Pod čarou: Pivo chránit nepotřebuje, zato štamgasti ano

Mizení zejména malých vesnických hospod a s nimi spojených rituálů a vazeb je oblíbené téma nejen v Česku. Vedle toho se často hovoří i o sílící epidemii osamělosti, postupující gentrifikaci měst, mizející autenticitě nebo o tom, že vše začíná vypadat jaksi stejně a vyprázdněně. Je tu ale i další mizející či vyprazdňovaný fenomén, o němž se tak často nemluví, nicméně s tím vším v mnohém souvisí – ubývá rovněž štamgastů.

Soumrak štamgastství jde na první pohled zdůvodnit celkem jednoduše. Lidé méně pijí pivo, spolu s dalšími ekonomickými tlaky to vede k zavírání hospod, a štamgasti proto nemají kde vysedávat. Ve skutečnosti to ale není zdaleka tak přímočarý proces. Když se nad povahou štamgastů a jejich vágního koníčku blíže zamyslíme, zjistíme, že nejde jen o pivo a že štamgastství může mít překvapivě dalekosáhlý společenský význam.

Ekonomické příčiny jistě hrají důležitou roli. Nedávno je rozebírali kolegové Tomáš Svoboda a Jan Richter, jejichž analýza přehledně vyčísluje klesající spotřebu piva, postupné mizení malých vesnických hospod a přechod na popíjení doma. Vedle finančních tlaků ovšem jejich respondenti zmiňují i další faktory – především proměny chování a společenských hodnot, mnohdy ztělesněné větou, že lidé už na vysedávání v hospodách „nemají čas“.

A za zmínku stojí i další často skloňovaný jev – posun preferencí zejména mladších hostů, kteří před klasickými hospodami začínají dávat přednost kavárnám, bistrům, barům a jiným typům podniků. To má jistě na pití piva a zisk hospod velký dopad, jenže tu nelze hledat přímou úměru s úbytkem štamgastů. Štamgastem totiž můžete být leckde, nejen ve výčepu na rohu, a nutně k tomu nepotřebujete půllitr. Vždyť i samotné slovo štamgast je odvozeno z celkem obecného německého „kmenový host“.

Zrovna v Česku je sice logické, že většina lidí vnímá štamgastství jako činnost postavenou na pivně-hospodském základě. Jenže už jen zběžný pohled za hranice naznačí, že stejnou aktivitu lze provádět i v jiných kulisách (na mysl tu třeba vytane stereotypní zašlý středomořský bar s kávou a cigaretami). A pokud štamgastství nezačíná bujet ani na alternativních místech, nejspíš to znamená, že tu schází nějaké další důležité prvky.

Jeden z nutných předpokladů pro dosažení statutu štamgasta nedávno hezky popsal lingvista Adam Aleksic, kterému se v New Yorku přihodila nemilá věc známá i obyvatelům Prahy a jakéhokoliv dalšího velkého západního města – v sousedství mu otevřeli falešné lahůdkářství. Tedy podnik, který se křečovitě tváří jako „rodinný“ či „sousedský“, ale ve skutečnosti jde o sterilní korporátní řetězec prodávající předražené nesmysly a vyzdobený prefabrikovanými rekvizitami.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Následně se ale ukázalo, že prázdná, vybydlená falešnost a zdánlivý nedostatek autenticity nemusí být nepřekonatelný problém. Když tam Aleksic začal docházet častěji, seznámil se s obsluhou i ostatními pravidelnými zákazníky, kolem podniku začala vznikat komunita a nepozorovaně se z něj stal „regular“, česky tedy štamgast, byť poněkud svébytného druhu.

Aby se kdekoliv utvořil kolektiv štamgastů, musí tam zkrátka pravidelně docházet stejní lidé, což zní jako samozřejmost, ale mnohdy to může být velký problém – ať už kvůli obecnému tlaku na efektivitu a rychlost (to jsou ti jedinci, kteří už na hospodu „nemají čas“) nebo proto, že daný podnik o tento typ návštěvníků moc nestojí.

K tomu se přidávají i další nutné předpoklady. Naráží na ně třeba bloger Drew Austin, který si před časem pro změnu postěžoval, že jeho lokální bar začal v některé večery vyžadovat rezervace, čímž trochu narušil výsady štamgastů – protože ti, jak známo, bývají jediní, kteří mají na svůj stůl, na rozdíl od běžných návštěvníků, výsadní právo.

Kromě toho mívají také více privilegovaný vztah s obsluhou, příslušný výčep tak trochu „spoluvlastní“, od podniku občas odhánějí přespolní návštěvníky a zpravidla bydlí v jeho těsné blízkosti. A naplnit všechny tyto podmínky dnes bývá čím dál složitější.

Důležitost lokálního charakteru podniku, symbolického komunitního spoluvlastnictví i nepsané hierarchie hostů potvrzují nejen laické postřehy blogerů, ale i závěje akademického výzkumu, především z britského prostředí, kde má (mizející) kultura pubů hlubokou tradici.

Esenci a předpoklady štamgastství do hloubky zkoumá třeba tato etnografická studie z malé anglické vesnice, kde tamní pub tvořil pilíř lokální komunity. Její autoři podotýkají, že zcela zásadní je pocit sounáležitosti s místem. Ten začíná už u vaší štamgastské židle, na kterou máte nepsaný nárok, a následně se uplatňuje i na celou hospodu.

Ta tradičně bývala místem na pomezí veřejného a soukromého prostoru (často se zde zmiňuje slavný koncept „třetího místa“ mezi pracovištěm a bydlištěm, který definoval sociolog Ray Oldenburg). Pokud se tato nejasná harmonie naruší (třeba tím, že se z podniku stane průchozí, anonymní kavárna nebo mu naopak začne až příliš autoritativně šéfovat jeho obsluha), kolektiv štamgastů se vytvoří jen stěží.

Nemůže jít o zařízení, kde host rychle uspokojí svou potřebu jídla či pití a pak má vypadnout (nejen v britském kontextu se jako zkáza štamgastů cituje i zacílení nových hospod na jídlo, a nikoliv čepování piva). A musí v něm být také dlouhodobě stabilní, nikoliv stále rotující obsluha – respondenti jiné britské studie smutně konstatují, že když se změní výčepní, i stálí místní hosté v podniku najednou zase pracně „začínají odznovu“.

Franšízové řetězce pivnic a další podniky s anonymní obsluhou a optimalizací na zisk, kde si štamgasti mohou jen těžko sebejistě nárokovat prostor, ale nejsou jediným kamenem úrazu – pozornost si zaslouží i měnící se zvyky hostů.

Otřepaná fráze říká, že hospody bývaly a jsou „místem k setkávání“. Jen se často zapomíná, o jaký typ setkávání vlastně má jít. Zatímco dříve v nich docházelo k volným kontaktům mezi vágními známými a různými kolektivy napříč lokální komunitou, dnes se sociální vazby v hospodách i mimo ně často redukují jen na party blízkých přátel či rodinné kolektivy. Dobří kamarádi či příbuzní se ale mohou potkávat i jinde a sounáležitost s konkrétním podnikem pro ně není rozhodující.

Jinými slovy, štamgasti do svého lokálu docházejí za jinými štamgasty, které by jinde tak snadno (či vůbec) potkat nemohli. A typický současný problém „jak svolat sraz s pěti přepracovanými kamarády“ nedával smysl v situaci, kdy se daní jedinci v hospodě tak jako tak náhodně potkali – což bylo ovšem podmíněno tím, že tam pravidelně chodili vysedávat.

Nenápadnou, ale důležitou roli může nejen mezi mladšími hosty hrát rovněž vliv sociálních sítí. Dá se to říci i tak, že logika štamgastství je nejspíš v přímém rozporu s logikou influencerství.

Jedna z klasických sociologických studií štamgastů konstatuje, že mají velmi silný teritoriální pud a ze svého prostoru často odhánějí nepohodlné cizince. Nedává tak smysl, abyste se vysedáváním ve „vašem“ podniku chlubili na sítích, protože byste tím akorát přitahovali nezvané přespolní návštěvníky. A většina známých, kterým byste danou fotku chtěli ukázat, s vámi nejspíš už stejně sedí u jednoho stolu.

Zmiňovaný důraz na lokálnost a věrnost jednomu podniku jde také proti logice sítí. Opakované návštěvy stejného místa totiž nejsou pro tvorbu online obsahu moc atraktivní a váš výčep či kavárnu si spíše chcete „gatekeepovat“ – zmiňovaný Austin to výstižně glosuje s tím, že do „svého“ podniku chodí hlavně proto, že ho má nejblíž, a neprozrazuje jeho název, protože do toho nikomu cizímu nic není.

Pokud se na situaci podíváme s odstupem, je více než jasné, proč je štamgastství na ústupu – svou povahou odporuje tlaku na rychlost, zisk a efektivitu a je příslovečným pískem v soukolí mnoha současných byznysových modelů v gastronomii i mimo ni. A právě proto může být paradoxně ideálním lékem na řadu notorických aktuálních společenských problémů.

Jak podotýká i jedna z lokálních českých studií, například velké franšízové hospodské řetězce se snaží štamgasty odrazovat už jen rozvržením interiéru. Ale jak jsem zmiňoval v úvodu, štamgastovat lze leckde a vůbec k tomu není potřeba pivo a klasická hospoda. Jistě tu tak stále zbývá řada podniků, kde by ke vzniku komunity štamgastů naváděla povaha místa i správně naladěná obsluha. Jenže vedle toho je nutná i jistá investice ze strany hostů – především ta časová.

Jde o to dlouhé a pravidelné vysedávání, které nelze nijak ošidit. Dlouhé, protože jen pak je možné najít čas na volnou nestrukturovanou zábavu, typickou pro tradiční hospodské kolektivy. Pravidelné, protože často zmiňovaným předpokladem i benefitem štamgastství je právě vznik pravidelné životní struktury a rytmu spojeného s příslušným místem.

Řada věcí se pak začne napravovat zdánlivě sama od sebe. Asi není moc překvapivé, že štamgastství je mimořádně účinným lékem na osamělost. Lokální podniky, jejichž hosté nemají zájem o přespolní návštěvníky a nepotřebují objevovat nová, trendovější místa, jsou účinnou hrází proti gentrifikaci a vyprazdňování městského života. Navazování volných kontaktů mezi místními lidmi napravuje potrhané společenské vazby a přispívá k obecné komunitní odolnosti. A pokud nechceme, k ničemu z toho nutně nepotřebujeme záplavy piva, se kterými bývá v Česku štamgastství stereotypně spojováno.

Nefixujme se tak na ochranu mytického „chození na jedno“, které už je na mnoha místech stejně spíše jen nostalgickou vzpomínkou než žitou realitou. Nežehrejme ani na to, že někdo dal před výčepem přednost kavárně či bistru. Štamgastství může přežívat i v jiných formách. A i když máme jen omezené možnosti, jak k jeho renesanci coby jednotlivci přispět, stále se o to můžeme pokusit.

Stačí třeba podporovat zdánlivě nezajímavý lokální podnik, a nikoliv trendovou vzdálenou destinaci. Věnovat sobě i jiným lidem zdánlivě neproduktivně promrhaný čas. A také si uvědomit, že štamgastství je jednou z mnoha důležitých věcí, o kterých nemá smysl diskutovat ani je digitálně sdílet, ale zkrátka je nutné je doopravdy dělat.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.