Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Je to už sedmnáct let, co Česká televize odvysílala film Svědomí Denisy Klánové, který natočil režisér Miloš Zábranský podle mého scénáře. Byl to příběh o sice zásadové, ale poněkud naivní poslankyni Denise Klánové, která je proti snížení hranice trestní odpovědnosti dětí na 14 let, když se chystá v Parlamentu jeho projednání. Dokonce si vezme jednoho chovance z výchovného ústavu pod patronát domů… a doplatí na to celá její rodina.
Partička Arpádových kamarádů – tak se mladík jmenoval – dům poslankyně postupně vykrade, těžce zraní jejího manžela, znásilní její dceru a pak se nechá odvézt zpět do ústavu, aby si odpočinuli, než znovu utečou na loupežnou výpravu.
Film je sice fiktivní, problematikou jsem se však jako novinář dlouho zabýval. Už v roce 1998 jsem natáčel reportáž o výchovném ústavu v Chrastavě, kde jeden z mladíků jednu vychovatelku zabil a druhou zranil; v roce 2014 případ vychovatele, kterého bodli do krku v Králíkách; a další dva případy v Ostravě-Polance a v Hostouni, které neskončily tragicky jen díky tomu, že pomoc přišla včas.
V Chrastavě se postupně situace vyhrotila tak, že ústav byl po nátlaku místních obyvatel zrušen. Na permanentním útěku už bylo tolik nezletilých a kriminalita i podle vedení města vzrostla natolik, že se mnozí obyvatelé začali bát. Zejména poté, co soucitná ministryně školství Kateřina Valachová nahradila „zlou“ předchozí ředitelku ústavu novou „hodnou“, která režim dětí ještě uvolnila.
Snažil jsem se dosáhnout toho, aby film promítli v Senátu, aby reportáže názorně ukázaly, že argument „Vždyť to jsou přece děti!“, který zazní vždy, když se začne mluvit o snížení věkové hranice, je lichý.
Protože zákonodárci vidí spíše svoje děti – a nikoli ty, které od útlého věku získávají mentalitu dospělých zločinců. Dost možná se staly obětí špatné výchovy, chytily se špatných kamarádů, narodily se pod méně šťastnou hvězdou. Jejich nebezpečnost pro společnost to ale neumenšuje.
Více k tématu najdete zde:
V tomto směru pro mě byla asi nejvíc šokující reportáž o čtrnáctiletém chlapci z Nového Jičína, který měl na svědomí do patnácti let už 240 (!) trestných činů, včetně loupežného přepadení.
Když jsem ji natáčel, zrovna byl na útěku z výchovného ústavu v Králíkách. Ukradl auto, aby se dostal rychleji domů, s kamarády vykradl samoobsluhu. Z Králíků pro něj vyjela dvojice vychovatelů do Nového Jičína, aby ho přivezla zpátky do ústavu. I my jsme vyrazili s kamerou, abychom stihli natočit jeho předání a snad i vyjádření.
Vychovatele z Králíků jsme ale zastihli, když už se chystali s prázdnou zpátky. Chlapec, kterého naložili na zadní sedadlo letité fabie, jim totiž v první zatáčce, kde museli přibrzdit, vyskočil z vozu a opět utekl.
Víc agresivity, víc lajků
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc zvažuje snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let a v případě vybraných nejzávažnějších násilných trestných činů pak na 13 let.
Tématem zločinu a trestu se zabývám i ve svém stejnojmenném podcastu na YouTube. Zpovídám různé hosty, kteří se pohybují profesně ve stejné problematice, abych získal co nejplastičtější obrázek o spravedlnosti, vině, odpuštění a možnostech justice.
Na nutnosti snížení věkové hranice trestní odpovědnosti se shodují prakticky všichni. Ať už jde o zkušené vyšetřovatele, soudní znalce nebo advokáty, kteří obvykle mají ve zvyku provinilce omlouvat.
Jak uvedl Jeroným Tejc, 60 procent násilných trestných činů spáchaných nezletilými do 15 let mají na svědomí třináctiletí a čtrnáctiletí. Vznikají dětské gangy vydírající své vrstevníky, vzrostla také dětská agresivita, a to i vlivem sociálních sítí, které mnohdy vybízejí ke sdílení záběrů násilí ve snaze získat co nejvíce lajků.
A prevence, po které tolik let volají zastánci názoru, že přece nemůžeme trestat děti? Že musíme vést rodiče a společnost k tomu, aby je usměrnili a řádně vychovali?
Jen s ní si zjevně nevystačíme. A možná, že kdyby nezletilí provinilci pocítili na vlastní kůži důsledky svého jednání a zjistili, že po jejich činu může přijít tvrdý trest, byla by to ta nejúčinnější prevence.
