, že poškozují mládež samy o sobě jen svým designem, nic tím nezlepšíme a budeme pak směřovat ke špatným řešením. Zvažované či někde již realizované zákazy sociálních sítí pro děti a mládež vedou jen k obcházení pravidel (jak se to ukazuje v Austrálii) a hrozivým zásahům do soukromí, internetové anonymity a svobody slova pro celou populaci.

Přehlížíme tím také motivy a způsoby, jak a proč mladí lidé vlastně sociální sítě používají, a točíme se v dávno přežitých schématech – K.G.M. ostatně počátek svých problémů datovala někam do poloviny minulé dekády, kdy sociální sítě vypadaly výrazně jinak. Dnes na nich již mnoho „sociálního“ není, teenageři za kamarády odcházejí jinam (třeba na neméně problematický Roblox a jiné herní, diskuzní a streamovací platformy) nebo si rovnou povídají s AI chatboty, což je teď pro duševní zdraví nejspíš mnohem větší riziko než zírání do TikToku.

Nesmyslná „závislostní“ argumentace ze sociálních sítí navíc dál snímá odpovědnost za závadný obsah, se kterým většinou z finančních důvodů nebojují zdaleka tak efektivně, jak by mohly, za což by měly být právem stíhány. Ukazuje to třeba jiná nedávná kauza, ve které byla v americkém Novém Mexiku firma Meta odsouzena k masivní pokutě za to, že své uživatele nedostatečně chránila před sexuálními predátory, což je bezesporu pravda a je to mnohem přínosnější vektor útoku než bizarní argumenty v kalifornském procesu.

Jak výstižně píše reportér Derek Thompson, smartphone (či sociální síť) není cigareta, ale rozhraní, kterým k nám plynou nejrůznější informace, a tímto směrem bychom také měli směřovat své uvažování, než začneme nadávat, že nám „telefony kazí děti“. Je také potřeba přemýšlet, kde se problémy dětí doopravdy vzaly, co je zde příčinou a následkem, a jestli náhodou v jejich rodinách neprobíhá něco, co si rodiče nechtějí přiznat (jak ukazuje i smutné dětství K.G.M.).

Skákat na vějičku manipulátorům a věřit v nevědecké bludy jen proto, že potvrzují naše předsudky a snímají z nás potenciální vinu, odpovědnost a těžké otázky, se nikdy nevyplácí. To, že nějaký argument v debatě převažuje, ještě neznamená, že odpovídá vědě – o vině Meta a Google v Los Angeles ostatně rozhodla laická porota, nikoliv vědecké studie.

Pokud už chceme sociální sítě zakazovat či regulovat, je to jistě legitimní a důležitý námět k debatě, ale neměli bychom v ní zneužívat a ohýbat dílčí vědecké poznatky – faktem totiž zůstává, že jde především o debatu politickou, kulturní a hodnotovou.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.