Tečka za Havlovou knihovnou. Zaměstnanci se rozloučili festivalem na Hrádečku

Je sobota večer a na Hrádečku to žije, jako kdyby byl ještě na světě Václav Havel. Pod stanem lemovaným žárovkami právě vrcholí koncert punkové kapely Michala Kaščáka, organizátora slovenského festivalu Pohoda. „Spousta lidí si představuje, že svět kolem Václava Havla byl strašně vážný. Ale to vůbec není pravda,“ říká od bicích do půl těla svlečený Kaščák se zeleným čírem, řetězy na krku a make-upem na tváři. „Málokde jsme zažili tolik legrace, jako když jsme se v 80. letech setkávali s lidmi z undergroundu,“ poznamenává.

Zatímco s baskytaristou a kytaristou hrají, čtvrtý člen skupiny oblečený jako číšník v motýlku a bílých rukavičkách celý koncert roznáší alkohol a žinčici divákům, přičemž s některými tančí. Ke konci na pódium vběhne pár dětí a posledních pár písní tam s muzikanty proskáčou.

Neformální atmosféra je příznačná pro akci, která se koná s neobvyklým účelem. „Ať žije Knihovna Václava Havla a všichni, kdo tvořili její krásný příběh. Je pro nás ctí, že jsme mohli zahrát na vašem večírku,“ loučí se Michal Kaščák.

Dvoudenní festival na Hrádečku uplynulý víkend uspořádali dnes již bývalí zaměstnanci pražské Knihovny Václava Havla. Dlouho stabilní instituce pojmenovaná po světoznámém dramatikovi, disidentovi a prvním českém prezidentovi se letos rozpadla. Po nástupu ekonoma Tomáše Sedláčka do role ředitele postupně přišla o sponzory, správní i dozorčí radu, celý tým a nakonec název, to vše krátce před Havlovými nedožitými 90. narozeninami.

Zaměstnanci, z nichž některé před svou smrtí v roce 2011 osobně angažoval ještě sám bývalý prezident, se nyní rozloučili symbolicky u jeho chalupy poblíž Vlčic u Trutnova. „Mám na to tady pěkné osobní vzpomínky,“ vypráví z pódia Michal Kaščák, který v sobotu absolvoval trojboj. Nejprve se slovenským divadelním souborem Láhev odehrál v češtině Havlovu jednoaktovku Protest, následně zazpíval se svou nejznámější kapelou Bez ladu a skladu, načež se v noci vrátil na pódium jako bubeník punkového uskupení Vydrapená Bužírka Punk System.

Václav Havel chalupu koupil v roce 1967 z honorářů za své divadelní hry, tou dobou už úspěšné na Západě. Do domu sousedícího přes zahradu se svým celoživotním přítelem a divadelníkem Andrejem Krobem pak jezdil především od 70. let, kdy jej komunistický režim vyobcoval a zakázal uvádění jeho her.

Do „vnitřního exilu“ v Podkrkonoší se Havel stahoval, aby odpočíval a často hluboko do noci pracoval. Právě na Hrádečku napsal slavný Dopis Gustávu Husákovi či esej Moc bezmocných. Ve stodole kamarádova domu sehráli s Andrejem Krobem jednu z prvních inscenací hry Audience inspirované tím, jak Havel válel sudy v nedalekém trutnovském pivovaru. Krob také ve stodole se svým Divadlem na tahu slavně nastudoval Havlovu Žebráckou operu.

„První hry a texty psal Václav Havel ještě v 60. letech v Praze. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 mu ale rychle ubývalo možností. Praha byla temná, lidé se stranili, v hospodách už to tolik nežilo a nefungovaly ani redakce, kam předtím hodně chodil. Najednou zjistil, že je víc tady než v Praze,“ říká Anna Freimanová, která se s ním jako Krobova manželka přátelila od poloviny 70. let.

Na Hrádečku zažila i slavné undergroundové festivaly, které se podle ní vyznačovaly podobně uvolněnou atmosférou jako ten letošní. „Akorát to bylo rozptýlenější do dvou domů. Koncerty se konaly u Havlů ve stodole, kdežto můj manžel se soustředil spíš na divadlo. Byly zde ale i improvizované výstavy fotografií nebo čtení her, Václav sem zval spisovatele, prostě se to tak různě propojovalo,“ líčí.

Havel tu trávil velkou část roku od 70. let. Krob se sem výrazněji přesunul po roce 1977, kdy už jako signatář Charty 77 nemohl dál dělat ani kulisáka v Praze. „Tak tady manžel jezdil po sídlištích a těsnil lidem okna. Václav ovšem zase často psal, takže já jsem se zároveň hodně přátelila s Olgou Havlovou,“ vzpomíná Freimanová na Havlovu první ženu, která tu například 11. července na svůj svátek a zároveň narozeniny organizovala kostýmní slavnosti. „Vždycky to mělo téma jako například dožínky, zabijačka nebo praotec Čech,“ dodává Freimanová.

Původním povoláním knihovnice Anna Freimanová po sametové revoluci doprovodila Havla na Pražský hrad. V letech 1990 až 2003 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky jako jeho tajemnice pro literární a divadelní agendu. Pečovala o autorská práva a připravila edičně většinu českých vydání jeho děl.

Do Knihovny Václava Havla ji v létě 2011 angažoval ještě sám bývalý prezident. „Dávala jsem dohromady knihu z jeho textů o divadle, ten výběr tady ještě v létě schválil a dohodli jsme se, že půjdu do knihovny,“ vzpomíná Freimanová, jež následujících 15 let s kolegy pracovala na popularizaci, zachování a udržení jeho odkazu.

K němu přispívá i víkendová akce. Samotný Hrádeček, který zdědila vdova po prezidentovi Dagmar Havlová, zůstává zavřený za živým plotem, celý festival se tak koná na pozemku Freimanové s Krobem. Právě na jejich zahradě vyrostl stan, kde se střídají kapely. Divadlo se hraje v jejich stodole jako v 70. a 80. letech.

Večer se lidé ohřívají u ohně, mezi dospělými pobíhají děti a psi. Organizátor festivalu a grafik Petr Kalaš, který byl rovněž zaměstnancem dnes již bývalé Havlovy knihovny, odhaduje, že se tu za víkend prostřídalo téměř 300 lidí včetně účinkujících.

Mnozí v knihovně pracovali. Písničkář a režisér Jakub Čermák známý jako Cermaque se v ní staral o videa. Při svém koncertu zve na pódium jako zpěvačku někdejší produkční knihovny Zuzanu Barincovou, která na zahradě oba dny vede bar a jejíž manžel Martin Barinec sedí za bicími.

Pozdě večer pak Barincovi do poslední chvíle nalévají hostům, než ve stodole vystoupí po půlnoci jako duo Souvrat. Hrají písně inspirované svým pobytem v New Yorku v letech 2022 až 2024, které nedávno vydali pod názvem New York Tapes.

Jako všechny akce dnes již neexistující Havlovy knihovny také jejich koncert fotí Ondřej Němec, autor slavného snímku Václava Havla z profilu s pivem v ruce, který lidé nosí na tričkách. „Samozřejmě že si pamatuji, kdy jsem tu byl poprvé,“ vzpomíná Němec na takzvaný Třetí festival druhé kultury, jenž se na Hrádečku uskutečnil v roce 1977 a na němž vystoupila kapela The Plastic People of the Universe.

Tou dobou už undergroundové skupiny mohly koncertovat jen soukromě a komunistická tajná policie StB několik takových domů zlikvidovala. „Havel proto nabídl Plastikům, ať přijedou zahrát sem, že má velkou stodolu a že jemu ji snad estébáci nezboří. Byla to úžasná akce, kde jsem poprvé na vlastní oči viděl různé obdivované persony, třeba teoretičku fotografie Annu Fárovou nebo herce Pavla Landovského,“ vypráví Němec, jemuž tehdy bylo teprve 17 let, přesto už měl za sebou první výslech.

Syn disidentů Dany a Jiřího Němcových fotografoval koncerty od svých zhruba 13 let. Policie si pro něj poprvé přišla, když zdokumentoval pohřeb filozofa Jana Patočky. Jednoho z prvních mluvčích Charty 77 umučila StB po vyčerpávajících výsleších v březnu 1977.

„Bylo mi sedmnáct, měl jsem dlouhé vlasy a byl to hodně nepříjemný výslech. Už jsem pak takový asi nezažil. Furt dokola se ptali, kam jsem dal ten film,“ vypráví Němec, který film z přísně střeženého pohřbu propašoval v kapse kritika Andreje Stankoviče. „Estébáci mě v Bartolomějské drželi osm hodin. Sice mě nemlátili, ale byli hodně nepříjemní. Když jsem se opřel o stůl, donutili mě sedět dva metry od stolu nebo si držet vlasy, že přes ně asi neslyším,“ popisuje Němec.

V dalších letech perzekuce, zahrnující třeba celodenní domovní prohlídky, zesílila. Politický proces s Plastic People of the Universe v září 1976 nepřímo vedl ke vzniku Charty 77 a po ní zase následovalo založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kvůli němuž skončili ve vazbě i rodiče Ondřeje Němce.

Sedm sourozenců včetně dvou nezletilých si muselo v bytě v Ječné ulici poradit bez nich. „Rodiče byli ve vězení půl roku, tak jsme vedli domácnost. Sestry chodily na rodičovské schůzky, uklízeli jsme a dělali jsme, že máme navařeno, protože jsme se báli sociálky. Naštěstí jsme měli velkou podporu od širokého okruhu přátel včetně některých, které jsem znal z Hrádečku,“ vypráví Ondřej Němec.

Na Havlovu chalupu přijel ještě několikrát. Zažil tu jak kostýmní slavnosti Olgy Havlové, tak slavné vystoupení Plastic People of the Universe, na němž kapela prvně zahrála své Pašijové hry velikonoční a kdy jí jako svůj veřejný debut předskakoval klavírista Filip Topol.

Ondřeje Němce kvůli kádrovému původu nevzali na grafickou školu. Vyučil se litografem, za komunismu pracoval v tiskárně, jako kulisák Národního divadla nebo topič v kotelně Metrostavu. Po revoluci pak 22 let fotografoval pro Lidové noviny, odkud v novém tisíciletí odešel do Knihovny Václava Havla.

„Nedlouho před jeho smrtí jsme se s Havlem v hospodě domluvili, že se budu starat o obrazový archiv. Mám tu výhodu, že poznám lidi na fotkách, protože si pamatuji, jak vypadali, a navíc znám spoustu těch fotografů. On mě zase nasměroval, kde pátrat po dalších fotkách,“ vypráví Němec, který dokumentoval většinu večerních akcí knihovny pro veřejnost, ale nejvíc času trávil právě v archivu. Mrzí ho, že tam nechal nedodělanou práci. „Například jsme nestihli zpracovat archiv fotografií Oldřicha Škáchy, tam je asi 20 tisíc filmů. To je práce na roky,“ zmiňuje.

Uplynulý víkend na Hrádeček dorazila spousta pamětníků. Se sýry a vejci ze své biofarmy přijela Dagmar Havlová Ilkovičová, vdova po prezidentově bratrovi Ivanu M. Havlovi. Nechyběli někdejší ředitel knihovny a diplomat Michael Žantovský, pořadatel trutnovského festivalu Martin Věchet nebo kněz Ladislav Heryán.

Fotograf Tomki Němec nalepil na studnu QR kód k předobjednávce své nové knihy Havlových fotografií. Spisovatel a někdejší disident Petr Placák rozdal výtisky časopisu Babylon, účinkoval v inscenaci dokumentárního divadla Tísicihran a jeho jméno zaznělo v textu písně, kterou v kovbojském klobouku se skupinou Třaskavá směs zazpíval výtvarník František Skála.

Jeden z nejoslnivějších koncertů odehrála za pomoci takzvaného looperu zpěvačka a violistka Julie Goetz, která v písni Kráter ze své letošní desky zpívala o „žiletkách v mozku / žiletkách v posteli“ s odkazem na slavnou píseň Filipa Topola. Rapper Martin Fučík vystupující pod pseudonymem Někdo jinej zase přednesl text, v němž „dalšího vezou si ve žlutý volze / z Pankráce budoucí první dámě píše dopisy Olze“.

Také ale na Hrádečku hrály mladší kapely jako Ida The Young, jejichž členové už Václava Havla nezažili. Stejně jako třeba Barbora Grečnerová, která v knihovně nesoucí jméno bývalého prezidenta vybudovala vzdělávací programy. „Před deseti lety jsem se přihlásila na inzerát,“ vzpomíná absolventka norštiny a bohemistiky, která předtím pracovala v oblasti mezinárodního vzdělávání.

V dnes již zaniklé knihovně začala vymýšlet scénáře vzdělávacích akcí, které natáčeli a krátká videa dávali k dispozici školám na promítání ve výuce. „Začínali jsme s nulou zájemců a po deseti letech jsme v databázi měli 3200 učitelů, se kterými jsme byli v kontaktu, využívali naše lekce a odebírali náš newsletter,“ vypráví Grečnerová.

Často rozptylovala předsudek, že Havel je pro mladé lidi nudný nebo že jde o dávnou historii, která jim nemá co říct. „Například pro první stupeň základní školy jsme vymysleli workshop, kde děti přemýšlejí, jaký je rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Na jiný workshop o lidských právech chodili studenti od šesté třídy a zabývali se tím, jaká mají práva. Samozřejmě čím byli starší, tím víc jsme mohli pracovat přímo s Havlovými texty,“ vysvětluje Grečnerová.

Maturanty zajímal například workshop ke hře Audience, kterou mají na seznamu maturitní četby. „Během workshopu sedí na pódiu, hrají ty dvě ústřední role, zakouší morální dilema a uvědomují si, že i oni by se mohli dostat do situace, kdy by jim bylo nepříjemné ustoupit ze svých morálních zásad. Pochopí tak, že téma, které bylo za normalizace hodně exponované, v nějaké podobě prožíváme dodnes,“ zmiňuje Grečnerová. Knihovna vytvořila i podcastovou sérii Havel k maturitě.

Na motivy slavného Dopisu Gustávu Husákovi zase jednou středoškoláci chodili po České Lípě a ptali se lidí, z čeho mají strach. „Na spoustě takových příkladů se ukázalo, že mladí lidé dokážou Havlovy texty chápat velmi aktuálně. Jde jen o to správně jim je představit,“ konstatuje Grečnerová, která ještě za minulý školní rok s kolegy připravila přes 200 workshopů.

Jako poslední v knihovně vytvořili podcastový cyklus o 90. letech. „Udělali jsme průzkum mezi pedagogy a vyšla z něj potřeba věnovat se právě téhle době, která už se na spoustě škol neučí, přestože je tak důležitá pro pochopení současnosti,“ říká Grečnerová.

V tomto ohledu dvoudenní festival na Hrádečku připomněl, že dnes již neexistující Knihovnu Václava Havla tvořili v první řadě lidé a že fatálnější než ztráta jména pro ni nakonec byl odchod týmu. Přestože – jak říká Anna Freimanová – s tématem nikdo z nich nekončí. „Každý v něm budeme nějakým způsobem pokračovat po svém a snad zůstaneme v kontaktu,“ věří Freimanová, která brzy knižně vydá Havlovu korespondenci s divadelníkem Alfrédem Radokem.

Ondřeje Němce zase v příštích měsících čeká osm komentovaných projekcí fotografií po Česku. „Dělám to rád a snažím se vždy vyhovět. Je důležité Havla připomínat a připomínat ho normálním způsobem, protože to fakt byl normální člověk. A z toho, co se tady dělo o víkendu, by určitě měl radost,“ uzavírá Ondřej Němec.