Pod čarou: Nářečí a malé jazyky potřebují podporu, ne výsměch

Daně jsou vysoké, Brusel cosi zakazuje, vlaky mají zpoždění, dálnice jsou děravé… témat k hospodskému nadávání je v Česku vždy víc než dost. A najdou se mezi nimi i dvě stálice, které spolu na první pohled nemají nic společného, ale opak je pravdou.

Když se začne nadávat na Babiše – což jistě patří mezi evergreeny – dříve či později dá někdo k dobru premiérova virální slůvka „motýle“ či „gdě“. Následuje zaručený smích, protože když někdo mluví takhle, je přece jasné, že je s ním něco špatně. A pokud se debata od politiky stočí ke kritice mládeže, pravděpodobně padne stížnost, že děcka svůj projev prošpikovávají závějemi nesrozumitelných anglických hlášek a prasí tak spisovnou mateřštinu.

Jinými slovy, jaksi nemůžeme vystát, když někdo nemluví „pořádně česky“. Do velké míry za to jistě může fakt, že Česko bylo donedávna etnicky takřka zcela homogenní země s mizerným kontaktem s cizím jazykovým prostředím (historické důvody asi netřeba rozebírat). Slyšet tak různé dialekty a „alternativní“ verze vlastní řeči nebo dokonce její chaotický mix s cizím jazykem je pro mnoho lidí nezvyklá a nepříjemná zkušenost.

Jsou tu ale i další faktory. K unifikaci jazyka dlouhodobě přispívají masová média, proces se dál urychlil nástupem internetu a sociálních sítí. Na globální úrovni dochází pod vlivem expanze angličtiny a hrstky dalších dominantních jazyků k mizení těch menších a v rámci jednotlivých zemí zase ke slábnutí regionálních dialektů.

Mohlo by se zdát, že si díky tomu všichni navzájem lépe rozumíme, ale to by bylo naivní. O velkou část kultury i unikátních lidských zkušeností a vidění světa tím naopak přicházíme, a žádné snadné řešení situace není v dohledu.

Na Babišově „gdě“ a dalších jazykových roztomilostech mi nikdy nic směšného nepřišlo. Možná i proto, že pocházím ze severní Moravy a různé dialektické odchylky pro mě nejsou ničím závadným či pozoruhodným. Problém je ovšem v tom, že natrefit v současné české kultuře a médiích na regionální dialekty – především ty moravské – je ve větší míře takřka nemožné. A není pak divu, že běžnému Středočechovi mohou leckterá slůvka připadat jako čínština.

Dobře to ilustrovala třeba na jaře uvedená krimikomedie Poberta, ve které režisér Ondřej Hudeček líčí alotria zlodějíčků z okolí jihomoravské Strážnice v době pandemických lockdownů. Snímek se dočkal pozitivních ohlasů kritiků, ale pozoruhodný na něm byl i fakt, že Hudeček nechal herce hovořit lokálním slováckým dialektem.

Natáčení to jistě protáhlo a zkomplikovalo, ale jak sám režisér uvádí, v českých filmech jinak pokusy o nářečí většinou končí nepřesvědčivě a na půl cesty. Jako jediný další obdobný film mě z poslední doby napadá jen televizní drama Dukla 61 od Davida Ondříčka, ve kterém ovšem herecké pokusy o ostravský přízvuk dopadly dost zoufale.

Relativní absenci regionálních dialektů v české mainstreamové kultuře a médiích nelze vysvětlit jen existencí různých pravidel používání spisovné češtiny nebo poukazem na nákladnost a složitost použití dialektů ve filmech či seriálech. Zásadní roli hrají i stereotypy a hodnoty, které si s dialekty spojujeme.

Je pozoruhodné, že čeština (na rozdíl třeba od britské angličtiny) nemá zcela jasný obecný dialekt dělnické třídy – určité jazykové známky vzdělání a vyššího společenského postavení tu sice jsou, ale na druhou stranu vás z lepší společnosti nijak zásadně nediskvalifikuje, když občas klejete jak dlaždič. Symbolem jisté pokleslosti, zaostalosti a nižšího postavení bývají právě dialekty regionální – čím vzdálenější od Prahy, tím hůře.

Ostatně i v Hudečkově krimikomedii patří rázné slovácké nářečí k maloměstským povalečům jaksi autentičtěji, než by to bylo třeba u týmu špičkových neurochirurgů (i když by tomu teoreticky nic nebránilo) a podobným způsobem bývají regionální dialekty aplikovány také jinými tvůrci.

I když by to mohlo působit jako malicherná stížnost lidí, kteří odmítají políbit ruku pražštině, ve skutečnosti je to docela zásadní problém – i dialekt je totiž do velké míry „cizím“ jazykem vytvářejícím unikátní vidění světa. Moravské „tož“ konverzaci posouvá jiným směrem a ukotvuje ji do specifického kontextu, stejně jako slezské „kajsyk“ zkrátka není tak docela „někde“. A když pro větší obecnou srozumitelnost na používání dialektů rezignujeme, nikdy to nebývá úplně dobrovolný proces.

Mizením jazyků a dialektů se zabývá i nová povedená kniha How to Kill a Language, ve které britská novinářka Sophia Smith Galer rozkrývá mocenské tlaky v pozadí tohoto procesu, a okolo které se krátce po vydání rozjela bouřlivá debata.

Galer začala zkoumat ohrožené a mizející jazyky v nejrůznějších koutech světa poté, co ji na problém klesající lingvistické pestrosti upozornila vlastní rodinná zkušenost. Vyrůstala jako dítě Angličana a Italky v Londýně, tedy v prostředí, kde zcela dominovala angličtina. Vztah k rodinným kořenům si vytvořila prostřednictvím babičky, která mluvila vzácným dialektem ze středoitalských hor – a když umírala, Galer si uvědomila, že spolu s ní odchází nejen jazyk, ale i emoce, kultura a zkušenosti, které v něm byly zakódovány.

Existuje řada případů, kdy byly minoritní jazyky či dialekty vymýceny zcela nepokrytým mocenským tlakem, zákony či rovnou násilím – potírání ukrajinštiny v rámci ruského impéria je jen jedním případem z mnoha. Většinou jde ale o mnohem subtilnější proces, který se může odehrávat takřka nepozorovaně.

Galer upozorňuje, že to začíná u drobností – třeba když se „nespisovné“ dialektické výrazy uvádějí v uvozovkách – a často hrají silnou roli ekonomické motivy. Přechod na majoritní jazyk či dialekt zkrátka zaručuje lepší budoucnost, a může proto působit přirozeně a dobrovolně.

To je i protiargument, kterým na Galer zaútočili její kritici. Například filosof Nikhil Krishnan podotkl, že jazyk je podle něj jen efektivní prostředek ke komunikaci, a proto nedává smysl si celou věc komplikovat lpěním na malých jazycích. Řeči podle něj vymírají „přirozeně“, na základě svobodného rozhodnutí mluvčích, a většinou se proto do jejich „zbytečné“ záchrany nevyplatí investovat.

Asi není potřeba dodávat, že je to velmi úzký a brutálně zjednodušený pohled na věc. Lingvista Gerald Roche ve své polemice s Krishnanem a dalšími ctiteli „jazykové efektivity“ konstatuje, že na změně jazyka pod dlouhodobým ekonomickým tlakem není dobrovolného zhola nic a jde o stejný nástroj útlaku, jakým bylo násilné zakazování jazyků.

Upozorňuje, že mizení jazyků je vždy politické rozhodnutí, stejně jako jejich případná podpora a záchrana – ukazuje to třeba dění v Británii, kde se jazyky jako velština či skotská gaelština doslova zvedly z popela. A v neposlední řadě podotýká, že tvrzení o tom, že jazyková pestrost posiluje vzájemné neporozumění, je neprokázanou domněnkou a může tomu být právě naopak – což ostatně konstatuje i Galer s poukazem na rodilé mluvčí angličtiny, kteří jiné jazyky odmítají jen ze zjevné lenosti.

Soubor nenápadných, ale účinných metod, kterými jsou malé jazyky zatlačovány do pozadí, nikoliv náhodou přesně kopíruje postupy nastolování kulturní hegemonie, které kdysi popsal italský politický teoretik Antonio Gramsci. Právě na něj se v debatách o mizejících jazycích odborníci často odkazují, a jeho dílo dál nabývá na významu v době nástupu AI.

Gramsci popisoval, že moc (tedy i její jazyk) se ve společnosti neupevňuje jen pomocí síly či ekonomického tlaku, ale také formováním každodenních kulturních norem a zvyků, které časem začnou být mylně považovány za normální, odvěké a přirozené, i když jsou ve skutečnosti zcela umělé a politicky zkonstruované. Sem patří i myšlenka, že přechod k dominantnímu jazyku je přirozený „pro dobro rodiny“ nebo že „gdě“ v projevu politika musí být automaticky něco špatného (stojí za zmínku, že Gramsci pocházel ze Sardinie a tamní potlačovaný jazyk pro něj byl také velkým tématem).

Na poli jazyků a dialektů se dříve proces nastolování hegemonie uskutečňoval hlavně pomocí masových médií, kultury a školství, ale jak upozorňuje mediální teoretik Ethan Zuckerman, technologie velkých jazykových modelů (LLM) jej v současnosti nesmírně zrychlila a zjednodušila.

LLM jsou podle něj inherentně konzervativní technologie – u mašiny, která se ve všech oblastech snaží produkovat statisticky nejpravděpodobnější průměr, to ostatně ani jinak logicky nejde. Dnes je již notoricky známým faktem, že LLM a na nich postavené AI chatboty opakují a posilují nejrůznější stereotypy včetně těch genderových – například hypotetickým ženským postavám zpravidla přisuzují „ženská“, hůře placená a méně oceňovaná zaměstnání.

Podobně je to i v oblasti jazyka. Zuckerman popisuje, jak byly LLM trénovány na anglickém Redditu či Wikipedii, kde mezi přispěvateli převažují Američané a muži, a následně tak vytlačují jiné jazykové polohy a módy. Filtry v LLM například nezvykle často blokují výrazy z afroamerických dialektů či queer slangu. Nikoliv kvůli záměrné ideologické cenzuře, ale z obavy, aby byl textový výstup „správný“ – a asi netřeba dodávat, že tato zdánlivě objektivní „správnost“ je vysoce politickým tématem.

Nemám kapacity na toto téma sám provádět přesvědčivý výzkum, ale dá se předpokládat, že i v otázkách lokálních českých dialektů by to bylo podobné – když jsem nechal populární chatboty na zkoušku tipovat povolání osob hovořících různými dialekty, nepřekvapivě lidem ze Slovácka přisuzovali dřinu na poli či vinici, těm z Ostravska zase kariéru údržbáře či dělníka, kdežto spisovně hovořícím Čechům výrazně prestižnější pozice.

Zuckerman upozorňuje, že LLM při svém tréninku takřka zcela ignorují malé jazyky globálního jihu, což dále analyzuje i povedená esej AI výzkumníka Deepaka Dennisona. Ten na řadě příkladů popisuje, že s malými jazyky a dialekty mizí nejen kultura, emoce a unikátní vidění světa jejich mluvčích, ale i rozsáhlé soubory znalostí, technik a zkušeností, které by bez nich nemohly existovat.

Začít lze třeba již u toho, že řada léčivých rostlin a jejich účinků je popsána a prozkoumána právě jen v malých „domorodých“ jazycích, které navíc často nemají psanou formu a pro LLM a jejich tvůrce jsou tak zdánlivě zbytečné a nepoužitelné. Dennison uvádí, že 97 % všech jazyků je označováno jako „low resource“ a tedy nevhodných pro trénink LLM. Hegemonie velkých, převážně západních jazyků a jejich kultury se tak může upevňovat raketovým tempem.

A přitom je to zjevná lež – Dennison i Zuckerman popisují řadu příkladů, kdy byly LLM úspěšně natrénovány na korpusu minoritních ohrožených jazyků (například novozélandské maorštiny) a tím otevřely zcela nové možnosti poznání a rozvoje jazyka pro jeho lokální mluvčí i zbytek světa.

Jednoduše řečeno, zase tu jde jen o ideologii, politická rozhodnutí a peníze. Rozhodně nejde jen pokrčit rameny a říct, že se s vymíráním jazyků nedá nic dělat. Na druhou stranu je ovšem třeba dodat, že pokusy o záchranu malých jazyků mají i svou odvrácenou stránku.

Jak konstatuje jedna z recenzí knihy Sophie Smith Galer, mnohé ohrožené dialekty italštiny byly přidušeny z přemíry péče a dobrých úmyslů – do jejich záchrany se sice nalily peníze, ale místo živého pestrého jazyka z nich udělaly jen oprašované muzejní exponáty čelící stálému nezájmu.

Pokusy o aktivní podporu minoritních jazyků a dialektů často mohou vyvolat politické spory a národnostní třenice, a v neposlední řadě dokážou rozvrátit i komunity, jejichž kulturu a život by měly podporovat. Hezky to popisuje reportáž britského novináře Simona Akama, který se vydal do Švýcarska zkoumat, jak probíhají tamní pokusy o rozvoj rétorománštiny.

Zjistil, že dobře vypadající snaha často přináší víc škody než užitku, protože snahy o kodifikaci jazyka i jeho dílčích dialektů vedou k řadě konfliktů a mluvčí již tak malého jazyka se donekonečna hádají o to, jak má vypadat ta „pravá“ rétorománština, co je ještě legitimní dialekt a co jen zanedbatelná odchylka bez nároku na podporu.

V některých případech (zvlášť když nejde o kriticky ohrožený jazyk) tak možná stačí začít u nepřímé podpory a především trochy tolerance. Galer upozorňuje, že v místech s jasným dominantním jazykem (což může být vedle anglojazyčného prostředí i relativně etnicky homogenní a k odlišnostem nepřátelské Česko) je potřeba překonat prvotní aroganci a uvědomit si, že majoritní spisovný jazyk zdaleka nemusí být tím nejlepším a jediným správným prostředkem komunikace.

Řada příkladů, jako je třeba zmiňovaný film Poberta, ukazuje, že dialekty lze do mainstreamové kultury s trochou snahy úspěšně propašovat. Podobné je to i s cizími jazyky – a pokud někomu vadí mladý slang prolezlý angličtinou, často je to jen proto, že nechápe, že určité fráze a termíny mají zkrátka v jiném jazyce mírně odlišný význam než v překladu, což je naopak pro bilingvní lidi celkem samozřejmá myšlenka.

S principem fungování LLM a AI generátorů toho mnoho nenaděláme, ale minimálně si při práci s nimi můžeme uvědomit, že jazyk, který produkují, rozhodně není objektivní, vhodný a neutrální, natož hodnoty v něm zakódované.

A i když v závislosti na vlastním původu a jazykovém pozadí nemusíme sami nutně rozumět tomu, jak jiný jazyk či dialekt otevírá unikátní a jinak nepoznatelnou stránku světa, měli bychom to minimálně respektovat. Protože nějaké to „tož“, „gdě“ či „fajne“, natož „bro“ či „sus“ zkrátka v určitých situacích realitu odrazí tak, jak by to spisovný jazyk nikdy nedokázal.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.