Pod čarou: Jak spasit svět? Hezké příběhy ani břitká satira nám nepomohou

(Varování: Text vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.)

Z některých politiků si takřka nejde nedělat legraci. Když se podíváme na bizarní projevy a nápady, které každodenně chrlí třeba americký prezident Trump a jeho pohůnci, úsměv se často dostaví navzdory tragickým důsledkům jejich činů. Mnohdy si proto povzdychneme, že politická satira už nemá smysl, protože skutečný svět ji svou absurditou překonává. V téhle zdánlivě moudré frázi se ale skrývá nebezpečné úskalí.

Možná to totiž funguje právě naopak. Politické tance ničím zábavným nejsou, ale stejně je nedokážeme nevnímat jako satiru a snižujeme tím jejich závažnost. Tíživé globální krize chápeme jako realitu i divadlo zároveň. Nakonec se tím odsuzujeme do role pasivního publika, kterému nezbývá než se smát nebo plakat, pak se zvednout ze sedadel a zkroušeně jít domů.

Problémem navíc není jen komedie a satira, ale i samotné příběhy. Ať už jsou vyprávěny jakýmkoliv tónem, zpravidla mívají jasný dějový oblouk a čitelné protagonisty, čímž se i při nejlepší vůli mění v manipulativní lži. Skutečný svět totiž rysy příběhu nemá. A když ho začneme vnímat optikou vyprávění, bere nám to možnost jej doopravdy pochopit, natož účinně změnit.

Skvěle to je vidět na globální společenské debatě o klimatické krizi, na kterou se s odstupem zkouší podívat mexický režisér Alejandro González Iñárritu ve svém novém filmu Digger. Vzápětí po uvedení se z něj stal jeden z největších kasovních propadáků v historii Hollywoodu a od mnoha kritiků se dočkal odmítavých recenzí, ale i přesto – nebo právě proto – si zaslouží víc pozornosti.

Natočit atraktivní a chytrou klimatickou satiru, nad kterou se bude liberální publikum plácat smíchy do stehen, dnes teoreticky není ničím složitým. Jde totiž o příběh, jehož zápletka a postavy jsou už provařené, div ne jako Romeo a Julie.

Planetu a lidstvo dostaly do propasti zlé fosilní korporace, jejich bohatí lídři a politici, kteří dávno věděli, k čemu se schyluje, ale z hlouposti, lakoty či neschopnosti s problémem nic nedělali. Proti nim stojí stateční vědci, aktivisté a uvědomělí občané, kteří se snaží světu vykřičet pravdu, a tím mocné lidi i celou společnost přimět k akci.

Vtipů a břitkých postřehů se kolem toho dá uplést nespočet, což trochu rozpačitě v roce 2021 ukázal snímek K zemi hleď! (Don’t Look Up), a podobně na to – alespoň zdánlivě – jde i Iñárritu v Diggerovi. Tom Cruise tady hraje buranského fosilního magnáta Diggera Rockwella, jehož bezohledná těžba ropy způsobí rozpad obřího ledovce a následnou klimatickou katastrofu, která zdevastuje velkou část Evropy.

V tragikomické frašce nechybí žádná ze zmiňovaných typických rekvizit a hrdinů. Dočkáme se nejen legračně padoušského miliardáře, ale i neschopného polomrtvého amerického prezidenta Trumpova střihu, jeho neméně pitomých poskoků věřících hlavně v Bibli a jaderné zbraně, nebo zkroušených vědců, kteří nedokážou světu sdělit závažnost problému.

V závislosti na vkusu diváka to může být dobrá, nebo naopak příliš těžkopádná satira. Cruise předvádí maniakální herecký výkon – a studio Warner Bros. možná právě kvůli tomu ztratilo jmění. Marketing filmu si totiž jaksi nemohl dovolit prozradit hlavní zápletku, a Digger proto v trailerech snadno mohl působit mylným dojmem. Pokud tedy spoilery nechcete, nečtěte dál, ale bez jejich vyzrazení se nikam nepohneme.

Snímek se totiž brzy posune do další roviny. Cruise ve skutečnosti nehraje Diggera, ale herce Curtise Marksona. Ten ztvárňuje Diggera v divadelní hře Fossil Fools, jejíž nákladná inscenace je uváděna v dystopické budoucnosti dlouhá léta poté, co příslušná klimatická katastrofa opravdu proběhla.

Zdánlivá nepovedená, didaktická filmová fraška se tak stává metafraškou. V divadelním zákulisí ji kriticky glosuje Markson, který má s rozpustilou karikaturou zlého miliardáře oprávněné morální problémy. A Iñárritu jeho prostřednictvím začíná analyzovat smysl a odvrácenou stránku politické satiry.

Ukazuje, že zdaleka nejde o žánr, kterým se dokážeme dostat na kobylku mocným, odhalit jejich opravdovou tvář a smíchem alespoň trochu napravit svět. Právě naopak.

Aby satira fungovala, musí pracovat s názory a hodnotami svého cílového publika. Pro liberálního, poučeného diváka v současném kině i budoucím dystopickém divadle není nic jednoduššího než se smát hloupému, sprostému buranovi, který se nám rozhodně v ničem nepodobá a je tak ideálním viníkem všeho zla.

Jak ale konstatuje herec Markson, skutečný Digger Rockwell byl vyrovnaný a přesvědčivý psychopat, nikoliv ztřeštěný vulgární klaun. Z takových osobností se legrace dělá výrazně hůře, a navíc bývají běžnému divákovi podobnější víc, než by bylo příjemné. K reálnému, nevýraznému a neosobnímu korporátnímu zlu si totiž alespoň trochu přičichl leckdo a smát se např. Elonu Muskovi jde výrazně lépe než tisícům všedních zaměstnanců a pomocníků, kteří pomáhají realizovat jeho vize.

Pokud si to neuvědomíme, snadno také podléháme mentálnímu klamu, kterému mediální teoretik Kevin Munger trefně říká boomerský realismus – tedy přesvědčení, že bizarní figurky Trumpovského typu jsou jen odchylkou od správných, základních a věčných hodnot a norem poválečného liberálního uspořádání, které už ovšem dávno přestaly existovat.

Když z afektu, šaškovství a iracionality nařkneme někoho, kdo se pohybuje pod prahem naší umělé „normality“, moc si tím nepomůžeme. A Iñárritu to podtrhuje tím, že se nedíváme na „reálného“ praštěného populistu, ale na divoce přehrávajícího herce.

Satira navíc lže nejen tím, že si zpravidla vybírá příliš pohodlné a zavádějící cíle. Toxický může být i její účinek na publikum.

Jak v povedené eseji o satiře upozorňuje novinářka a spisovatelka Erin Van Der Meer, autoři satiry zpravidla nejsou tak naivní, aby se svou tvorbou skutečně pokoušeli změnit svět nebo někoho informovat. Bývají ale hrdí na to, že lidem dávají možnost léčivé katarze – můžeme si smíchem ulevit od našeho truchlivého údělu a traumat. Taková katarze je ale projevem bezmoci, často zcela zbytečné.

Potrhlému hereckému ztvárnění Diggera se směje jak fiktivní publikum v polorozpadlém divadle uprostřed zaplavené budoucnosti, tak i současní skuteční diváci v kině, protože obě skupiny vědí, že klimakrize je v plném proudu a většina jejích dopadů je už zcela neodvratných. Jde tak o velmi hořký smích, jehož léčivá funkce může být jen iluzí a jedem.

Snaživá režisérka Fossil Fuels Marksona přesdvědčuje, že komedie přece lidem pomáhá. On ale vzhledem k neutěšeným okolnostem správně míní, že klimatická katastrofa a její následky zase taková sranda nejsou. A jeho deprese dává mnohem větší smysl.

Publicistka Kate Wagner to před časem hezky rozebírala s tím, že pokud neprojdeme fází truchlení a smutku, nemůžeme se pohnout dál a začít budovat lepší budoucnost. Teprve když si připustíme, že jsme skutečně uprostřed probíhajícího kolapsu a krize, že se řada věcí nevrátí a vše bude v mnoha ohledech jen horší, může dojít ke skutečně přínosné katarzi. Satira nám v tom (nejen v oblasti klimatu) brání a jen nás dočasně opíjí rohlíkem.

Iñárritu nezůstává jen u plivání na satiru a svou kritiku kulturního a mediálního spektáklu posouvá do další roviny. Ukáže se to ve chvíli, kdy se v divadle vloží do debaty nenápadný zdvořilý mladík v podání Jesseho Plemonse. Je to synovec Diggera Rockwella, který koupil práva na kultovní inscenaci, vše štědře platí a novou bombastickou produkcí chce mimo jiné očistit image své rodiny.

Režisérce i hercům vysvětlí, že nezáleží na tom, zda vše pojmou jako potrhlou satiru, nebo patetické drama. Důležité je, že odvyprávějí příběh tak, jak se asi skutečně stal – a všem tak dál šikovně lže do očí, stejně jako jeho nechvalně proslulý strýc.

Film Digger je plný dialogů, ve kterých se herci a meta-herci hádají o tom, zda je realita vytvářena v očích publika, nebo existuje jako objektivní skutečnost vně našeho vnímání. Ve výsledku jde jen o prázdný akademický potlach, protože je zřejmé, že jádrem problému může být už samotné vyprávění příběhů.

Nejen v případě klimatické krize jsou už fakta zjevná. Nikdo o nich nepochybuje a argument „o ničem jsme nevěděli“ zní už dlouho lživě nejen z úst zástupců fosilních korporací. Spory o pravdu nemají smysl. Jak podotýká Digger ústy Marksona-Cruise, podstatné je, jaký okolo faktů upleteme příběh. Ten vždy odvádí pozornost publika žádoucím směrem, rámuje debatu a jeho autor-vypravěč má své skryté motivace.

Digger tak zkouší ve strhujícím monologu svalit vinu na byznysmeny a politiky, kteří se neobešli bez ropy, a zlé fosilní barony tak vlastně sami vytvořili. Jeho synovec zase – v příjemném, slušném projevu, nikoliv v absurdní divadelní klauniádě – důrazně naznačuje, že každý příběh tak trochu zakryje skutečný stav věcí. Tedy fakt, že ať už je jeho rodina vykreslena jakkoliv negativně, na nerovnostech a rozložení moci se nic nezměnilo – což se potvrdí poté, co herec Markson začne v naléhavé rodinné krizi potřebovat pomoc jedné z jeho globálních korporací.

A i kdyby nakrásně příběh daného díla neměl žádné skryté temné motivy, pořád staví bariéru mezi publikum a realitu. Víme sice, že klimatická krize je opravdová, miliardář zničil svět kusem ledovce a divadelní hra má popisovat skutečnou historii, ale pořád jde o zprostředkování, které nás od fyzického světa izoluje. Zná to ostatně každý, kdo čte v médiích zprávu o něčem, co se mu děje za okny, a nemůže se tak docela srovnat s myšlenkou, že daný příběh je zároveň fikcí i žitou realitou dohromady.

Snadno by se dalo namítnout, že když se nejen v médiích a kultuře zbavíme zavádějící a přehnané „příběhovosti“, bude nám lépe (sám jsem k tomu v tomto newsletteru kdysi nabádal). Pozornost a peníze tím jde ovšem získat jen stěží, což trochu mimoděk ukázal i Iñárritu se svým mnohovrstevnatým filmem.

Když se rozplyne jasná dějová linka a je zpochybněna důvěryhodnost a autenticita postav, ocitáme se v nepohodlném a stresujícím zmatku. Může se nám to stát nejen v kině, ale i při sledování každodenního politického dění – to když si v nestřežené chvíli uvědomíme, že vulgární hysterický tlusťoch nemusí být absolutní a jediný padouch, zdvořilý empatický mladík může mít za lubem něco špatného a běh světa nemusí jasně a neodvratně plynout zdánlivě logickým směrem.

Úzkost a frustrace se ještě dál prohloubí, když nám dojde, že coby členové publika nestojíme pohodlně mimo sledovaný příběh. Jsme jeho součástí, neseme podíl viny na jeho podobě a průběhu, a když nahlédneme sami na sebe, jak se v divadle či kině smějeme karikaturám mocných, není to nic příjemného.

Iñárritu chytře nahlíží mediální a kulturní spektákl zvenčí. Naznačuje, že současné publikum v kině i to fiktivní v postapokalyptickém divadle jsou jedno a totéž, a jeho film tak nejspíš nemohl nepropadnout. Otázku, zda jde o dobrý snímek z formálního filmařského hlediska, si netroufám řešit a raději bych ji přenechal filmovým kritikům. Je možné, že se Iñárritu zkrátka pokusil říct příliš složitou a abstraktní myšlenku prostřednictvím média, které k tomu není úplně vhodné.

Skoro se ale zdá, jako by katastrofický kasovní krach jeho filmu nebyl smůlou, ale tvůrčím záměrem. Jen totiž podtrhuje, jak je pochybné a často zbytečné usilovat o působivou reflexi klimatické krize či dalších globálních problémů v umělecké tvorbě. Každý pokus o vystoupení z pošetilého „divadla“ se stává jeho součástí – pořád na něj ostatně zíráme v kině.

Přesto si ale z Diggera můžeme odnést užitečné ponaučení o tom, že politická satira je dost přeceňovaným žánrem. A že když coby umělci nebo novináři zkoušíme lidem zprostředkovat důležité dění a problémy prostřednictvím srozumitelného příběhu, děláme jim jen medvědí službu a často vše ještě zhoršujeme.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.