Sám se tetuje, medituje a píše deník. Nováček reprezentace Radosta je unikát

Mluví tak klidně, vyrovnaně a promyšleně, až vás to lehce zaskočí. Používá slova jako alokovat, definovat nebo korporátní lingvistika. Stejně jako překvapí výrazný kříž, který má vytetovaný na zadní straně krku. Teplický křídelník Matěj Radosta klame tělem. Moc dobře ví, že prožívá nejlepší podzim kariéry, ale když si před pár týdny rekapituloval, co by chtěl ještě s fotbalem zažít, ani náhodou ho nenapadlo, že dostane pozvánku do reprezentačního áčka. Vždyť třeba v jednadvacítce, která dospělému týmu předchází, nehrál ani jednou.

„Má dobrý profil, hodí se do naší vize. Umí hrát jeden na jednoho, je rychlý, pomáhá v obraně,“ pustil se do vysvětlení trenér Santi Denia.

A on přiznal: „Když na mě vybalili spoluhráči, že jsem v nároďáku, zalapal jsem po dechu.“

V pondělí se Radosta hlásil na recepci vysokánského hotelu u Vyšehradu. Pod nosem lehounký vous, v hlavě hromada napětí. Na pokoji našel bágl s reprezentační sadou oblečení, podíval se skrz masivní okna na Prahu pod sebou a napadlo ho: „Ty bláho, tak pro tohle jsi celý život makal. Vnímal jsem sebereflexi a vzpomínal, jaké to bylo dřív, ale zároveň mi bylo jasné, kolik je přede mnou ještě práce.“ Sobotní zápas v Lize národů proti Chorvatsku se blíží.

Není v pětadvaceti pozdě na reprezentační premiéru?

Proč? Drtivá většina fotbalistů se nedočká nikdy. Fotbalový život je velmi krátký a mám dojem, že navíc poslední dobou dost zrychluje. Když jsem jako osmnáctiletý začínal v lize, byl trend spíš takový, že se preferovaly starší, nebo řekněme zkušenější ročníky. Nás mladých bylo pomálu. Teď se všechno otáčí, až si někdy v pětadvaceti připadám celkem starý.

Cítíte se tak?

Vůbec, protože se toho musím ještě hodně co učit. Zrovna tady, při každém tréninku. Být na hřišti s kluky, které jsem zatím sledoval jen v televizi, je pro mě ohromná zkušenost, odměna a zadostiučinění. A taky ocenění pro Teplice, že se tam pracuje dobře.

To je odpověď jako z knihy. Vy si dost zakládáte na přístupu, že?

Naučil jsem se pracovat s hlavou, což byl dost možná zlomový moment v kariéře. Ráno a večer medituju. Píšu si do deníku, co se mi povedlo, kde a proč mi něco nevyšlo, co je potřeba zlepšit. Každý zápisek může zpětně posloužit k ponaučení.

Přivezl jste si deník na sraz?

Jasně, mám ho s sebou. Hned první večer jsem si zapsal první myšlenky a smíšené pocity, které jsem měl, když jsem poprvé vešel do hotelu. Zhruba před dvěma lety jsem si uvědomil, že se na psychiku musím zaměřit, abych se mohl posunout. Kamarád mi doporučil mentálního kouče, se kterým pracuju. Byl to bod zlomu, který mě nasměroval k lepšímu pocitu na hřišti i k lepším výkonům.

Vždycky jste byl přece talent.

Předpoklady a nadání nejsou všechno. V tom, abych na hřišti předvedl všechno, co dokážu, mě brzdila hlava. Pořád na tom musím pracovat, nejsem zdaleka na konci cesty, ale už se cítím daleko jistější než dřív.

Pročítáte si deník zpětně?

Určitě ano, abych porovnal vlastní rozpoložení v situacích, které vypadaly zdánlivě stejně. Dnes je řeším jinak, s jinými pocity, komfortněji. Ani do zápasů jsem nechodil zdaleka tolik sebevědomý jako teď. Někdy je fajn se ohlédnout a říct si, jakou jste mezi několika listy popsaného papíru ušel cestu.

Poraďte: jak se získává sebevědomí?

Před dvěma lety jsem měl fotbal hodně postavený na píli a pracovitosti, což se samozřejmě nezměnilo, ale přibyla k tomu herní odvaha. Furt na hřišti všechno oběhám, jsem poctivka - a teď si myslím, že přidám i kvalitu. Každopádně základem všeho je práce, opakování, poznávání sama sebe. Pořád hledám optimální nastavení do zápasů. Možná ho nenajdu do konce života, je to holt cesta a věčný boj.

Předpokládám, že pracujete s vizualizací. Že si předem představujete, co bude, když…

Na tom stavím svou přípravu. Na vizualizaci a práci s dechem, abych šel do zápasu uklidněný, uzemněný. Abych odfiltroval všechno rušivé. Snažím se být jen s vlastním tělem. Tady a teď. Pak si představuju hřiště, hru, zápas, soupeře, situace, které bych chtěl udělat.

Přemýšlíte, co všechno jste ochotný fotbalu obětovat?

Často. Kde je osobní hranice, kam už fotbal nenechám zasáhnout? Nevím. Odmala je hráčům vštěpováno, že fotbal je všechno, ale čím jsem starší, tím spíš si uvědomuju, že je potřeba oddělovat život a hřiště. Fotbalu se snažím alokovat přesně takový čas, který považuju za maximální. A pak chci mít taky osobní život.

Alokovat čas? To jsem u fotbalisty ještě neslyšel.

Někomu možná vyhovuje, že je fotbalem posedlý čtyřiadvacet hodin v kuse, ale já bych se do takové fáze dostal nerad. Už jsem zažil něco jako vyhoření, což mě poučilo v tom, že si musím najít čas i na sebe. Jsem přesvědčený, že určitý rozhled mimo fotbal je nezbytný. Proto jsem třeba začal studovat Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě. Filozofie, historie, sociologie. Tři krásné obory, které mě hrozně baví.

Ale nedostudoval jste.

Představte si uříceného kluka, který spěchá z tréninku na vlak, vystoupí v Holešovicích a metelí do auly na přednášky. S profesionálním angažmá v Teplicích to nešlo sladit, ale slíbil jsem si, že se k tomu po kariéře vrátím.

Váš osobní život vypadá jak, jestli smím vyzvídat?

Přítelkyně, jezevčík Binky, spousta zájmů.

Už v osmnácti jste říkal: Nejsem sociálně dost dravý a kdybych nehrál fotbal, jsem úplně jiný člověk.

Někdy v té době došlo k vyhoření. Při přechodu z dorostu mezi dospělé. To téma je obecně dost nepodchycené, zapomíná se na ten problém, který mladé kluky čeká, když se jim mění život před očima. Hledal jsem nějakou pomoc v knihách, v přednáškách, v podcastech. A nic. Hodí vás do dospělého fotbalu a jak na to chcete být připravený, když nemáte žádnou zkušenost? Dost jsem tehdy bojoval s hlavou, která se zapříčila. Tím, že jsem v týmu neměl vrstevníka, nesl jsem začátky v áčku Teplic fakt špatně.

Nenaznačujete náhodou, že vás mazáci šikanovali?

Jako šikanu bych to osobně nedefinoval, ale v nějaké korporátní lingvistice by se o tom klidně dalo mluvit. Fotbalová kabina je holt specifické prostředí. Bažanti mají jasné povinnosti, plynoucí z jejich věku. Nosit balony, běhat pro rozlišováky, tahat branky, dělat ostatním servis. Z toho jsem samozřejmě neměl žádné trauma. Mně vadilo, že jsem se prostě cítil sám. Pořád jsem musel být na špičkách a nedokázal se uvolnit. Dneska můžu říct, že mě ta doba zocelila, byť lehká nebyla.

Jakou roli tehdy sehrála vaše rodina? Táta a dědeček vás přivedli k fotbalu a určitě snili o tom, že budete mít velkou kariéru.

Ale kdybych se na fotbal tehdy vykašlal, respektovali by to a podpořili by mě. Naštěstí mě do ničeho netlačili, což pomohlo k tomu, že jsem vytrval.

Mimochodem, pořád nejste sociálně dost dravý?

Snažím se opustit všechny nálepky a škatulky. Chci být normální, komunikující a příjemný člověk. Pracuju na sobě.

Jaká knížka vás následovala z Teplic na reprezentaci?

Na chvíli jsem odložil knížky o osobním rozvoji a věnuju se spíš beletrii. Na stolku mi leží čínská sci-fi. Poslední díl z trilogie Problém tří těles, která pojednává o záhadných sebevraždách vědců po celém světě. Vzpomínka na Zemi.

Jak k vaší sečtělosti, inteligenci a životnímu nadhledu pasuje křížek, který máte vytetovaný za krkem?

Neřekl bych, že je to rebelství, spíš mi šlo o estetickou stránku věci, na kterou jsem naladěný. Vytetované symboly, a je jich zhruba třicet, mám po celém těle, kříž je jeden z mála vidět. Často se mě lidi ptají, co tetovačky znamenají a jaký mají význam, já odpovídám, že je to hlavně moje záliba.

Co třeba deštník, pod který kape? Máte ho na levém stehně.

To jsem si dělal sám. Koupil jsem si tetovací set a chvíli si zkoušel ornamenty na umělé kůži, ale tatéři by hned namítli, že nejlépe se učíte sám na sobě. Některé další věci se mi ani nepovedly, ale chtěl jsem je mít na těle jako vzpomínku, která mě zaujala. Říkám si: Proč to neudělat, když můžu? Každý jeden symbol znázorňuje období, ve kterém jsem žil. Jsou to drobnosti, které popisují rozpoložení, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Deník nemám jen na stole, ale taky na těle.

Co jste vlastně zač? Umělec, filozof, sportovec, budoucí influencer?

Jsem člověk, který má zájem o to, jak dobře žít. Chci být spokojený sám se sebou, se svou hlavou. Zůstat svůj i v době, kdy na vás ze všech stran útočí sociální sítě. Chci žít trochu pomaleji.

To jde se smlouvou profesionálního fotbalisty?

Musí to jít. Už jsme o tom mluvili před chvílí. Musím se naučit oddělovat role fotbalisty a člověka. Až jednou kariéra skončí, budu mít před sebou dlouhou část jiného života. Jak v ní pracovat? Jak v ní fungovat sám se sebou? To se teď učím. Proto se snažím optimalizovat svůj výkon na hřišti, což pak může být velké plus do zbytku, v uvozovkách, normálního života.

Kde sám sebe vidíte, až budete jednou na fotbalovém vrcholu?

Při odpovědi hledám balanc. Samozřejmě by mě hřály myšlenky, při kterých vyhrávám Ligu mistrů, ale zároveň musím být realista. Svoji cestu vidím spíš v krátkodobých krocích. Hraju ligu. Teplicím se daří. Daří se mně. Pozvali mě do reprezentace. Musím se soustředit na to, abych dál odváděl dobrou práci, která mě posunula, a příští krok bych rád udělal do zahraničí.

Prozatím vás čeká sobotní střet s chorvatskou ikonou Lukou Modrićem, který hrál reprezentaci poprvé, když vám bylo pět.

Modrićova longevity (dlouhověkost) je něco mimořádného. Četl jsem analýzy, jak pracuje, proč má v jednačtyřiceti takový fyzický fond. Bomba! Nemůžu se dočkat, až ho na hřišti uvidím na vlastní oči.