Do Česka přijíždí jeden z nejzajímavějších jazzových zpěváků

Sachal Vasandani kráčí po ulici, když ho osloví cizí muž a začne mu vykládat, že starým časům odzvonilo. Teď se budeš mít nejlépe, prorokuje pouliční kazatel. A hned dodá, že kdyby ne, člověk se vždy může spolehnout na alkohol a cigarety. „A to dělám pravidelně / I když si teď asi žiju nejlépe / Opravdu si teď asi žiju nejlépe,“ zpívá Vasandani napůl hořce ve skladbě nazvané Best Life Now.

Také titulní píseň stejnojmenného alba, které vydal vloni na Valentýna, představí na dvojici nadcházejících koncertů v Česku. Jeden z nejzajímavějších současných amerických jazzových zpěváků spolupracoval s hvězdami Wyntonem Marsalisem či Bobbym McFerrinem. Kromě takzvaných jazzových standardů uvádí coververze písní od Daft Punk, Harryho Stylese nebo Billie Eilish, a především vlastní tvorbu. Čechy s ní seznámí v úterý 20. října na brněnském Jazzfestu, kde vystoupí s kvintetem, nebo pouze v triu 26. října v pražském Jazz Docku.

„Ta píseň je trochu autobiografická. Často vycházím z něčeho, co se mi opravdu přihodilo, a potom do toho přimíchávám další věci,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zpěvák, který Best Life Now napsal za pandemie koronaviru.

„Zrovna se nám mělo s manželkou narodit první dítě, připravovali jsme se na to, jak nám to obrátí život naruby. Snažil jsem se být co nejveselejší, a zároveň jsem nemohl nevidět jistou ironii v tom, co prožívají lidé kolem mě. To se do skladby obtisklo,“ vysvětluje osmačtyřicetiletý Sachal Vasandani, který dnes vychovává čtyřletého syna.

Život mu to skutečně změnilo. „Když máte dítě, začnete jinak přemýšlet o tom, čemu věnujete čas a energii. Dlouho jsem chtěl především zpívat a nedokázal jsem si představit, že by hudba šla skloubit s péčí o potomka. Teď se ale v nějakém ohledu cítím v rámci své tvorby silnější než dřív. Mám pocit, že záleží na každém tónu,“ srovnává.

Deska Best Life Now, kterou produkoval bubeník Nate Smith, má daleko k typickému jazzu. Hudebně představuje spíš kombinaci písničkářství a místy moderního soulu či R&B, čímž se odlišuje od Vasandaniho předešlých alb Midnight Shelter a Still Life. Obě natočil za pandemie koronaviru jen v duu s klavíristou Romainem Collinem.

„To je kamarád a soused, se kterým jsme v době covidových uzávěr uvízli doma,“ popisuje vznik desek z let 2021 a 2022, na nichž zpívá mimo jiné převzaté písně Boba Dylana, Paula Simona nebo Nicka Drakea. „Měli jsme možnost jít do studia a zvažovali jsme, jak to za dané situace co nejsmysluplněji využít. Dělat něco opravdu radostného, jazzového nebo zvukově rozmáchlého nedávalo smysl,“ objasňuje, proč jsou nahrávky komorní, intimní a melancholické.

Ve srovnání s Best Life Now také vynikne, že na nich Vasandani zpívá převážně spodním rejstříkem svého barytonového hlasu. „To bylo součástí tvůrčího záměru. Schválně jsme ty písně posadili co nejníž, aby zněly co nejintimněji. Dokážu zpívat docela vysoko, ale tady jde o práci s barvou hlasu. Když chci znít melancholicky, zpívám hlouběji,“ říká Vasandani, který takovou schopnost demonstruje třeba v převzatém songu Blackbird od The Beatles.

Nejvyšší polohu jeho jemného, nuancovaného hlasu lze zaslechnout třeba v písni Babe’s Blues ze staršího alba Hi-Fly nebo v zadních vokálech na Call Me z aktuální nahrávky. V obou případech používá falzet. „Ale to představuje opravdu výjimky. V mé diskografii najdete ještě tak možná dvě a to je, co se falzetu týče, všechno,“ poznamenává.

Sachal Vasandani patří ke generaci jazzových zpěváků, jako jsou Kurt Elling, Gregory Porter, Gretchen Parlato, Becca Stevens nebo o něco mladší Cécile McLorin Salvant a Michael Mayo. „Všechno to jsou moji oblíbenci a někteří i kamarádi. Každý ale jdeme svou cestou. Mou předností i nevýhodou je, že mám strašně rád jazz, vyrůstal jsem s ním a stále mi přináší radost, ale zároveň mě hrozně baví jiné žánry. A protože rád zkouším něco nového, vede mě to jednou víc k písničkářství, podruhé brazilské hudbě a jindy zase k R&B. Nebo prostě k autorské tvorbě, ve které je od každého trochu,“ ilustruje.

Mezi inspirace řadí Ellu Fitzgerald, po jejímž vzoru dřív hodně scatoval. „Když jsem chodil na vysokou školu, improvizoval a zpíval jsem beze slov klidně celý koncert. Dneska jsou večery, kdy to neudělám ani na vteřinu, protože mám pocit, že to lidi ne vždy chtějí slyšet,“ připouští.

Také na jeho deskách scat zní sporadicky. Výjimkou byla například na albu Hi-Fly píseň One Mint Julep, kterou ovšem Vasandani natočil se svým dalším idolem, toho času devadesátiletým Jonem Hendricksem.

Dnes již nežijící Hendricks patřil k průkopníkům stylu zvaného vocalese, kdy jazzoví zpěváci vymýšlejí slova k instrumentálním skladbám nebo sólům. „V případě sól to nedělám prakticky vůbec. Nikdy mě to moc nezajímalo s výjimkou pár nejslavnějších vocalese, jako jsou Moody’s Mood for Love nebo Twisted,“ jmenuje Sachal Vasandani skladby z 50. let minulého století od saxofonisty Jamese Moodyho a zpěvačky Annie Ross.

„Co mě naopak baví hodně, je psát slova k instrumentálkám,“ podotýká muž, který na starší desce Slow Motion Miracles míchající vlivy indie-popu a hiphopu otextoval kompozici brazilského autora Flavia Venturiniho.

Na jednom z pandemických alb zase uplatnil vlastní text k Dance Cadaverous, známému jazzovému waltzu od saxofonisty Waynea Shortera. „Měl jsem za covidu hodně času u klavíru,“ krčí rameny Vasandani, který u piana doma tráví několik hodin denně. Někdy ho melodie a slova napadnou tam, jindy třeba za chůze. „Zrovna včera jsem v hlavě začal psát píseň a široko daleko žádný klavír nebyl. Člověk musí být připravený na to, že inspirace může přijít kdykoliv,“ konstatuje.

Sachal Vasandani vyrůstal v chicagské rodině nakloněné hudbě, přestože ani jeden z rodičů se jí profesionálně nevěnoval. Doma ale poslouchali vše od The Beatles a Michaela Jacksona přes klasiku a jazz po hudbu z Indie, odkud pocházejí jejich předkové. „Zpívat jsem se učil v kostelech, ale zároveň jsem byl vychovaný jako hinduista. K náboženství mám vztah jako typický liberál. Zajímá mě, nicméně aktivně ho nepraktikuji,“ vysvětluje.

Na svůj debut Eyes Wide Open produkovaný basistou Johnem Claytonem umístil třeba píseň o pochybách a odpuštění Send ’Em Up to Heaven. „Snažil jsem se v ní představit, jak na sebe Ježíš bral veškeré utrpení světa a přijímal všechno zlé. Teď nemyslím jen nějaké abstraktní pocity, ale že vám někdo doslova vrazí dýku do těla a vy jste přesto tak laskaví, že rozevřete náruč. Hodně jsem o tom přemýšlel. A dodnes je pro mě těžké si až takovou míru laskavosti představit,“ přiznává.

K jazzu si Vasandani našel cestu postupně, neboť v něm našel největší prostor pro vyjádření sebe sama. S průpravou ze sborů a školních ansámblů pokračoval na Michiganskou univerzitu. Tam jako hlavní obor sice studoval ekonomii, už se ale zajímal jen o jazz a klasickou hudbu.

V roce 1999 ho časopis Down Beat vyznamenal jako nejlepšího studentského jazzového zpěváka. Rok nato absolvoval a přestěhoval se do New Yorku, kde postupně založil kapelu.

Ve městě dnes žije více než čtvrt století a stejně jako další tamní obyvatelé si minulý měsíc připomněl výročí teroristických útoků z 11. září 2001. Tou dobou se ještě neživil muzikou a pracoval v bankovnictví. „Dobře si ten den pamatuji. Byl jsem doma ve čtvrti Harlem, když mi kamarád ráno nechal vzkaz na záznamníku, ať si pustím zprávy. A pak už to všechno jelo,“ vzpomíná, jak se strachoval o příbuznou, která musela jít domů přes půl města, a jak se snažil v rámci možností pomáhat. „Bylo to opravdu zdrcující,“ konstatuje.

V New Yorku dodnes tráví většinu roku, během nějž absolvuje desítky koncertů. „Někdy víc, někdy méně. Po pandemii a narození syna určitě méně, ale už do toho zase začínám šlapat. Samozřejmě jsou případy, ve kterých se musíte rozhodovat podle peněz,“ připouští.

Když občas zazpívá něco od popových hvězd mladé generace jako Harryho Stylese nebo Billie Eilish, může mu to drobně pomoct na streamovacích platformách. „Ale v kariéře jazzového zpěváka by mi nejvíc prospělo, kdybych opravdu dobře zpíval jazzové standardy. Já to dělám rád, zejména v Americe, když je vhodná příležitost, klidně sestavím večerní program z věcí od Franka Sinatry nebo Nata Kinga Colea. Myslím, že je i dokážu uchopit opravdu osobitě. Nicméně existuje také spousta další hudby, na které mi záleží, a proto jsem se nikdy nechtěl vydat jen tímhle jedním směrem,“ poznamenává.

Do Evropy létá dvakrát ročně na krátká turné. Připouští ale, že po pandemii dramaticky vzrostly náklady a že jsou dávno pryč doby, kdy si američtí jazzoví muzikanti jezdili na starý kontinent vydělat. „To jsem ještě zažil na samém začátku kariéry, ale takhle už se o tom dnes vůbec nedá přemýšlet. Moje agentka mi vždycky klade na srdce, abych to bral tak, že si tímhle způsobem rozšiřuji publikum a dostávám svou hudbu k dalším lidem,“ říká.

V Praze už jednou byl, byť jen na skok. „Zpíval jsem v Jazz Docku, ale celé to netrvalo ani 24 hodin. Ubytoval jsem se, byl jsem si zaběhat pod budovou od Franka Gehryho,“ zmiňuje Tančící dům a náplavku. „Pak jsem se na pokoji osprchoval, utíkal jsem na zvukovou zkoušku, odehráli jsme koncert a druhý den ráno jsem byl pryč. Prahu si tedy pamatuji jako krásné místo na dvacetiminutový běh. Těším se, že ji teď budu moct poznat blíž,“ uzavírá Sachal Vasandani.