Článek
Momentálně dochází ke spojování dvou samostatných ústavů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – Katedry sinologie a Ústavu asijských studií.
To by samo o sobě bylo v zásadě logické. Provází ho však snížení úvazků, které povede k omezení výzkumu a výuky a v některých případech zřejmě k zániku některých programů, kde se vyučují „malé“ asijské jazyky.
V článku „Proč Filozofická fakulta nemůže fungovat jako dosud“ předseda Akademického senátu Jan Chromý právě malé studijní programy s jednotkami akademiků a studentů ročně kriticky zmiňuje. Redukce významu jednotlivých pracovišť na čísla ale přehlíží rozsáhlé odborné znalosti a institucionální paměť uchovávanou právě malými obory.
Personální škrty na Asijských studiích mohou mít závažné důsledky zejména za nastávající geopolitické situace. Když z instituce zmizí odborná expertiza, bývá nesmírně náročné ji obnovit - jak ostatně ukazují případy z českých dějin po roce 1968. A o tom, že žijeme v „asijském století“, bylo popsáno mnoho stohů papíru.
Téma studia jazyků a kultur, ať asijských, nebo středoevropských, souvisí s problematikou, které čeští čtenáři bezpochyby dobře rozumí - s otázkami politické dominance a útlaku, diktatur a totalitních režimů. Stejně jako Evropa řeší následky těchto faktorů ve své historii, nejnověji viz ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022, i v Asii tyto síly formují osudy jazyků a kultur.
Věda by neměla ignorovat například tvrdý asimilační tlak, který současná Čína vyvíjí na mluvčí tibetštiny, mongolštiny a ujgurštiny – u ní lze hovořit až o jazykové likvidaci. Právě pracoviště asijských studií na Univerzitě Karlově byla přitom v tomto ohledu dlouhodobě jedinečná a příkladná. Umožňovala totiž studium asijských jazyků, jako jsou vietnamština, tibetština, mongolština, ujgurština a další.
Z geopolitických i čistě humanistických důvodů si tyto obory zaslouží podporu. Mongolské dialekty v Číně, rodné jazyky populace Mongolů větší než v samotném Mongolsku, jsou ohroženy zánikem, a totéž platí pro mnoho dalších jazyků – a tím i kultur – v dnešní Číně a Rusku.
Coby absolventka oboru mongolistika na Filozofické fakultě jsem měla možnost během studia navštěvovat kurzy čtyř menšinových jazyků a dialektů Ruska a Číny (burjatštiny, jakutštiny a dalších), které vyučovali jak kmenoví zaměstnanci, tak hostující odborníci. Díky interním a hostujícím přednášejícím nabízelo pracoviště mongolistiky také kurzy vzácných historických jazyků regionu, jako je klasická mandžuština nebo staroturečtina.
Není to žádný „vedlejšák“
Český jazyk v průběhu staletí opakovaně čelil hrozbě zániku. Nepřekvapí proto, že se právě v Česku vytvořila tradice péče o menší a zranitelné jazyky.
Tato tradice ale zůstává mimo akademické prostředí často nedoceněna a sledovat, jak je nyní podpora těchto oborů omezována samotnou univerzitou, je více než znepokojivé. Nejde totiž „jen“ o budoucnost našich studentů, ale také o budoucnost malých jazyků Asie a v širším smyslu o budoucnost humanitních věd jako takových.
Vymírání jazyků je nejen badatelským tématem, ale i naléhavým společenským problémem. Při jeho řešení hraje lingvistická odbornost nezastupitelnou roli. Karlova univerzita výzkumem a výukou ohrožených jazyků řadu let přispívá k jeho řešení.
Z argumentace Jana Chromého vyplývá, že vyučující malých jazyků jsou často bez kontaktu s mezinárodním prostředím, nepodávají si granty, nepublikují odborné články a podobně. Za mongolistiku mohu říci, že to neodpovídá realitě. Jen v posledních pěti letech vyučující této specializace publikovaly nejméně 18 vědeckých prací.
Pracovnice mongolistiky spolu s kolegy lingvisty získaly grant GAČR na výzkum ideofonů (slov, která zvukem evokují smyslové vjemy) v jazycích centrální Asie. Během let procestovaly tisíce kilometrů při terénních výzkumech v Mongolsku a Číně.
Co se týče zmiňovaných mezinárodních kontaktů, za uplynulých deset let organizovaly nejméně dvanáct mezinárodních konferencí a workshopů, včetně tří ročníků bienální konference Mongolian Language and Culture in Contact s účastníky z USA, Evropy i Mongolska.
Všechny tři pracovnice mongolistiky za mých studií věnovaly takřka veškerý svůj volný čas, včetně víkendů, práci se studenty, organizaci návštěv zahraničních přednášejících a dalších akcí. Neměly rozhodně práci na fakultě jako „vedlejšák“, jak stojí ve zmíněném článku.
Je třeba přivítat, že Akademický senát - vedle schválení reorganizace školy - přijal i dvě usnesení, jimiž se fakulta do budoucna zavázala k otevřenějšímu dialogu. Bylo by více než namístě vést takový otevřený a širší dialog také s Ústavem asijských studií. Ten byl sotva kdy tak strategickou součástí fakulty jako právě dnes.
